Více zde: https://family-tree-vanis-rododokmen0.webnode.cz/rody/vanis-skoupy/webnode skoupý.docx (29,6 kB)webnode skoupý.docx (29,6 kB)DNA chromozom y skupina  R 1a

Průvodce rodokmenem.             

      Na zemi vznikají první primáti podobní spíše hlodavcům v období dinosaurů, to je koncem křídy asi před 85 miliony roky.

      Před více jak milionem let žili v Evropě a Asii záhadní  lidé podobní společnému předku dnešních moderních lidí, neandrtálců  a denisovanů. Předek dnešního člověka se rozešel s předky neandrtálců a desnisovanů zhruba před 400 tisíci roky.

      Před 150  tisíci lety v Africe, narodila se pramáti našeho rodu. V té době na zemi žilo více lidských rodů. Zhruba před 100 000 lety se člověk ocitl na pokraji vymření. Tenkrát žilo na celém světě pět až deset tisíc lidí.  V dobách ledových neměli lidé na růžích ustláno a občas bylo ještě hůř. Například když vybuchly velké sopky a zastínily slunce. Pak třeskuté mrazy dob ledových ještě zesílily. V teplejších oblastech, kde lidé nečelili mrazům, mohlo  zasadit těžkou ránu sucho.To všechno by náš rod přežil. Největší nebezpečí hrozilo od dvou  bakterií.  Zatímco první bakterie vyvolávala těžká průjmová onemocnění, druhá patřila mezi nejzávažnější původce zápalu mozkových blan u dětí. Naštěstí mezi lidmi z našeho rodu nastaly mutace, jež nedovolily uvedeným bakteriím, navázat se na buňky v lidském těle. V té chvíli se výrazně zvýšila odolnost  k nákaze. Nositelé mutací se rychle šířili lidskou populací, protože  děti z tohoto rodu  „mutantů“ tak často neumíraly.

     Trvalo 70 tisíc let  kdy  pravnučka pramatky našeho rodu „Eva“, potkala také ještě v Africe našeho praotce „Adama“.  Lidský  rod odolával změnám klimatu, stěhoval se tam, kde byly příhodnější podmínky k životu.

    Z Afriky se rozcházeli moderní lidé do celého světa včetně Evropy. Moderní lidé se potkávali s neandrtálci. Neandrtálci byli mohutní lovci světlé pokožky  přizpůsobeni studenějšímu podnebí. Obývali území od Británie, Evropy, Předního Východu až k Sibiři.

     V době kdy se změnil kočovný způsob života, komunity lovců a sběračů se usadily, začala blednout jejich kůže. Souviselo to ani ne tak s nedostatkem slunečního svitu, ale spíše s proměnou skladby potravy. Postupně se začal projevovat snížený přísun vitamínu D. Tělo si tento vitamín vytváří v kůži, ale tmavá pokožka, je při tom méně vhodná než světlá. Svůj podíl měly náhodné mutace i geny získané křížením s ženami neandrtálců. Kdo ví, zda jejich potomek bílý praotec "Adam" neodešel za teplem do Afriky. Tam potkal černou pramáti "Evu". Jeho potomci se vraceli v několika vlnách zpět nejen  do Evropy, tak jako tažní ptáci odlétají a vrací se zpět.

     Ve střední Asii  došlo  k  zásadní mutaci, dnes  označené  písmenem  R.

Dílčí mutace označená R1a i R1b se vyskytuje ve významné míře u všech bílých národů.  Bílí  nositelé  R1b  vytvořili  nejstarší  vyspělé  civilizace  Sumeru  a  Egypta,

Z bílých nositelů R1a vzešly kočovné východoevropské národy a vyspělé indoevropské civilizace v Indii a Persii. Později nositelé R1a i R1b  vytvořili civilizaci starověké  Hellas. A nakonec  převážně nositelé R1b vytvořili civilizaci starého Říma.

      U našeho předka, který žil před 8 000 lety na území dnešní Ukrajiny  se  měnila skupina  R1a  na skupinu R1a1a, dále na R1a1a1b1 s mutací markeru M458. Nositelé L260, se  později nejvíce rozšířili  na dnešní území Běloruska, Polska a východního Německa.

     Na konci doby ledové docházelo k zvedání hladiny světového oceánu. Tak vznikla pověst křesťanů o potopě světa. Křesťané převzali a uvedli v bibli i mnoho mýtů z dávných civilizací například od  Sumerů. Lidé opouštěli místa prvních civilizací a šířili kulturu na východ až do Indie, na západ až do Anglie.    

       Po výbuchu sopek v Americe a v Indonésii, došlo k dalšímu globálnímu ochlazení klimatu, které bylo příčinou migračních vln. Slovanské kmeny usazené v úrodné oblasti se rozdělily na východní – Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, západní – Poláci, Lužičtí Srbové, Češi, Slováci a jižní – Slovinci, Srbové, Chorvati, Bulhaři, Makedonci.

      Expanze Slovanů byla v tehdejším světě doslova senzací. Nikdo nechápal, odkud se objevily hordy bojovníků bořících města a rychle dobývajících mnohá území. I sami Slované už byli jiní, než 200 až 300 let předtím, kdy byli popisováni jako mírumilovní lidé nepoužívající zbraně. 

      Slované v době expanze skutečně nebyli svatoušky. Bohům běžně nabízeli lidské oběti. To však nelze chápat jako něco nepřirozeného. Byla to válka. Válka o nová sídla, válka o budoucnost nových generací, včetně té naší. Ve většině případů šlo o reakci na upalování, ubíjení či křižování.

      První nápor Slovanů směřoval na jih Evropy a velice záhy po nástupu jednotlivých proudů stanula pomyslná noha slovanstva například na mytické aténské Akropolis. Zde v oblastech vlivu Byzantských panovníků  se Slované poprvé dostali do kontaktu s antickou civilizací. Tento střet brzy přinesl i nepříjemné ovoce. Dosud jednotní a špatnostmi málo prostoupení slovanští lidé začali postupně přejímat typické rysy „civilizace“ jako závist, nenávist, hamižnost a další všelijaké osobní zájmy. „Přeškolených“ slovanských válečníků velice brzy začíná být využíváno proti bývalým vlastním nově příchozím Slovanům. Tím byly zlomeny dvě tisíciletí platné vazby, původní charakter a národní pospolitost starých Slovanů ze společné pravlasti.

     Teofylakt Simokrattes roku 585 zaznamenal příběh tří slovanských zajatců, kteří neměli žádné zbraně, jen hudební nástroje. Šlo o  gusle. Když se byzantský císař ptal, co jsou zač odpověděli, že pocházejí ze slovanského kmene. Sdělili mu, že nejsou zvyklí nosit vojenskou výstroj, neboť jejich zem nezná zbraně, což jim dovoluje žít bez vášní a v míru. Slované se Slovany neválčí!

     Úrodné území  o rozloze přibližně 1 000 000 čtverečních kilometrů se  rozkládalo v oblasti zhruba ohraničené Odrou, Vislou a Dněprem, umožnilo věnovat se zemědělství a nebylo proto potřeba válčit. Jednalo se o menší shluky jednotlivých kmenů, z nichž se  vyvinuly jednotlivé slovanské národy. 

     Až prudká změna klimatu vše změnila.

Pověst o Čechovi a Lechovi, která vznikla po výbuchu sopky proto-Krakatoa :

       Za Tatrami, v rovinách při řece Visle rozkládala se charvátská země, část prvotní veliké vlasti slovanské.V té charvátské zemi bytovala četná plemena, příbuzná jazykem, mravy, způsobem života. I stalo se, že se strhly mezi nimi vády a krvavé boje o meze a dědiny. Vstal rod na rod, příbuzní bojovali proti příbuzným a hubili se navzájem. V ten čas dva bratři mocného rodu, oba vojvodové, Čech a Lech, spolu se o to snesli, že opustí rodnou zemi bojem neblahou.Tak došli až ke třetí velké řece Vltavě. Čech zde zůstal .  Lech odešel  na severní stranu.

        Náš předek se dostal na území mezi dnešním  Rakovníkem a Kralovicemi o několik století později, jako příslušník družiny polského velmože za vlády Přemyslovců. Tehdy dochází k rozšiřování sídelních oblastí na úkor  zalesněných.

      Jeden z prvních  příkladů  uvádí  Kosma ve své kronice v souvislosti s tažením knížete Břetislava do Polska v roce 1039.

       Když  došli k hradu  Hedči, obyvatelé  jeho a  s nimi  i vesničané, kteří  tam utekli, nemohouce odolati  útoku  knížete, vyšli mu naproti  se zlatým  prutem  na  znamení, že  se  mu na milost a nemilost  vzdávají, a  pokorně  ho  prosili, aby  je  pokojně  i s jejich  dobytkem  a  s  ostatním majetkem  převedl  do Čech. Kníže  vyhověv  jejich  přáním, dovedl  je  do Čech a dal  jim tam nemalou část lesa Černína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil, aby se spravovali  právem, jež  mívali v Polsku, i oni i jejich potomci na věky.

      Kronikář Kosmas ve své kronice dále popisuje návrat knížete Břetislava do Prahy na konci srpna v roce 1039.

      Vpředu průvodu nesl kníže Břetislav s biskupem Šebířem ostatky sv. Vojtěcha Slavníkovce, následováni byli opaty nesoucími ostatky bratří. Ostatní kněží nesli Ježíše Krista ze zlata, za nimi byly neseny zlaté desky obklopující oltář s tělem sv. Vojtěcha. Více než sto vozů vezlo velké zvony a další poklady Polska. Za vozy šli urození polští muži a svobodníci majitelé menších statků.

      Za vlády prvního českého krále Vratislava II. po roce 1085 se náš předek i někteří členové odtrhli od  prvotního rodu Hedčanů a založili ves Kralovice. Dali se do služby králi. Jako svobodník byl podřízen pouze králi a získaný majetek mohl zapisovat do desek. Jeden z jeho  potomků Jan Vaniš, nechal  do zemských desek v roce 1380  zapsat vlastnictví ke statku Všehrdy. Když Albrecht z Kolovrat koupil hrad Krašov, jmenoval v roce 1383 po Vítkovi a Polákovi purkrabím na hradě Krašově Jana Vaniše.

      Příjmení Vaniš pochází staroslovanského jména Evan, nebo také  od křestního jména Václav a  bylo  používáno ještě v 17. století jako jméno osobní. Až do 18. století  se příjmení mohlo měnit a to nejčastěji po předešlém majiteli stavení. Říkalo se příjmení po chalupě. A to byl také jeden z důvodů, proč přes 400 nositelů příjmení Vaniš i Vániš nemá jediného stejného předka.

      Po upálení Jana Husa se náš předek s příjmením Vaniš, přiklonil k víře husitské podobojí a byl u vzniku města Tábor. Od Diviše Bořka z Miletína husitského hejtmana, získal ves Ždánice u Pardubic. Musel udělat hodně velký záslužný čin, snad i zachránil život Janu z Pernštejna. Jan z Pernštejna i jeho synové se mu  později odvděčili. Náš předek vesnici brzy prodal a koupil dům v Bohdanči. Potomci  Pavel a Jiří tak mohli studovat v Praze, kam je poslal jejich otec Kuba Vaniš. V Praze v té době bydlela rodina Vanišů, jejich vnuk Andres Vaniš soukeník z Vyšehradu, měl spor s kupcem Kutou a tento spor je zaznamenán v Knize svědomí Nového Města pražského z let 1585 až 1595. Andres měl syna Václava a ten měl syna Jana narozeného 11. května 1615.  Pavel s Jiřím měli ještě bratra Petra, který žil v Bohdanči a sestru Annu, která se provdala za Hájka.

      Hned po studiích vstoupili Pavel a Jiří do služby k Pernštejnům a později byli nobilitováni jako vladykové ze Ždánic. Pavel  Vaniš se od počátku 16. století objevuje u nejrůznějších majetkoprávních jednání na panství, jeho jméno je uváděno v registrech smluv poddaných. Díky nasbíraným zkušenostem dostal později na starost dohled nad vedením purkrechtních a sirotčích knih panství. Později Pavel Vaniš zastával purkrabský úřad, jakožto druhý nejvyšší úředník na panství.

      Vojtěch z Pernštejna  ve svém zřízení hejtmanovi uvádí.:

Zámek Pardubice ve dne i v noci aby  opatrován byl a tak chován, aby neopatrnosti v žádném nebezpečenství a neřádu nestál, toho ta pilen buď s Pavlem Vanišem, pokudž najvíce býti může. Při zamykání i odmykání zámku Pavel Vaniš aby býval a klíče od zámku sám chovati ve dne i v noci má a toto za práci míti má: o čeledi na zámku o vší aby věděl a ji zpravoval a v potřebách majch jiem aby svobodně rozkazoval i k tomu je, čehož kdo hleděti má, aby býval a při tom aby žádnému v spížnici při zasekávání masa do kuchyně hleděl. Též také při kuchyni neřádu se nedíval. Též při pivnicích, při pekárně a pivovaru, což by uznati mohl kde nepořádného, aby žádnému netrpěl….

      Naposledy se objevuje ve Vojtěchově testamentu z 22. 11. 1531. Pernštejn mu  odkázal v závěti stejně jako bratrovi Jiřímu 300 kop grošů českých. V té době stál měšťanský dům 50 kop a velké předměstské dvory 100 kop grošů. Pavlův syn kněz Jakub Vaniš spravoval až do své smrti 2.6.1585 Šternberský sbor. 

     Pavlův bratr Jiří Vaniš se během let své služby domohl značného postavení, a byl jeden z  místodržících Jana z Pernštejna.Jiří Vaniš sbíral zkušenosti spíše ve věcech hospodářského rázu  při určování náhrad škod poddaným za zničené pozemky, spolu s dalšími úředníky také vyměřoval lesní porosty určené k mýcení pro potřeby provozu pardubického zámku. Jiří vlastnil i majetky ve městě. V roce 1530 kupuje dům ve vnitřním městě čp. 52  a  vrchnostenský dům čp. 21. 

Po velkém požáru Pardubic v roce 1532, vlastnil spáleniště gruntu v sousedství panského dvora „na Vystrkově“ na Bílém předměstí. Dále kupuje statek Blato jižně od Pardubic.

     Jiří Vaniš umírá v roce 1541. Správou dědictví pro děti Annu, Václava a Jana pověřil Jan z Pernštejna Aleše Radovského a rytíře Jindřicha Přepického. Dne 26.5.1541 Jan z Pernštejna prodává dům čp. 21 za sirotky Jiříka Vaniše. Dcera  Jiříka Vaniše. Anna se provdala za Václava Bronce z Chrastavy a po jeho smrti se provdala za Víta Lhotského z Hradce Králové..

      Václav Vaniš  prodává v roce 1548  své dědictví Blatské za 230 kop a  o dva roky později se vyrovnává  s bratrem Janem, který své majetkové podíly v Pardubicích prodal. Václav Vaniš kupuje dvůr v Zámostí jižně od Hradce. S manželkou Annou Mlejnkovou dcerou Jana Mlejnka majitele mastného krámu v Hradci, měli  syna Cypriána. Ten s manželkou Kateřinou bydlel v Hradci Králové.

     Jan Vaniš se přiženil do Židlochovic, kde užíval rustikální grunt.  V roce 1551 píše Jaroslavovi z  Pernštejna do Vídně žádost o těžbu dřeva, kterou Pernštejn postupuje úředníkovi Janovi z Hošmperku do Židlochovic:

„Ouředníku židlochovskému“
      Jane milý. Přálť bych, aby se dobře měl. Oznamujiť, že sem na žádost Jana Vaniše, a prohlídajíc k službám otce jeho, které jest činil nebožtíku panu otci mýmu, něco lesu к stavění témuž Vanišovi dáti připověděl. A protož poroučímť o tom, aby na něm vyrozuměl, к jaké potřebě a co toho lesu potřebuje. A pokudž jeho potřebu poznáš a bez škody mé a pánův bratří mých bude moci býti, aby jemu něco lesu na pomoc stavění toho ukázal a vydal, aby mohl ten grunt, na kterémž sedí, opravili, na tom vůli mou naplníš.
Dat(um) v Vídni ut s(upr)a (6.8.1551).

       Syn Jana Vaniše Jiří přichází do služby k Jakubovi Krčínovi. Krčín po příchodu k Rožmberkům potřeboval oddané úředníky a potomek pernštejnských úředníků,  měl doporučení přímo od Pernštejnů. V listopadu roku 1585 byla v Krumlově epidemie moru. Jiří podlehl, jeho manželka zemřela ještě před ním. Jediný syn Pavel byl na venkově s Krčínem. V době moru se panstvo včetně Rožmberků uchylovalo na venkov. Manželka Krčína zůstala v Krumlově a tam také zemřela. V té době Jakub Krčín  neměl děti  a mladého Pavla Vaniše měl jako vlastního syna.  K tomu je potřebné dodat, že po smrti Krčína se nenalezla původní závěť. Jeho dcera Anna Kateřina donutila Krčína  před jeho smrtí sepsat novou závěť,  ve které byl Krčín ke Kateřině i jejímu muži mimořádně štědrý.  Kdo ví, zda  Jakub Krčín neodkázal v původní závěti část majetku Pavlovi...

      V roce 1588 se Krčín podruhé oženil a usazuje se na Sedlčansku. Se svou manželkou Kateřinou měl šest dcer. Dcera Jakuba  Krčína  Žofie se provdala za rytíře Zikmunda Hložka ze Žampachu. Jakub Krčín ji daroval věnem ves Skoupý s tvrzí obehnanou příkopem, který byl napuštěn vodou z nedalekého potůčku.

      Pavel Vaniš byl od roku 1596 dosazen na tvrz ve vsi Skoupý a později se přiženil do hospodářství sedláka Pavla. S jeho dcerou Dorotou měli čtyři syny a jednu dceru. Pavel Vaniš předčasně umírá a jeho manželka zůstala na gruntě sama. Synové, kteří měli vladycké předky se  nemuseli rozhlížet daleko po nevěstách. Syn Martin získal grunt Buňáčků po sňatku s Dorotou dcerou nebožtíka Matouše Buňáčka v Žemličkově Lhotě. Syn Matěj se přiženil na grunt Šebkovský. Syn Jiří se přiženil na grunt Václava Mašaty.  

       Syn Pavla Vaniše Václav náš předek se oženil s dcerou Jana Bejšovce, který byl potomek zchudlých rytířů. První manželka Václava Vaniše Ludmila umřela při porodu dcery Kateřiny 1.10.1652. Václav Vaniš se podruhé oženil s Annou Duštovou ze Skuhrova. Měli šest synů a tři dcery. Dcera Ludmila se provdala za Jana Žemličku syna svobodného pana Žemličky, po jehož příchodu do Lhoty dostala Lhota přívlastek Žemličková.

     Syn Václava Vaniše  Mikoláš ( dožil se 51 let ), oženil se s Marií Beranovou z Podhájí v roce 1680. Za necelé tři roky po svatbě došlo k požáru , kdy zahynul jeho otec Václav a bratr Vít. Mikoláš musel postavit nový dům, který měl světnici, síň, komoru a chlévy. Z jeho synů zůstali na hospodářství starší Jiří a mladší Jakub. V roce 1714 Mikoláš Vaniš náhle umírá.

     Ve starší době měl právo u poddaných převzít grunt nejmladší syn  podle  "přirozeného dědičného  práva".  Když nebyl nejmladší syn k hospodaření ještě schopný, ujímal na dobu jeho "zrostu" (zpravidla plnoletosti) například starší bratr, sestra s manželem, matka a nebo nový manžel matky. Jakubovi tehdy bylo 18 let a tak přenechal hospodářství staršímu bratrovi Jiřímu.

      Když Jiří v roce 1741 zemřel, zůstala po něm manželka Veronika a šest dětí. Nejstarší Anna se provdala za Jana Dudaře, který se přičinil o to, že byl grunt ve vsi Skoupý, na kterém hospodařili Vanišové přes sto let, připsán  do rodu Dudařů. Tehdy ještě nebylo uzákoněné dědíčné příjmení  a  tak  někteří synové Jana Dudaře přebírali příjmení Vaniš. 

      Vdova po Jiřím Vanišovi Veronika se provdala za Tomáše Soukupa, jenomže ten po necelých dvou letech manželství od manželky a dětí se ztratil. Hospodářství převzal Jiříkův syn Jakub, který na gruntě také dlouho nevydržel, přiženil se na grunt do Skuhrova. Tento grunt původně Šimona Zásady patřil od roku 1591 Šimonovi Vanišovi, který byl bratr Tomáše Vaniše počepického, dále Martinu Vanišovi, Václavovi Glaubovi a Janu Zbudilovi, s jehož dcerou Kateřinou se Jakub Vaniš syn Jiřího Vaniše ze vsi Skoupý oženil.

       Vrátíme se k osmnáctiletému Jakubovi našemu předkovi ( dožil se 75 let ).

Jako mistr zednický si vedle rodného stavení  podle záznamu v gruntovnici, postavil chalupu se skrovnou zahrádkou. Oženil se s Marianou Kosovou dcerou sedláka z Nechvalic v roce 1717. Dospělosti  se dožilo  pět  dětí.

       Syn Jakuba Vaniše Jan  ( umřel v 76 letech ), byl z nich nejmladší. Vyučil se zedníkem a ve svých dvaceti letech se oženil s Barborou Zelenkovou dcerou mlynáře obděnického. Barboře bylo 17 let. Stala se nejmladší nevěstou v našem rodě. Jan zůstal na chalupě svého otce.  Po roce 1770 došlo k očíslováním domů. Stavení postavené Mikolášem dostal číslo 6, chalupa postavená Jakubem dostala číslo 7. Tato ale dlouho nevydržela. Vyhořela a Jan s rodinou se přestěhoval do vsi Žemličkova Lhota č.1.

      Stavení ve vsi Žemličkova Lhota č.1, vlastnil v roce 1654 syn Pavla Vaniše ze Skoupého  Martin Vaniš jinak Buňáček, jak se mu říkalo po svatbě s dcerou Matouše Buňáčka. Jan Vaniš s manželkou Barborou měl šest dětí.

      Syn Jana Vaniše  Matěj  (dožil se 85 let) se ve dvaceti letech  oženil s Kateřinou Kubíčkovou dcerou sedláka v Žemličkově Lhotě č.9. Po narození čtyř synů se přestěhovali v Žemličkově Lhotě do čísla 13. V roce 1832  koupil Matěj Vaniš hospodářství v Rovini č.14, kde se narodila  dcera Anna.

     Syn Matěje Vaniše  Jan  (dožil se 70 let) převzal hospodářství ve vsi Rovina. Oženil se s Josefou Michálkovou dcerou rolníka a kronikáře v Rovini. Měli 12 dětí. Nejstarší syn Josef, byl hostinský. Měl velkou a silnou postavu. Podle něj se dodnes nazývá hospoda v Rovini  „U Krobiána“. V zimě jezdil Jan Vaniš s pomocníky na rybník sekat led, který se uskladnil ve sklepě a vytvořil ledničku k ochlazování sudů s pivem. Na  usedlosti Jana Vaniše v Rovini zůstal jeho  syn Matěj, který se oženil s Antonií Michálkovou z Roviny č.20. Jeho syn Antonín umřel v roce 1978 v 78 letech, byl posledním Vanišem  v  držení  hospodářství.  Chátrající stavení převzala po matce Anně Brabcové rozené Vanišové vnučka Antonína Vaniše  Irena  Brabcová. Od roku  2017 vlastn stavení provdané dcery Petra a Pavla Vaniše, keří jsou synovci Antonína Vaniše.       

     V Rovini po skončení první světové války, bydlel u Vanišů válečný invalida Jan Vaniš. Narodil se ve Vojkově, kde jeho otec Josef byl hostinským a do Vojkova se přiženil ze Sedlčan. Do Sedlčan se přiženil jeho předek  František narozený v roce 1748 v Sedlci. Rod pochází z Tábora. Předek povoláním kovář vlastnil dům v Táboře a po velkém požáru Tábora v roce 1532 se odstěhoval do Čekanic. Z Čekanic přicházejí bratři Tomáš a Šimon do Počepic. Šimon se přiženil do hospodářství Šimona Zásady ve Skuhrově a Tomáš se oženil s Alžbětou dcerou šenkýře. Tomáš s Alžbětou měli čtyři syny a dvě dcery. Syn Petr byl pekařem v Sedlčanech. Syn Jakub se stal kostelníkem a je uváděn na titulní stránce první počepické matriky. Syn Jakuba šenkýř Jan Vaniš se odstěhoval do Nedrahovic, kde se oženil s Kateřinou Struhařovou ze vsi Úklid. Po roce 1683  se odstěhoval do Sedlce, kde kupuje  grunt pelikánovský a zakládá významný rod sedleckých Vanišů. 

    Hostinský Josef Vaniš rok po narození druhého syna  onemocněl. Odstěhoval  se  v roce  1894  s  rodinou  z Vojkova  do Vysokého Chlumce do  nájmu  v domě  č. 73. Jakou  nemocí  onemocněl  Josef  není  známo.  Odstěhoval  se  ale  včas, protože další hostinský Jan Vodňanský po smrti jeho syna   předává hostinec v roce 1897 Karlu Patákovi.

      Pobyt  ve Vysokém Chlumci  rodiny Josefa Vaniše  narozeného  8.8.1853  v Sedlčanech  je  zatím neobjasněn.  Před  vypuknutím  světové války  bylo  starší  dceři  Anně  28 let  a  v tu dobu už bydlela v Praze. Dne 19.7.1914  se  provdala  za Josefa  Mulače  v Pražském Týnu. Mladší  dceři  bylo  23 let. Synové Jan a Josef byli odvedeni do 1. Světové války. Josef  ve 22 letech k útvaru rakousko-uherské armády zeměbranecký pěší pluk 28. Na jižní frontě v Srbsku padl do zajetí a při útěku v roce 1915 asi zemřel.  Za  mrtvého byl  prohlášen  v  roce 1924. O  čtyři  roky starší Jan, byl  na frontě  zraněn  a po skončení  války se vrátil  společné s  Antonínem Vanišem, který pocházel z Roviny.  U Vanišů v Rovini bydlel až do sňatku s Marií Pečenou. 

     Válečný  invalida  Jan Vaniš  dostal trafiku jako kompenzaci   za újmu způsobenou ve válce. Oženil  s Marií Pečenou  z Vísky v roce 1923. Dne 10.1.1924 se narodil syn Jan a za  tři roky  6.1.1927 syn Josef pozdější významný kameraman.  Invalida Jan zemřel v roce 1929. Jeho manželka Marie zemřela v roce 1968. Jan narozený v roce 1924 měl syny Jana a Pavla. Syn Jan má syny Martina a Ondřeje. 

      Bratr Tomáše Vaniše (počepického) Šimon Vaniš se přiženil do hospodářství „Na Zásadově“ v nedaleké vsi Skuhrov.   

     Synové Šimona Vaniše za Skuhrova Václav a Jiří odešli do Štěchovic kde se těžilo zlato. Založili několik rodů s příjmením Vaniš. Ve Štěchovicích  byli šafáři, mistři hrnčíři, prachaři i mlynáři. V okolních obcích rolníci.

     Syn Jana Vaniše rolníka z Roviny č.14  Štěpán Vaniš náš předek (dožil se 79 let). Vyučil se krejčím u mistra krejčovského Karla Vaniše v Sedlčanech. Po vojenském výcviku v Lounech u 2. dragounského pluku,  byl odeslán do zálohy. Koupil stavení v Počepicích č.49 a v roce 1894 se oženil s Antonií Pekárkovou v Počepicích č.45. Antonii bylo při svatbě 20 let. V malém stavení bydlel Jan Pekárek, syn Josefa Pekárka z Radešína s manželkou Marií Bulínovou z Kamenice a druhá dcera Františka, provdaná za nádeníka Josefa Šnajdra. Antonie manželka Štěpána Vaniše po čtrnáctiletém manželství na komplikace v těhotenství bezdětná zemřela.

    Štěpán Vaniš, kterému bylo 38 let se  seznámil s 23 letou Annou Hrubou dcerou Josefa Hrubého domkaře v Počepicích. Po necelém půl roce od úmrtí první manželky se oženil s Annou Hrubou  a v následujícím roce 1909 se jim narodila první dcera Anna.

    Anna odešla do Prahy, kde se provdala za Františka Krombholce.     Syn Antonín  odešel do Prahy oženil se s Anežkou Kovaříkovou z Křemenice.  Dcera Marie se provdala do Vápenice a provdala se za Františka  Boučka. Syn Bohuslav zůstal ve rodném stavení oženil se s Bohumilou Divišovou.  Syn Václav se oženil s Marií Čihákovou z Počepic.  Syn František odešel do Prahy, kde se oženil s Annou Krušinovou. Dcera Alžběta se provdala za Františka Ungera a bydlela v Kojeticích.  Dcera Ludmila se provdala za Františka Doubravu v Počepicích.

   R O D O K M E N 

       Jan Vaniš narozen asi 1350 vlastnil v roce 1380 dvůr ve Všehrdech.                                          

Vaniš narozen asi 1430 měšťan v Bohdanči,  jeho otec vlastnil vesnici Ždánice.

Syn Kuba Vaniš narozen okolo roku 1450 měšťan v Bohdanči,

Děti Kuby Vaniše :

Anna Vanišová narozena asi 1490 provdaná za Hájka.

Pavel Vaniš vladyka ze Ždánic narozen asi 1485, zemřel 1540

Jiří Vaniš vladyka ze Ždánic narozen  asi 1488, zemřel 1541            

Děti Jiřího Vaniše :

Anna Vanišská. narozená asi  1516, provdaná za Václava Bronce z Chrastavy , vdova provdaná za Víta Lhotského z Hradce Králové

Václav Vaniš  narozen asi 1520 kupuje dvůr v Zámosí u Hradce Králového. S manželkou Annou měli syna Cypriana. Ten měl manželku Kateřinu..

Jan Vaniš  narozen asi 1522

Syn  Jana Vaniše:  Jiří Vaniš  narozen asi 1550 zemřel 1585

Syn Jiřího Vaniše :  Pavel narozen asi 1575 zemřel asi 1635

Pavel Vaniš  správce tvrze Skoupý     manželka    Dorota Pavlová     Skoupý

    nar.     1575  Krumlov  zemř.  1635  Skoupý                                                   

   Děti:      Martin, Kateřina, Matěj, Jiří, Václav nar. 1620 

Václav Vaniš  Skoupý              1. manželka    Ludmila  Bejšovcová         odd.15.10.1650 

   nar.  1620  Skoupý                                                  dcera  Jana Bejšovce  Skoupý    

 Dcera z 1. manželství :  Kateřina nar.1.10.1652  Skoupý

Václav Vaniš sedlák  Skoupý    2.  manželka    Anna Duštová    Skuhrov                                   

   nar. 1620  Skoupý  zemř. 1683   Skoupý                                            

  Děti :   Vít, Ludmila, Anna, Marie, Mikuláš nar. 1663                                                         

Mikoláš Vaniš   sedlák  Skoupý       a        Marie Beranová  Podhájí     odd. 26.5.1680

    nar.1663  Skoupý  zemř.14.1.1714 Skoupý

Děti:   Jan nar. 9.4.1688 zemř. 12.11.1688, Václav nar. 16.2.1690, Marie nar. 12.3.1693,

          Jakub nar. 2.7.1696

Jakub Vaniš  sedlák  Skoupý č. 7         a         Mariana Kosová               odd. 24.1.1717

  nar.2.7.1696 Skoupý č.6                                      nar.1699  Nechvalice

   zemř 5.12.1771 Skoupý č.7                                  zemř.18.12.1771

Děti: Kateřina  nar.1720,  zemř.1721,  Marie nar. 24.8.1721, Václav nar.30.8.1722, Adalbert nar.1727, zemř.1728

 Jakub nar.1729,  zemř.1731,  Jakub nar.30.12.1736    Jan nar. 17.7.1743  narozeni Skoupý č.7.

Jan Vaniš   zedník Skoupý č.7      a        Barbora Zelenková                  odd. 26.10.1773  

 nar.17.7.1743  Skoupý č.6                                 nar.1756  Obděnice č.10 

 zemř. 20.1.1819  Žemličkova Lhota č.1            zemř.13.10.1811 Žemličkova Lhota č.1

Děti : Kateřina nar. 6.3.1775, Jan nar. 9.10.1776, Anna nar.11.1779, Josef nar. 8.4.1781,       

          Mariana nar. 9.12..1783,  Veronika nar.14.5.1786,  Matěj  nar. 31.1.1789

Matěj Vaniš                         a                Kateřina Kubíčková                  odd. 25.5.1819  

nar.31.1.1789  Skoupý č.7                            nar.30.10.1797  Žemličkova Lhota č.9    

zemř. 9. 2.1874  výměnkář  Rovina č.14       zemř.27.11.1847  Rovina č.14

Děti :  Václav   nar. 28.12.1819,  František  nar. 22.12.1820, Jan  nar. 19.12.1822 ,

           Xaverius nar.  1826   narozeni v Žemličkově Lhotě,  Anna nar. 1.8.1834 v Rovini č.14

Jan Vaniš sedlák Rovina č.14     a         Josefa Michálková                 odd. 6.2.1855     

nar.19.12.1822  Žemličkova Lhota                           nar.1.2.1836  Rovina č.28      

zemř.15. 9. 1893 Rovina  č.14 (tumor mozku)         zemř.8.8.1910  Rovina č.14

 Děti: 

Josef nar.10.4.1856  hostinský v Rovini   syn Petr  nar.28.7.1883,

František nar.10.8.1857, Jan nar.28.12.1859, Anna nar.27.4.1862,

Václav nar.6.7.1865 kovářský dělník, oběsil se 24.2.1894 v Praze u Kubíčka  rodáka Počepic,

Matěj nar.15.2.1868 zůstal v Rovini oddán  s  Antonií Michálkovou z Roviny č. 20.

Štěpán nar. 26.12.1869,

Antonín nar.10.1.1872 oddán s vdovou Annou  Markovou dcerou Jana Hubičky z  Oseka,

Vojtěch nar.24.3.1874, Marie nar.1.2.1876, Josefa nar.13.7.1878

Štěpán Vaniš krejčí, chalupník  Počepice  č.49   ( U potoka )

 vojín v záloze pluku dragounů č. 2 krále bavorského v Lounech  

                                                 1.manželka Antonie Pekárková  odd.13.11.1894 bezdětné čtrnáctileté manželství       

                                                                  nar.2.5.1874 zemř.12.5.1908   

Štěpán Vaniš chalupník, krejčí    2. manželka    Anna  Hrubá      odd.    1.9.1908

nar.26.12.1869      Rovina č.14                             dcera Josefa Hrubého domkaře Počepice č.68      

zemř. 3. 3.  1949 Počepice č.45                            nar. 8. 5.1886 Skuhrov

          (arteriosclerosis)                                         zemř. 25.2.1959 Počepice č.45                           

 Děti :

Anna nar.1909  zemř.1974 ,   Antonín nar.1911 zemř. 1986, Alžběta nar.1912  zemř. 1998, 

Bohumil nar.1914 zemř.1976,  Václav nar.1915  zemř.1971, František nar.1917  zemř.1998,

Marie nar.1918  zemř.1997,  Ludmila nar.1923  zemř.1989.

DNA chromozom y skupina  R 1a

Průvodce rodokmenem.             

      Na zemi vznikají první primáti podobní spíše hlodavcům v období dinosaurů, to je koncem křídy asi před 85 miliony roky.

      Před více jak milionem let žili v Evropě a Asii záhadní  lidé podobní společnému předku dnešních moderních lidí, neandrtálců  a denisovanů. Předek dnešního člověka se rozešel s předky neandrtálců a desnisovanů zhruba před 400 tisíci roky.

      Před 150  tisíci lety v Africe, narodila se pramáti našeho rodu. V té době na zemi žilo více lidských rodů. Zhruba před 100 000 lety se člověk ocitl na pokraji vymření. Tenkrát žilo na celém světě pět až deset tisíc lidí.  V dobách ledových neměli lidé na růžích ustláno a občas bylo ještě hůř. Například když vybuchly velké sopky a zastínily slunce. Pak třeskuté mrazy dob ledových ještě zesílily. V teplejších oblastech, kde lidé nečelili mrazům, mohlo  zasadit těžkou ránu sucho.To všechno by náš rod přežil. Největší nebezpečí hrozilo od dvou  bakterií.  Zatímco první bakterie vyvolávala těžká průjmová onemocnění, druhá patřila mezi nejzávažnější původce zápalu mozkových blan u dětí. Naštěstí mezi lidmi z našeho rodu nastaly mutace, jež nedovolily uvedeným bakteriím, navázat se na buňky v lidském těle. V té chvíli se výrazně zvýšila odolnost  k nákaze. Nositelé mutací se rychle šířili lidskou populací, protože  děti z tohoto rodu  „mutantů“ tak často neumíraly.

     Trvalo 70 tisíc let  kdy  pravnučka pramatky našeho rodu „Eva“, potkala také ještě v Africe našeho praotce „Adama“.  Lidský  rod odolával změnám klimatu, stěhoval se tam, kde byly příhodnější podmínky k životu.

    Z Afriky se rozcházeli moderní lidé do celého světa včetně Evropy. Moderní lidé se potkávali s neandrtálci. Neandrtálci byli mohutní lovci světlé pokožky  přizpůsobeni studenějšímu podnebí. Obývali území od Británie, Evropy, Předního Východu až k Sibiři.

     V době kdy se změnil kočovný způsob života, komunity lovců a sběračů se usadily, začala blednout jejich kůže. Souviselo to ani ne tak s nedostatkem slunečního svitu, ale spíše s proměnou skladby potravy. Postupně se začal projevovat snížený přísun vitamínu D. Tělo si tento vitamín vytváří v kůži, ale tmavá pokožka, je při tom méně vhodná než světlá. Svůj podíl měly náhodné mutace i geny získané křížením s ženami neandrtálců. Kdo ví, zda jejich potomek bílý praotec "Adam" neodešel za teplem do Afriky. Tam potkal černou pramáti "Evu". Jeho potomci se vraceli v několika vlnách zpět nejen  do Evropy, tak jako tažní ptáci odlétají a vrací se zpět.

     Ve střední Asii  došlo  k  zásadní mutaci, dnes  označené  písmenem  R.

Dílčí mutace označená R1a i R1b se vyskytuje ve významné míře u všech bílých národů.  Bílí  nositelé  R1b  vytvořili  nejstarší  vyspělé  civilizace  Sumeru  a  Egypta,

Z bílých nositelů R1a vzešly kočovné východoevropské národy a vyspělé indoevropské civilizace v Indii a Persii. Později nositelé R1a i R1b  vytvořili civilizaci starověké  Hellas. A nakonec  převážně nositelé R1b vytvořili civilizaci starého Říma.

      U našeho předka, který žil před 8 000 lety na území dnešní Ukrajiny  se  měnila skupina  R1a  na skupinu R1a1a, dále na R1a1a1b1 s mutací markeru M458. Nositelé L260, se  později nejvíce rozšířili  na dnešní území Běloruska, Polska a východního Německa.

     Na konci doby ledové docházelo k zvedání hladiny světového oceánu. Tak vznikla pověst křesťanů o potopě světa. Křesťané převzali a uvedli v bibli i mnoho mýtů z dávných civilizací například od  Sumerů. Lidé opouštěli místa prvních civilizací a šířili kulturu na východ až do Indie, na západ až do Anglie.    

       Po výbuchu sopek v Americe a v Indonésii, došlo k dalšímu globálnímu ochlazení klimatu, které bylo příčinou migračních vln. Slovanské kmeny usazené v úrodné oblasti se rozdělily na východní – Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, západní – Poláci, Lužičtí Srbové, Češi, Slováci a jižní – Slovinci, Srbové, Chorvati, Bulhaři, Makedonci.

      Expanze Slovanů byla v tehdejším světě doslova senzací. Nikdo nechápal, odkud se objevily hordy bojovníků bořících města a rychle dobývajících mnohá území. I sami Slované už byli jiní, než 200 až 300 let předtím, kdy byli popisováni jako mírumilovní lidé nepoužívající zbraně. 

      Slované v době expanze skutečně nebyli svatoušky. Bohům běžně nabízeli lidské oběti. To však nelze chápat jako něco nepřirozeného. Byla to válka. Válka o nová sídla, válka o budoucnost nových generací, včetně té naší. Ve většině případů šlo o reakci na upalování, ubíjení či křižování.

      První nápor Slovanů směřoval na jih Evropy a velice záhy po nástupu jednotlivých proudů stanula pomyslná noha slovanstva například na mytické aténské Akropolis. Zde v oblastech vlivu Byzantských panovníků  se Slované poprvé dostali do kontaktu s antickou civilizací. Tento střet brzy přinesl i nepříjemné ovoce. Dosud jednotní a špatnostmi málo prostoupení slovanští lidé začali postupně přejímat typické rysy „civilizace“ jako závist, nenávist, hamižnost a další všelijaké osobní zájmy. „Přeškolených“ slovanských válečníků velice brzy začíná být využíváno proti bývalým vlastním nově příchozím Slovanům. Tím byly zlomeny dvě tisíciletí platné vazby, původní charakter a národní pospolitost starých Slovanů ze společné pravlasti.

     Teofylakt Simokrattes roku 585 zaznamenal příběh tří slovanských zajatců, kteří neměli žádné zbraně, jen hudební nástroje. Šlo o  gusle. Když se byzantský císař ptal, co jsou zač odpověděli, že pocházejí ze slovanského kmene. Sdělili mu, že nejsou zvyklí nosit vojenskou výstroj, neboť jejich zem nezná zbraně, což jim dovoluje žít bez vášní a v míru. Slované se Slovany neválčí!

     Úrodné území  o rozloze přibližně 1 000 000 čtverečních kilometrů se  rozkládalo v oblasti zhruba ohraničené Odrou, Vislou a Dněprem, umožnilo věnovat se zemědělství a nebylo proto potřeba válčit. Jednalo se o menší shluky jednotlivých kmenů, z nichž se  vyvinuly jednotlivé slovanské národy. 

     Až prudká změna klimatu vše změnila.

Pověst o Čechovi a Lechovi, která vznikla po výbuchu sopky proto-Krakatoa :

       Za Tatrami, v rovinách při řece Visle rozkládala se charvátská země, část prvotní veliké vlasti slovanské.V té charvátské zemi bytovala četná plemena, příbuzná jazykem, mravy, způsobem života. I stalo se, že se strhly mezi nimi vády a krvavé boje o meze a dědiny. Vstal rod na rod, příbuzní bojovali proti příbuzným a hubili se navzájem. V ten čas dva bratři mocného rodu, oba vojvodové, Čech a Lech, spolu se o to snesli, že opustí rodnou zemi bojem neblahou.Tak došli až ke třetí velké řece Vltavě. Čech zde zůstal .  Lech odešel  na severní stranu.

        Náš předek se dostal na území mezi dnešním  Rakovníkem a Kralovicemi o několik století později, jako příslušník družiny polského velmože za vlády Přemyslovců. Tehdy dochází k rozšiřování sídelních oblastí na úkor  zalesněných.

      Jeden z prvních  příkladů  uvádí  Kosma ve své kronice v souvislosti s tažením knížete Břetislava do Polska v roce 1039.

       Když  došli k hradu  Hedči, obyvatelé  jeho a  s nimi  i vesničané, kteří  tam utekli, nemohouce odolati  útoku  knížete, vyšli mu naproti  se zlatým  prutem  na  znamení, že  se  mu na milost a nemilost  vzdávají, a  pokorně  ho  prosili, aby  je  pokojně  i s jejich  dobytkem  a  s  ostatním majetkem  převedl  do Čech. Kníže  vyhověv  jejich  přáním, dovedl  je  do Čech a dal  jim tam nemalou část lesa Černína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil, aby se spravovali  právem, jež  mívali v Polsku, i oni i jejich potomci na věky.

      Kronikář Kosmas ve své kronice dále popisuje návrat knížete Břetislava do Prahy na konci srpna v roce 1039.

      Vpředu průvodu nesl kníže Břetislav s biskupem Šebířem ostatky sv. Vojtěcha Slavníkovce, následováni byli opaty nesoucími ostatky bratří. Ostatní kněží nesli Ježíše Krista ze zlata, za nimi byly neseny zlaté desky obklopující oltář s tělem sv. Vojtěcha. Více než sto vozů vezlo velké zvony a další poklady Polska. Za vozy šli urození polští muži a svobodníci majitelé menších statků.

      Za vlády prvního českého krále Vratislava II. po roce 1085 se náš předek i někteří členové odtrhli od  prvotního rodu Hedčanů a založili ves Kralovice. Dali se do služby králi. Jako svobodník byl podřízen pouze králi a získaný majetek mohl zapisovat do desek. Jeden z jeho  potomků Jan Vaniš, nechal  do zemských desek v roce 1380  zapsat vlastnictví ke statku Všehrdy. Když Albrecht z Kolovrat koupil hrad Krašov, jmenoval v roce 1383 po Vítkovi a Polákovi purkrabím na hradě Krašově Jana Vaniše.

      Příjmení Vaniš pochází staroslovanského jména Evan, nebo také  od křestního jména Václav a  bylo  používáno ještě v 17. století jako jméno osobní. Až do 18. století  se příjmení mohlo měnit a to nejčastěji po předešlém majiteli stavení. Říkalo se příjmení po chalupě. A to byl také jeden z důvodů, proč přes 400 nositelů příjmení Vaniš i Vániš nemá jediného stejného předka.

      Po upálení Jana Husa se náš předek s příjmením Vaniš, přiklonil k víře husitské podobojí a byl u vzniku města Tábor. Od Diviše Bořka z Miletína husitského hejtmana, získal ves Ždánice u Pardubic. Musel udělat hodně velký záslužný čin, snad i zachránil život Janu z Pernštejna. Jan z Pernštejna i jeho synové se mu  později odvděčili. Náš předek vesnici brzy prodal a koupil dům v Bohdanči. Potomci  Pavel a Jiří tak mohli studovat v Praze, kam je poslal jejich otec Kuba Vaniš. V Praze v té době bydlela rodina Vanišů, jejich vnuk Andres Vaniš soukeník z Vyšehradu, měl spor s kupcem Kutou a tento spor je zaznamenán v Knize svědomí Nového Města pražského z let 1585 až 1595. Andres měl syna Václava a ten měl syna Jana narozeného 11. května 1615.  Pavel s Jiřím měli ještě bratra Petra, který žil v Bohdanči a sestru Annu, která se provdala za Hájka.

      Hned po studiích vstoupili Pavel a Jiří do služby k Pernštejnům a později byli nobilitováni jako vladykové ze Ždánic. Pavel  Vaniš se od počátku 16. století objevuje u nejrůznějších majetkoprávních jednání na panství, jeho jméno je uváděno v registrech smluv poddaných. Díky nasbíraným zkušenostem dostal později na starost dohled nad vedením purkrechtních a sirotčích knih panství. Později Pavel Vaniš zastával purkrabský úřad, jakožto druhý nejvyšší úředník na panství.

      Vojtěch z Pernštejna  ve svém zřízení hejtmanovi uvádí.:

Zámek Pardubice ve dne i v noci aby  opatrován byl a tak chován, aby neopatrnosti v žádném nebezpečenství a neřádu nestál, toho ta pilen buď s Pavlem Vanišem, pokudž najvíce býti může. Při zamykání i odmykání zámku Pavel Vaniš aby býval a klíče od zámku sám chovati ve dne i v noci má a toto za práci míti má: o čeledi na zámku o vší aby věděl a ji zpravoval a v potřebách majch jiem aby svobodně rozkazoval i k tomu je, čehož kdo hleděti má, aby býval a při tom aby žádnému v spížnici při zasekávání masa do kuchyně hleděl. Též také při kuchyni neřádu se nedíval. Též při pivnicích, při pekárně a pivovaru, což by uznati mohl kde nepořádného, aby žádnému netrpěl….

      Naposledy se objevuje ve Vojtěchově testamentu z 22. 11. 1531. Pernštejn mu  odkázal v závěti stejně jako bratrovi Jiřímu 300 kop grošů českých. V té době stál měšťanský dům 50 kop a velké předměstské dvory 100 kop grošů. Pavlův syn kněz Jakub Vaniš spravoval až do své smrti 2.6.1585 Šternberský sbor. 

     Pavlův bratr Jiří Vaniš se během let své služby domohl značného postavení, a byl jeden z  místodržících Jana z Pernštejna.Jiří Vaniš sbíral zkušenosti spíše ve věcech hospodářského rázu  při určování náhrad škod poddaným za zničené pozemky, spolu s dalšími úředníky také vyměřoval lesní porosty určené k mýcení pro potřeby provozu pardubického zámku. Jiří vlastnil i majetky ve městě. V roce 1530 kupuje dům ve vnitřním městě čp. 52  a  vrchnostenský dům čp. 21. 

Po velkém požáru Pardubic v roce 1532, vlastnil spáleniště gruntu v sousedství panského dvora „na Vystrkově“ na Bílém předměstí. Dále kupuje statek Blato jižně od Pardubic.

     Jiří Vaniš umírá v roce 1541. Správou dědictví pro děti Annu, Václava a Jana pověřil Jan z Pernštejna Aleše Radovského a rytíře Jindřicha Přepického. Dne 26.5.1541 Jan z Pernštejna prodává dům čp. 21 za sirotky Jiříka Vaniše. Dcera  Jiříka Vaniše. Anna se provdala za Václava Bronce z Chrastavy a po jeho smrti se provdala za Víta Lhotského z Hradce Králové..

      Václav Vaniš  prodává v roce 1548  své dědictví Blatské za 230 kop a  o dva roky později se vyrovnává  s bratrem Janem, který své majetkové podíly v Pardubicích prodal. Václav Vaniš kupuje dvůr v Zámostí jižně od Hradce. S manželkou Annou Mlejnkovou dcerou Jana Mlejnka majitele mastného krámu v Hradci, měli  syna Cypriána. Ten s manželkou Kateřinou bydlel v Hradci Králové.

     Jan Vaniš se přiženil do Židlochovic, kde užíval rustikální grunt.  V roce 1551 píše Jaroslavovi z  Pernštejna do Vídně žádost o těžbu dřeva, kterou Pernštejn postupuje úředníkovi Janovi z Hošmperku do Židlochovic:

„Ouředníku židlochovskému“
      Jane milý. Přálť bych, aby se dobře měl. Oznamujiť, že sem na žádost Jana Vaniše, a prohlídajíc k službám otce jeho, které jest činil nebožtíku panu otci mýmu, něco lesu к stavění témuž Vanišovi dáti připověděl. A protož poroučímť o tom, aby na něm vyrozuměl, к jaké potřebě a co toho lesu potřebuje. A pokudž jeho potřebu poznáš a bez škody mé a pánův bratří mých bude moci býti, aby jemu něco lesu na pomoc stavění toho ukázal a vydal, aby mohl ten grunt, na kterémž sedí, opravili, na tom vůli mou naplníš.
Dat(um) v Vídni ut s(upr)a (6.8.1551).

       Syn Jana Vaniše Jiří přichází do služby k Jakubovi Krčínovi. Krčín po příchodu k Rožmberkům potřeboval oddané úředníky a potomek pernštejnských úředníků,  měl doporučení přímo od Pernštejnů. V listopadu roku 1585 byla v Krumlově epidemie moru. Jiří podlehl, jeho manželka zemřela ještě před ním. Jediný syn Pavel byl na venkově s Krčínem. V době moru se panstvo včetně Rožmberků uchylovalo na venkov. Manželka Krčína zůstala v Krumlově a tam také zemřela. V té době Jakub Krčín  neměl děti  a mladého Pavla Vaniše měl jako vlastního syna.  K tomu je potřebné dodat, že po smrti Krčína se nenalezla původní závěť. Jeho dcera Anna Kateřina donutila Krčína  před jeho smrtí sepsat novou závěť,  ve které byl Krčín ke Kateřině i jejímu muži mimořádně štědrý.  Kdo ví, zda  Jakub Krčín neodkázal v původní závěti část majetku Pavlovi...

      V roce 1588 se Krčín podruhé oženil a usazuje se na Sedlčansku. Se svou manželkou Kateřinou měl šest dcer. Dcera Jakuba  Krčína  Žofie se provdala za rytíře Zikmunda Hložka ze Žampachu. Jakub Krčín ji daroval věnem ves Skoupý s tvrzí obehnanou příkopem, který byl napuštěn vodou z nedalekého potůčku.

      Pavel Vaniš byl od roku 1596 dosazen na tvrz ve vsi Skoupý a později se přiženil do hospodářství sedláka Pavla. S jeho dcerou Dorotou měli čtyři syny a jednu dceru. Pavel Vaniš předčasně umírá a jeho manželka zůstala na gruntě sama. Synové, kteří měli vladycké předky se  nemuseli rozhlížet daleko po nevěstách. Syn Martin získal grunt Buňáčků po sňatku s Dorotou dcerou nebožtíka Matouše Buňáčka v Žemličkově Lhotě. Syn Matěj se přiženil na grunt Šebkovský. Syn Jiří se přiženil na grunt Václava Mašaty.  

       Syn Pavla Vaniše Václav náš předek se oženil s dcerou Jana Bejšovce, který byl potomek zchudlých rytířů. První manželka Václava Vaniše Ludmila umřela při porodu dcery Kateřiny 1.10.1652. Václav Vaniš se podruhé oženil s Annou Duštovou ze Skuhrova. Měli šest synů a tři dcery. Dcera Ludmila se provdala za Jana Žemličku syna svobodného pana Žemličky, po jehož příchodu do Lhoty dostala Lhota přívlastek Žemličková.

     Syn Václava Vaniše  Mikoláš ( dožil se 51 let ), oženil se s Marií Beranovou z Podhájí v roce 1680. Za necelé tři roky po svatbě došlo k požáru , kdy zahynul jeho otec Václav a bratr Vít. Mikoláš musel postavit nový dům, který měl světnici, síň, komoru a chlévy. Z jeho synů zůstali na hospodářství starší Jiří a mladší Jakub. V roce 1714 Mikoláš Vaniš náhle umírá.

     Ve starší době měl právo u poddaných převzít grunt nejmladší syn  podle  "přirozeného dědičného  práva".  Když nebyl nejmladší syn k hospodaření ještě schopný, ujímal na dobu jeho "zrostu" (zpravidla plnoletosti) například starší bratr, sestra s manželem, matka a nebo nový manžel matky. Jakubovi tehdy bylo 18 let a tak přenechal hospodářství staršímu bratrovi Jiřímu.

      Když Jiří v roce 1741 zemřel, zůstala po něm manželka Veronika a šest dětí. Nejstarší Anna se provdala za Jana Dudaře, který se přičinil o to, že byl grunt ve vsi Skoupý, na kterém hospodařili Vanišové přes sto let, připsán  do rodu Dudařů. Tehdy ještě nebylo uzákoněné dědíčné příjmení  a  tak  někteří synové Jana Dudaře přebírali příjmení Vaniš. 

      Vdova po Jiřím Vanišovi Veronika se provdala za Tomáše Soukupa, jenomže ten po necelých dvou letech manželství od manželky a dětí se ztratil. Hospodářství převzal Jiříkův syn Jakub, který na gruntě také dlouho nevydržel, přiženil se na grunt do Skuhrova. Tento grunt původně Šimona Zásady patřil od roku 1591 Šimonovi Vanišovi, který byl bratr Tomáše Vaniše počepického, dále Martinu Vanišovi, Václavovi Glaubovi a Janu Zbudilovi, s jehož dcerou Kateřinou se Jakub Vaniš syn Jiřího Vaniše ze vsi Skoupý oženil.

       Vrátíme se k osmnáctiletému Jakubovi našemu předkovi ( dožil se 75 let ).

Jako mistr zednický si vedle rodného stavení  podle záznamu v gruntovnici, postavil chalupu se skrovnou zahrádkou. Oženil se s Marianou Kosovou dcerou sedláka z Nechvalic v roce 1717. Dospělosti  se dožilo  pět  dětí.

       Syn Jakuba Vaniše Jan  ( umřel v 76 letech ), byl z nich nejmladší. Vyučil se zedníkem a ve svých dvaceti letech se oženil s Barborou Zelenkovou dcerou mlynáře obděnického. Barboře bylo 17 let. Stala se nejmladší nevěstou v našem rodě. Jan zůstal na chalupě svého otce.  Po roce 1770 došlo k očíslováním domů. Stavení postavené Mikolášem dostal číslo 6, chalupa postavená Jakubem dostala číslo 7. Tato ale dlouho nevydržela. Vyhořela a Jan s rodinou se přestěhoval do vsi Žemličkova Lhota č.1.

      Stavení ve vsi Žemličkova Lhota č.1, vlastnil v roce 1654 syn Pavla Vaniše ze Skoupého  Martin Vaniš jinak Buňáček, jak se mu říkalo po svatbě s dcerou Matouše Buňáčka. Jan Vaniš s manželkou Barborou měl šest dětí.

      Syn Jana Vaniše  Matěj  (dožil se 85 let) se ve dvaceti letech  oženil s Kateřinou Kubíčkovou dcerou sedláka v Žemličkově Lhotě č.9. Po narození čtyř synů se přestěhovali v Žemličkově Lhotě do čísla 13. V roce 1832  koupil Matěj Vaniš hospodářství v Rovini č.14, kde se narodila  dcera Anna.

     Syn Matěje Vaniše  Jan  (dožil se 70 let) převzal hospodářství ve vsi Rovina. Oženil se s Josefou Michálkovou dcerou rolníka a kronikáře v Rovini. Měli 12 dětí. Nejstarší syn Josef, byl hostinský. Měl velkou a silnou postavu. Podle něj se dodnes nazývá hospoda v Rovini  „U Krobiána“. V zimě jezdil Jan Vaniš s pomocníky na rybník sekat led, který se uskladnil ve sklepě a vytvořil ledničku k ochlazování sudů s pivem. Na  usedlosti Jana Vaniše v Rovini zůstal jeho  syn Matěj, který se oženil s Antonií Michálkovou z Roviny č.20. Jeho syn Antonín umřel v roce 1978 v 78 letech, byl posledním Vanišem  v  držení  hospodářství.  Chátrající stavení převzala po matce Anně Brabcové rozené Vanišové vnučka Antonína Vaniše  Irena  Brabcová. Od roku  2017 vlastn stavení provdané dcery Petra a Pavla Vaniše, keří jsou synovci Antonína Vaniše.       

     V Rovini po skončení první světové války, bydlel u Vanišů válečný invalida Jan Vaniš. Narodil se ve Vojkově, kde jeho otec Josef byl hostinským a do Vojkova se přiženil ze Sedlčan. Do Sedlčan se přiženil jeho předek  František narozený v roce 1748 v Sedlci. Rod pochází z Tábora. Předek povoláním kovář vlastnil dům v Táboře a po velkém požáru Tábora v roce 1532 se odstěhoval do Čekanic. Z Čekanic přicházejí bratři Tomáš a Šimon do Počepic. Šimon se přiženil do hospodářství Šimona Zásady ve Skuhrově a Tomáš se oženil s Alžbětou dcerou šenkýře. Tomáš s Alžbětou měli čtyři syny a dvě dcery. Syn Petr byl pekařem v Sedlčanech. Syn Jakub se stal kostelníkem a je uváděn na titulní stránce první počepické matriky. Syn Jakuba šenkýř Jan Vaniš se odstěhoval do Nedrahovic, kde se oženil s Kateřinou Struhařovou ze vsi Úklid. Po roce 1683  se odstěhoval do Sedlce, kde kupuje  grunt pelikánovský a zakládá významný rod sedleckých Vanišů. 

    Hostinský Josef Vaniš rok po narození druhého syna  onemocněl. Odstěhoval  se  v roce  1894  s  rodinou  z Vojkova  do Vysokého Chlumce do  nájmu  v domě  č. 73. Jakou  nemocí  onemocněl  Josef  není  známo.  Odstěhoval  se  ale  včas, protože další hostinský Jan Vodňanský po smrti jeho syna   předává hostinec v roce 1897 Karlu Patákovi.

      Pobyt  ve Vysokém Chlumci  rodiny Josefa Vaniše  narozeného  8.8.1853  v Sedlčanech  je  zatím neobjasněn.  Před  vypuknutím  světové války  bylo  starší  dceři  Anně  28 let  a  v tu dobu už bydlela v Praze. Dne 19.7.1914  se  provdala  za Josefa  Mulače  v Pražském Týnu. Mladší  dceři  bylo  23 let. Synové Jan a Josef byli odvedeni do 1. Světové války. Josef  ve 22 letech k útvaru rakousko-uherské armády zeměbranecký pěší pluk 28. Na jižní frontě v Srbsku padl do zajetí a při útěku v roce 1915 asi zemřel.  Za  mrtvého byl  prohlášen  v  roce 1924. O  čtyři  roky starší Jan, byl  na frontě  zraněn  a po skončení  války se vrátil  společné s  Antonínem Vanišem, který pocházel z Roviny.  U Vanišů v Rovini bydlel až do sňatku s Marií Pečenou. 

     Válečný  invalida  Jan Vaniš  dostal trafiku jako kompenzaci   za újmu způsobenou ve válce. Oženil  s Marií Pečenou  z Vísky v roce 1923. Dne 10.1.1924 se narodil syn Jan a za  tři roky  6.1.1927 syn Josef pozdější významný kameraman.  Invalida Jan zemřel v roce 1929. Jeho manželka Marie zemřela v roce 1968. Jan narozený v roce 1924 měl syny Jana a Pavla. Syn Jan má syny Martina a Ondřeje. 

      Bratr Tomáše Vaniše (počepického) Šimon Vaniš se přiženil do hospodářství „Na Zásadově“ v nedaleké vsi Skuhrov.   

     Synové Šimona Vaniše za Skuhrova Václav a Jiří odešli do Štěchovic kde se těžilo zlato. Založili několik rodů s příjmením Vaniš. Ve Štěchovicích  byli šafáři, mistři hrnčíři, prachaři i mlynáři. V okolních obcích rolníci.

     Syn Jana Vaniše rolníka z Roviny č.14  Štěpán Vaniš náš předek (dožil se 79 let). Vyučil se krejčím u mistra krejčovského Karla Vaniše v Sedlčanech. Po vojenském výcviku v Lounech u 2. dragounského pluku,  byl odeslán do zálohy. Koupil stavení v Počepicích č.49 a v roce 1894 se oženil s Antonií Pekárkovou v Počepicích č.45. Antonii bylo při svatbě 20 let. V malém stavení bydlel Jan Pekárek, syn Josefa Pekárka z Radešína s manželkou Marií Bulínovou z Kamenice a druhá dcera Františka, provdaná za nádeníka Josefa Šnajdra. Antonie manželka Štěpána Vaniše po čtrnáctiletém manželství na komplikace v těhotenství bezdětná zemřela.

    Štěpán Vaniš, kterému bylo 38 let se  seznámil s 23 letou Annou Hrubou dcerou Josefa Hrubého domkaře v Počepicích. Po necelém půl roce od úmrtí první manželky se oženil s Annou Hrubou  a v následujícím roce 1909 se jim narodila první dcera Anna.

    Anna odešla do Prahy, kde se provdala za Františka Krombholce.     Syn Antonín  odešel do Prahy oženil se s Anežkou Kovaříkovou z Křemenice.  Dcera Marie se provdala do Vápenice a provdala se za Františka  Boučka. Syn Bohuslav zůstal ve rodném stavení oženil se s Bohumilou Divišovou.  Syn Václav se oženil s Marií Čihákovou z Počepic.  Syn František odešel do Prahy, kde se oženil s Annou Krušinovou. Dcera Alžběta se provdala za Františka Ungera a bydlela v Kojeticích.  Dcera Ludmila se provdala za Františka Doubravu v Počepicích.

   R O D O K M E N 

       Jan Vaniš narozen asi 1350 vlastnil v roce 1380 dvůr ve Všehrdech.                                          

Vaniš narozen asi 1430 měšťan v Bohdanči,  jeho otec vlastnil vesnici Ždánice.

Syn Kuba Vaniš narozen okolo roku 1450 měšťan v Bohdanči,

Děti Kuby Vaniše :

Anna Vanišová narozena asi 1490 provdaná za Hájka.

Pavel Vaniš vladyka ze Ždánic narozen asi 1485, zemřel 1540

Jiří Vaniš vladyka ze Ždánic narozen  asi 1488, zemřel 1541            

Děti Jiřího Vaniše :

Anna Vanišská. narozená asi  1516, provdaná za Václava Bronce z Chrastavy , vdova provdaná za Víta Lhotského z Hradce Králové

Václav Vaniš  narozen asi 1520 kupuje dvůr v Zámosí u Hradce Králového. S manželkou Annou měli syna Cypriana. Ten měl manželku Kateřinu..

Jan Vaniš  narozen asi 1522

Syn  Jana Vaniše:  Jiří Vaniš  narozen asi 1550 zemřel 1585

Syn Jiřího Vaniše :  Pavel narozen asi 1575 zemřel asi 1635

Pavel Vaniš  správce tvrze Skoupý     manželka    Dorota Pavlová     Skoupý

    nar.     1575  Krumlov  zemř.  1635  Skoupý                                                   

   Děti:      Martin, Kateřina, Matěj, Jiří, Václav nar. 1620 

Václav Vaniš  Skoupý              1. manželka    Ludmila  Bejšovcová         odd.15.10.1650 

   nar.  1620  Skoupý                                                  dcera  Jana Bejšovce  Skoupý    

 Dcera z 1. manželství :  Kateřina nar.1.10.1652  Skoupý

Václav Vaniš sedlák  Skoupý    2.  manželka    Anna Duštová    Skuhrov                                   

   nar. 1620  Skoupý  zemř. 1683   Skoupý                                            

  Děti :   Vít, Ludmila, Anna, Marie, Mikuláš nar. 1663                                                         

Mikoláš Vaniš   sedlák  Skoupý       a        Marie Beranová  Podhájí     odd. 26.5.1680

    nar.1663  Skoupý  zemř.14.1.1714 Skoupý

Děti:   Jan nar. 9.4.1688 zemř. 12.11.1688, Václav nar. 16.2.1690, Marie nar. 12.3.1693,

          Jakub nar. 2.7.1696

Jakub Vaniš  sedlák  Skoupý č. 7         a         Mariana Kosová               odd. 24.1.1717

  nar.2.7.1696 Skoupý č.6                                      nar.1699  Nechvalice

   zemř 5.12.1771 Skoupý č.7                                  zemř.18.12.1771

Děti: Kateřina  nar.1720,  zemř.1721,  Marie nar. 24.8.1721, Václav nar.30.8.1722, Adalbert nar.1727, zemř.1728

 Jakub nar.1729,  zemř.1731,  Jakub nar.30.12.1736    Jan nar. 17.7.1743  narozeni Skoupý č.7.

Jan Vaniš   zedník Skoupý č.7      a        Barbora Zelenková                  odd. 26.10.1773  

 nar.17.7.1743  Skoupý č.6                                 nar.1756  Obděnice č.10 

 zemř. 20.1.1819  Žemličkova Lhota č.1            zemř.13.10.1811 Žemličkova Lhota č.1

Děti : Kateřina nar. 6.3.1775, Jan nar. 9.10.1776, Anna nar.11.1779, Josef nar. 8.4.1781,       

          Mariana nar. 9.12..1783,  Veronika nar.14.5.1786,  Matěj  nar. 31.1.1789

Matěj Vaniš                         a                Kateřina Kubíčková                  odd. 25.5.1819  

nar.31.1.1789  Skoupý č.7                            nar.30.10.1797  Žemličkova Lhota č.9    

zemř. 9. 2.1874  výměnkář  Rovina č.14       zemř.27.11.1847  Rovina č.14

Děti :  Václav   nar. 28.12.1819,  František  nar. 22.12.1820, Jan  nar. 19.12.1822 ,

           Xaverius nar.  1826   narozeni v Žemličkově Lhotě,  Anna nar. 1.8.1834 v Rovini č.14

Jan Vaniš sedlák Rovina č.14     a         Josefa Michálková                 odd. 6.2.1855     

nar.19.12.1822  Žemličkova Lhota                           nar.1.2.1836  Rovina č.28      

zemř.15. 9. 1893 Rovina  č.14 (tumor mozku)         zemř.8.8.1910  Rovina č.14

 Děti: 

Josef nar.10.4.1856  hostinský v Rovini   syn Petr  nar.28.7.1883,

František nar.10.8.1857, Jan nar.28.12.1859, Anna nar.27.4.1862,

Václav nar.6.7.1865 kovářský dělník, oběsil se 24.2.1894 v Praze u Kubíčka  rodáka Počepic,

Matěj nar.15.2.1868 zůstal v Rovini oddán  s  Antonií Michálkovou z Roviny č. 20.

Štěpán nar. 26.12.1869,

Antonín nar.10.1.1872 oddán s vdovou Annou  Markovou dcerou Jana Hubičky z  Oseka,

Vojtěch nar.24.3.1874, Marie nar.1.2.1876, Josefa nar.13.7.1878

Štěpán Vaniš krejčí, chalupník  Počepice  č.49   ( U potoka )

 vojín v záloze pluku dragounů č. 2 krále bavorského v Lounech  

                                                 1.manželka Antonie Pekárková  odd.13.11.1894 bezdětné čtrnáctileté manželství       

                                                                  nar.2.5.1874 zemř.12.5.1908   

Štěpán Vaniš chalupník, krejčí    2. manželka    Anna  Hrubá      odd.    1.9.1908

nar.26.12.1869      Rovina č.14                             dcera Josefa Hrubého domkaře Počepice č.68      

zemř. 3. 3.  1949 Počepice č.45                            nar. 8. 5.1886 Skuhrov

          (arteriosclerosis)                                         zemř. 25.2.1959 Počepice č.45                           

 Děti :

Anna nar.1909  zemř.1974 ,   Antonín nar.1911 zemř. 1986, Alžběta nar.1912  zemř. 1998, 

Bohumil nar.1914 zemř.1976,  Václav nar.1915  zemř.1971, František nar.1917  zemř.1998,

Marie nar.1918  zemř.1997,  Ludmila nar.1923  zemř.1989.

DNA chromozom y skupina  R 1a

Průvodce rodokmenem.             

      Na zemi vznikají první primáti podobní spíše hlodavcům v období dinosaurů, to je koncem křídy asi před 85 miliony roky.

      Před více jak milionem let žili v Evropě a Asii záhadní  lidé podobní společnému předku dnešních moderních lidí, neandrtálců  a denisovanů. Předek dnešního člověka se rozešel s předky neandrtálců a desnisovanů zhruba před 400 tisíci roky.

      Před 150  tisíci lety v Africe, narodila se pramáti našeho rodu. V té době na zemi žilo více lidských rodů. Zhruba před 100 000 lety se člověk ocitl na pokraji vymření. Tenkrát žilo na celém světě pět až deset tisíc lidí.  V dobách ledových neměli lidé na růžích ustláno a občas bylo ještě hůř. Například když vybuchly velké sopky a zastínily slunce. Pak třeskuté mrazy dob ledových ještě zesílily. V teplejších oblastech, kde lidé nečelili mrazům, mohlo  zasadit těžkou ránu sucho.To všechno by náš rod přežil. Největší nebezpečí hrozilo od dvou  bakterií.  Zatímco první bakterie vyvolávala těžká průjmová onemocnění, druhá patřila mezi nejzávažnější původce zápalu mozkových blan u dětí. Naštěstí mezi lidmi z našeho rodu nastaly mutace, jež nedovolily uvedeným bakteriím, navázat se na buňky v lidském těle. V té chvíli se výrazně zvýšila odolnost  k nákaze. Nositelé mutací se rychle šířili lidskou populací, protože  děti z tohoto rodu  „mutantů“ tak často neumíraly.

     Trvalo 70 tisíc let  kdy  pravnučka pramatky našeho rodu „Eva“, potkala také ještě v Africe našeho praotce „Adama“.  Lidský  rod odolával změnám klimatu, stěhoval se tam, kde byly příhodnější podmínky k životu.

    Z Afriky se rozcházeli moderní lidé do celého světa včetně Evropy. Moderní lidé se potkávali s neandrtálci. Neandrtálci byli mohutní lovci světlé pokožky  přizpůsobeni studenějšímu podnebí. Obývali území od Británie, Evropy, Předního Východu až k Sibiři.

     V době kdy se změnil kočovný způsob života, komunity lovců a sběračů se usadily, začala blednout jejich kůže. Souviselo to ani ne tak s nedostatkem slunečního svitu, ale spíše s proměnou skladby potravy. Postupně se začal projevovat snížený přísun vitamínu D. Tělo si tento vitamín vytváří v kůži, ale tmavá pokožka, je při tom méně vhodná než světlá. Svůj podíl měly náhodné mutace i geny získané křížením s ženami neandrtálců. Kdo ví, zda jejich potomek bílý praotec "Adam" neodešel za teplem do Afriky. Tam potkal černou pramáti "Evu". Jeho potomci se vraceli v několika vlnách zpět nejen  do Evropy, tak jako tažní ptáci odlétají a vrací se zpět.

     Ve střední Asii  došlo  k  zásadní mutaci, dnes  označené  písmenem  R.

Dílčí mutace označená R1a i R1b se vyskytuje ve významné míře u všech bílých národů.  Bílí  nositelé  R1b  vytvořili  nejstarší  vyspělé  civilizace  Sumeru  a  Egypta,

Z bílých nositelů R1a vzešly kočovné východoevropské národy a vyspělé indoevropské civilizace v Indii a Persii. Později nositelé R1a i R1b  vytvořili civilizaci starověké  Hellas. A nakonec  převážně nositelé R1b vytvořili civilizaci starého Říma.

      U našeho předka, který žil před 8 000 lety na území dnešní Ukrajiny  se  měnila skupina  R1a  na skupinu R1a1a, dále na R1a1a1b1 s mutací markeru M458. Nositelé L260, se  později nejvíce rozšířili  na dnešní území Běloruska, Polska a východního Německa.

     Na konci doby ledové docházelo k zvedání hladiny světového oceánu. Tak vznikla pověst křesťanů o potopě světa. Křesťané převzali a uvedli v bibli i mnoho mýtů z dávných civilizací například od  Sumerů. Lidé opouštěli místa prvních civilizací a šířili kulturu na východ až do Indie, na západ až do Anglie.    

       Po výbuchu sopek v Americe a v Indonésii, došlo k dalšímu globálnímu ochlazení klimatu, které bylo příčinou migračních vln. Slovanské kmeny usazené v úrodné oblasti se rozdělily na východní – Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, západní – Poláci, Lužičtí Srbové, Češi, Slováci a jižní – Slovinci, Srbové, Chorvati, Bulhaři, Makedonci.

      Expanze Slovanů byla v tehdejším světě doslova senzací. Nikdo nechápal, odkud se objevily hordy bojovníků bořících města a rychle dobývajících mnohá území. I sami Slované už byli jiní, než 200 až 300 let předtím, kdy byli popisováni jako mírumilovní lidé nepoužívající zbraně. 

      Slované v době expanze skutečně nebyli svatoušky. Bohům běžně nabízeli lidské oběti. To však nelze chápat jako něco nepřirozeného. Byla to válka. Válka o nová sídla, válka o budoucnost nových generací, včetně té naší. Ve většině případů šlo o reakci na upalování, ubíjení či křižování.

      První nápor Slovanů směřoval na jih Evropy a velice záhy po nástupu jednotlivých proudů stanula pomyslná noha slovanstva například na mytické aténské Akropolis. Zde v oblastech vlivu Byzantských panovníků  se Slované poprvé dostali do kontaktu s antickou civilizací. Tento střet brzy přinesl i nepříjemné ovoce. Dosud jednotní a špatnostmi málo prostoupení slovanští lidé začali postupně přejímat typické rysy „civilizace“ jako závist, nenávist, hamižnost a další všelijaké osobní zájmy. „Přeškolených“ slovanských válečníků velice brzy začíná být využíváno proti bývalým vlastním nově příchozím Slovanům. Tím byly zlomeny dvě tisíciletí platné vazby, původní charakter a národní pospolitost starých Slovanů ze společné pravlasti.

     Teofylakt Simokrattes roku 585 zaznamenal příběh tří slovanských zajatců, kteří neměli žádné zbraně, jen hudební nástroje. Šlo o  gusle. Když se byzantský císař ptal, co jsou zač odpověděli, že pocházejí ze slovanského kmene. Sdělili mu, že nejsou zvyklí nosit vojenskou výstroj, neboť jejich zem nezná zbraně, což jim dovoluje žít bez vášní a v míru. Slované se Slovany neválčí!

     Úrodné území  o rozloze přibližně 1 000 000 čtverečních kilometrů se  rozkládalo v oblasti zhruba ohraničené Odrou, Vislou a Dněprem, umožnilo věnovat se zemědělství a nebylo proto potřeba válčit. Jednalo se o menší shluky jednotlivých kmenů, z nichž se  vyvinuly jednotlivé slovanské národy. 

     Až prudká změna klimatu vše změnila.

Pověst o Čechovi a Lechovi, která vznikla po výbuchu sopky proto-Krakatoa :

       Za Tatrami, v rovinách při řece Visle rozkládala se charvátská země, část prvotní veliké vlasti slovanské.V té charvátské zemi bytovala četná plemena, příbuzná jazykem, mravy, způsobem života. I stalo se, že se strhly mezi nimi vády a krvavé boje o meze a dědiny. Vstal rod na rod, příbuzní bojovali proti příbuzným a hubili se navzájem. V ten čas dva bratři mocného rodu, oba vojvodové, Čech a Lech, spolu se o to snesli, že opustí rodnou zemi bojem neblahou.Tak došli až ke třetí velké řece Vltavě. Čech zde zůstal .  Lech odešel  na severní stranu.

        Náš předek se dostal na území mezi dnešním  Rakovníkem a Kralovicemi o několik století později, jako příslušník družiny polského velmože za vlády Přemyslovců. Tehdy dochází k rozšiřování sídelních oblastí na úkor  zalesněných.

      Jeden z prvních  příkladů  uvádí  Kosma ve své kronice v souvislosti s tažením knížete Břetislava do Polska v roce 1039.

       Když  došli k hradu  Hedči, obyvatelé  jeho a  s nimi  i vesničané, kteří  tam utekli, nemohouce odolati  útoku  knížete, vyšli mu naproti  se zlatým  prutem  na  znamení, že  se  mu na milost a nemilost  vzdávají, a  pokorně  ho  prosili, aby  je  pokojně  i s jejich  dobytkem  a  s  ostatním majetkem  převedl  do Čech. Kníže  vyhověv  jejich  přáním, dovedl  je  do Čech a dal  jim tam nemalou část lesa Černína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil, aby se spravovali  právem, jež  mívali v Polsku, i oni i jejich potomci na věky.

      Kronikář Kosmas ve své kronice dále popisuje návrat knížete Břetislava do Prahy na konci srpna v roce 1039.

      Vpředu průvodu nesl kníže Břetislav s biskupem Šebířem ostatky sv. Vojtěcha Slavníkovce, následováni byli opaty nesoucími ostatky bratří. Ostatní kněží nesli Ježíše Krista ze zlata, za nimi byly neseny zlaté desky obklopující oltář s tělem sv. Vojtěcha. Více než sto vozů vezlo velké zvony a další poklady Polska. Za vozy šli urození polští muži a svobodníci majitelé menších statků.

      Za vlády prvního českého krále Vratislava II. po roce 1085 se náš předek i někteří členové odtrhli od  prvotního rodu Hedčanů a založili ves Kralovice. Dali se do služby králi. Jako svobodník byl podřízen pouze králi a získaný majetek mohl zapisovat do desek. Jeden z jeho  potomků Jan Vaniš, nechal  do zemských desek v roce 1380  zapsat vlastnictví ke statku Všehrdy. Když Albrecht z Kolovrat koupil hrad Krašov, jmenoval v roce 1383 po Vítkovi a Polákovi purkrabím na hradě Krašově Jana Vaniše.

      Příjmení Vaniš pochází staroslovanského jména Evan, nebo také  od křestního jména Václav a  bylo  používáno ještě v 17. století jako jméno osobní. Až do 18. století  se příjmení mohlo měnit a to nejčastěji po předešlém majiteli stavení. Říkalo se příjmení po chalupě. A to byl také jeden z důvodů, proč přes 400 nositelů příjmení Vaniš i Vániš nemá jediného stejného předka.

      Po upálení Jana Husa se náš předek s příjmením Vaniš, přiklonil k víře husitské podobojí a byl u vzniku města Tábor. Od Diviše Bořka z Miletína husitského hejtmana, získal ves Ždánice u Pardubic. Musel udělat hodně velký záslužný čin, snad i zachránil život Janu z Pernštejna. Jan z Pernštejna i jeho synové se mu  později odvděčili. Náš předek vesnici brzy prodal a koupil dům v Bohdanči. Potomci  Pavel a Jiří tak mohli studovat v Praze, kam je poslal jejich otec Kuba Vaniš. V Praze v té době bydlela rodina Vanišů, jejich vnuk Andres Vaniš soukeník z Vyšehradu, měl spor s kupcem Kutou a tento spor je zaznamenán v Knize svědomí Nového Města pražského z let 1585 až 1595. Andres měl syna Václava a ten měl syna Jana narozeného 11. května 1615.  Pavel s Jiřím měli ještě bratra Petra, který žil v Bohdanči a sestru Annu, která se provdala za Hájka.

      Hned po studiích vstoupili Pavel a Jiří do služby k Pernštejnům a později byli nobilitováni jako vladykové ze Ždánic. Pavel  Vaniš se od počátku 16. století objevuje u nejrůznějších majetkoprávních jednání na panství, jeho jméno je uváděno v registrech smluv poddaných. Díky nasbíraným zkušenostem dostal později na starost dohled nad vedením purkrechtních a sirotčích knih panství. Později Pavel Vaniš zastával purkrabský úřad, jakožto druhý nejvyšší úředník na panství.

      Vojtěch z Pernštejna  ve svém zřízení hejtmanovi uvádí.:

Zámek Pardubice ve dne i v noci aby  opatrován byl a tak chován, aby neopatrnosti v žádném nebezpečenství a neřádu nestál, toho ta pilen buď s Pavlem Vanišem, pokudž najvíce býti může. Při zamykání i odmykání zámku Pavel Vaniš aby býval a klíče od zámku sám chovati ve dne i v noci má a toto za práci míti má: o čeledi na zámku o vší aby věděl a ji zpravoval a v potřebách majch jiem aby svobodně rozkazoval i k tomu je, čehož kdo hleděti má, aby býval a při tom aby žádnému v spížnici při zasekávání masa do kuchyně hleděl. Též také při kuchyni neřádu se nedíval. Též při pivnicích, při pekárně a pivovaru, což by uznati mohl kde nepořádného, aby žádnému netrpěl….

      Naposledy se objevuje ve Vojtěchově testamentu z 22. 11. 1531. Pernštejn mu  odkázal v závěti stejně jako bratrovi Jiřímu 300 kop grošů českých. V té době stál měšťanský dům 50 kop a velké předměstské dvory 100 kop grošů. Pavlův syn kněz Jakub Vaniš spravoval až do své smrti 2.6.1585 Šternberský sbor. 

     Pavlův bratr Jiří Vaniš se během let své služby domohl značného postavení, a byl jeden z  místodržících Jana z Pernštejna.Jiří Vaniš sbíral zkušenosti spíše ve věcech hospodářského rázu  při určování náhrad škod poddaným za zničené pozemky, spolu s dalšími úředníky také vyměřoval lesní porosty určené k mýcení pro potřeby provozu pardubického zámku. Jiří vlastnil i majetky ve městě. V roce 1530 kupuje dům ve vnitřním městě čp. 52  a  vrchnostenský dům čp. 21. 

Po velkém požáru Pardubic v roce 1532, vlastnil spáleniště gruntu v sousedství panského dvora „na Vystrkově“ na Bílém předměstí. Dále kupuje statek Blato jižně od Pardubic.

     Jiří Vaniš umírá v roce 1541. Správou dědictví pro děti Annu, Václava a Jana pověřil Jan z Pernštejna Aleše Radovského a rytíře Jindřicha Přepického. Dne 26.5.1541 Jan z Pernštejna prodává dům čp. 21 za sirotky Jiříka Vaniše. Dcera  Jiříka Vaniše. Anna se provdala za Václava Bronce z Chrastavy a po jeho smrti se provdala za Víta Lhotského z Hradce Králové..

      Václav Vaniš  prodává v roce 1548  své dědictví Blatské za 230 kop a  o dva roky později se vyrovnává  s bratrem Janem, který své majetkové podíly v Pardubicích prodal. Václav Vaniš kupuje dvůr v Zámostí jižně od Hradce. S manželkou Annou Mlejnkovou dcerou Jana Mlejnka majitele mastného krámu v Hradci, měli  syna Cypriána. Ten s manželkou Kateřinou bydlel v Hradci Králové.

     Jan Vaniš se přiženil do Židlochovic, kde užíval rustikální grunt.  V roce 1551 píše Jaroslavovi z  Pernštejna do Vídně žádost o těžbu dřeva, kterou Pernštejn postupuje úředníkovi Janovi z Hošmperku do Židlochovic:

„Ouředníku židlochovskému“
      Jane milý. Přálť bych, aby se dobře měl. Oznamujiť, že sem na žádost Jana Vaniše, a prohlídajíc k službám otce jeho, které jest činil nebožtíku panu otci mýmu, něco lesu к stavění témuž Vanišovi dáti připověděl. A protož poroučímť o tom, aby na něm vyrozuměl, к jaké potřebě a co toho lesu potřebuje. A pokudž jeho potřebu poznáš a bez škody mé a pánův bratří mých bude moci býti, aby jemu něco lesu na pomoc stavění toho ukázal a vydal, aby mohl ten grunt, na kterémž sedí, opravili, na tom vůli mou naplníš.
Dat(um) v Vídni ut s(upr)a (6.8.1551).

       Syn Jana Vaniše Jiří přichází do služby k Jakubovi Krčínovi. Krčín po příchodu k Rožmberkům potřeboval oddané úředníky a potomek pernštejnských úředníků,  měl doporučení přímo od Pernštejnů. V listopadu roku 1585 byla v Krumlově epidemie moru. Jiří podlehl, jeho manželka zemřela ještě před ním. Jediný syn Pavel byl na venkově s Krčínem. V době moru se panstvo včetně Rožmberků uchylovalo na venkov. Manželka Krčína zůstala v Krumlově a tam také zemřela. V té době Jakub Krčín  neměl děti  a mladého Pavla Vaniše měl jako vlastního syna.  K tomu je potřebné dodat, že po smrti Krčína se nenalezla původní závěť. Jeho dcera Anna Kateřina donutila Krčína  před jeho smrtí sepsat novou závěť,  ve které byl Krčín ke Kateřině i jejímu muži mimořádně štědrý.  Kdo ví, zda  Jakub Krčín neodkázal v původní závěti část majetku Pavlovi...

      V roce 1588 se Krčín podruhé oženil a usazuje se na Sedlčansku. Se svou manželkou Kateřinou měl šest dcer. Dcera Jakuba  Krčína  Žofie se provdala za rytíře Zikmunda Hložka ze Žampachu. Jakub Krčín ji daroval věnem ves Skoupý s tvrzí obehnanou příkopem, který byl napuštěn vodou z nedalekého potůčku.

      Pavel Vaniš byl od roku 1596 dosazen na tvrz ve vsi Skoupý a později se přiženil do hospodářství sedláka Pavla. S jeho dcerou Dorotou měli čtyři syny a jednu dceru. Pavel Vaniš předčasně umírá a jeho manželka zůstala na gruntě sama. Synové, kteří měli vladycké předky se  nemuseli rozhlížet daleko po nevěstách. Syn Martin získal grunt Buňáčků po sňatku s Dorotou dcerou nebožtíka Matouše Buňáčka v Žemličkově Lhotě. Syn Matěj se přiženil na grunt Šebkovský. Syn Jiří se přiženil na grunt Václava Mašaty.  

       Syn Pavla Vaniše Václav náš předek se oženil s dcerou Jana Bejšovce, který byl potomek zchudlých rytířů. První manželka Václava Vaniše Ludmila umřela při porodu dcery Kateřiny 1.10.1652. Václav Vaniš se podruhé oženil s Annou Duštovou ze Skuhrova. Měli šest synů a tři dcery. Dcera Ludmila se provdala za Jana Žemličku syna svobodného pana Žemličky, po jehož příchodu do Lhoty dostala Lhota přívlastek Žemličková.

     Syn Václava Vaniše  Mikoláš ( dožil se 51 let ), oženil se s Marií Beranovou z Podhájí v roce 1680. Za necelé tři roky po svatbě došlo k požáru , kdy zahynul jeho otec Václav a bratr Vít. Mikoláš musel postavit nový dům, který měl světnici, síň, komoru a chlévy. Z jeho synů zůstali na hospodářství starší Jiří a mladší Jakub. V roce 1714 Mikoláš Vaniš náhle umírá.

     Ve starší době měl právo u poddaných převzít grunt nejmladší syn  podle  "přirozeného dědičného  práva".  Když nebyl nejmladší syn k hospodaření ještě schopný, ujímal na dobu jeho "zrostu" (zpravidla plnoletosti) například starší bratr, sestra s manželem, matka a nebo nový manžel matky. Jakubovi tehdy bylo 18 let a tak přenechal hospodářství staršímu bratrovi Jiřímu.

      Když Jiří v roce 1741 zemřel, zůstala po něm manželka Veronika a šest dětí. Nejstarší Anna se provdala za Jana Dudaře, který se přičinil o to, že byl grunt ve vsi Skoupý, na kterém hospodařili Vanišové přes sto let, připsán  do rodu Dudařů. Tehdy ještě nebylo uzákoněné dědíčné příjmení  a  tak  někteří synové Jana Dudaře přebírali příjmení Vaniš. 

      Vdova po Jiřím Vanišovi Veronika se provdala za Tomáše Soukupa, jenomže ten po necelých dvou letech manželství od manželky a dětí se ztratil. Hospodářství převzal Jiříkův syn Jakub, který na gruntě také dlouho nevydržel, přiženil se na grunt do Skuhrova. Tento grunt původně Šimona Zásady patřil od roku 1591 Šimonovi Vanišovi, který byl bratr Tomáše Vaniše počepického, dále Martinu Vanišovi, Václavovi Glaubovi a Janu Zbudilovi, s jehož dcerou Kateřinou se Jakub Vaniš syn Jiřího Vaniše ze vsi Skoupý oženil.

       Vrátíme se k osmnáctiletému Jakubovi našemu předkovi ( dožil se 75 let ).

Jako mistr zednický si vedle rodného stavení  podle záznamu v gruntovnici, postavil chalupu se skrovnou zahrádkou. Oženil se s Marianou Kosovou dcerou sedláka z Nechvalic v roce 1717. Dospělosti  se dožilo  pět  dětí.

       Syn Jakuba Vaniše Jan  ( umřel v 76 letech ), byl z nich nejmladší. Vyučil se zedníkem a ve svých dvaceti letech se oženil s Barborou Zelenkovou dcerou mlynáře obděnického. Barboře bylo 17 let. Stala se nejmladší nevěstou v našem rodě. Jan zůstal na chalupě svého otce.  Po roce 1770 došlo k očíslováním domů. Stavení postavené Mikolášem dostal číslo 6, chalupa postavená Jakubem dostala číslo 7. Tato ale dlouho nevydržela. Vyhořela a Jan s rodinou se přestěhoval do vsi Žemličkova Lhota č.1.

      Stavení ve vsi Žemličkova Lhota č.1, vlastnil v roce 1654 syn Pavla Vaniše ze Skoupého  Martin Vaniš jinak Buňáček, jak se mu říkalo po svatbě s dcerou Matouše Buňáčka. Jan Vaniš s manželkou Barborou měl šest dětí.

      Syn Jana Vaniše  Matěj  (dožil se 85 let) se ve dvaceti letech  oženil s Kateřinou Kubíčkovou dcerou sedláka v Žemličkově Lhotě č.9. Po narození čtyř synů se přestěhovali v Žemličkově Lhotě do čísla 13. V roce 1832  koupil Matěj Vaniš hospodářství v Rovini č.14, kde se narodila  dcera Anna.

     Syn Matěje Vaniše  Jan  (dožil se 70 let) převzal hospodářství ve vsi Rovina. Oženil se s Josefou Michálkovou dcerou rolníka a kronikáře v Rovini. Měli 12 dětí. Nejstarší syn Josef, byl hostinský. Měl velkou a silnou postavu. Podle něj se dodnes nazývá hospoda v Rovini  „U Krobiána“. V zimě jezdil Jan Vaniš s pomocníky na rybník sekat led, který se uskladnil ve sklepě a vytvořil ledničku k ochlazování sudů s pivem. Na  usedlosti Jana Vaniše v Rovini zůstal jeho  syn Matěj, který se oženil s Antonií Michálkovou z Roviny č.20. Jeho syn Antonín umřel v roce 1978 v 78 letech, byl posledním Vanišem  v  držení  hospodářství.  Chátrající stavení převzala po matce Anně Brabcové rozené Vanišové vnučka Antonína Vaniše  Irena  Brabcová. Od roku  2017 vlastn stavení provdané dcery Petra a Pavla Vaniše, keří jsou synovci Antonína Vaniše.       

     V Rovini po skončení první světové války, bydlel u Vanišů válečný invalida Jan Vaniš. Narodil se ve Vojkově, kde jeho otec Josef byl hostinským a do Vojkova se přiženil ze Sedlčan. Do Sedlčan se přiženil jeho předek  František narozený v roce 1748 v Sedlci. Rod pochází z Tábora. Předek povoláním kovář vlastnil dům v Táboře a po velkém požáru Tábora v roce 1532 se odstěhoval do Čekanic. Z Čekanic přicházejí bratři Tomáš a Šimon do Počepic. Šimon se přiženil do hospodářství Šimona Zásady ve Skuhrově a Tomáš se oženil s Alžbětou dcerou šenkýře. Tomáš s Alžbětou měli čtyři syny a dvě dcery. Syn Petr byl pekařem v Sedlčanech. Syn Jakub se stal kostelníkem a je uváděn na titulní stránce první počepické matriky. Syn Jakuba šenkýř Jan Vaniš se odstěhoval do Nedrahovic, kde se oženil s Kateřinou Struhařovou ze vsi Úklid. Po roce 1683  se odstěhoval do Sedlce, kde kupuje  grunt pelikánovský a zakládá významný rod sedleckých Vanišů. 

    Hostinský Josef Vaniš rok po narození druhého syna  onemocněl. Odstěhoval  se  v roce  1894  s  rodinou  z Vojkova  do Vysokého Chlumce do  nájmu  v domě  č. 73. Jakou  nemocí  onemocněl  Josef  není  známo.  Odstěhoval  se  ale  včas, protože další hostinský Jan Vodňanský po smrti jeho syna   předává hostinec v roce 1897 Karlu Patákovi.

      Pobyt  ve Vysokém Chlumci  rodiny Josefa Vaniše  narozeného  8.8.1853  v Sedlčanech  je  zatím neobjasněn.  Před  vypuknutím  světové války  bylo  starší  dceři  Anně  28 let  a  v tu dobu už bydlela v Praze. Dne 19.7.1914  se  provdala  za Josefa  Mulače  v Pražském Týnu. Mladší  dceři  bylo  23 let. Synové Jan a Josef byli odvedeni do 1. Světové války. Josef  ve 22 letech k útvaru rakousko-uherské armády zeměbranecký pěší pluk 28. Na jižní frontě v Srbsku padl do zajetí a při útěku v roce 1915 asi zemřel.  Za  mrtvého byl  prohlášen  v  roce 1924. O  čtyři  roky starší Jan, byl  na frontě  zraněn  a po skončení  války se vrátil  společné s  Antonínem Vanišem, který pocházel z Roviny.  U Vanišů v Rovini bydlel až do sňatku s Marií Pečenou. 

     Válečný  invalida  Jan Vaniš  dostal trafiku jako kompenzaci   za újmu způsobenou ve válce. Oženil  s Marií Pečenou  z Vísky v roce 1923. Dne 10.1.1924 se narodil syn Jan a za  tři roky  6.1.1927 syn Josef pozdější významný kameraman.  Invalida Jan zemřel v roce 1929. Jeho manželka Marie zemřela v roce 1968. Jan narozený v roce 1924 měl syny Jana a Pavla. Syn Jan má syny Martina a Ondřeje. 

      Bratr Tomáše Vaniše (počepického) Šimon Vaniš se přiženil do hospodářství „Na Zásadově“ v nedaleké vsi Skuhrov.   

     Synové Šimona Vaniše za Skuhrova Václav a Jiří odešli do Štěchovic kde se těžilo zlato. Založili několik rodů s příjmením Vaniš. Ve Štěchovicích  byli šafáři, mistři hrnčíři, prachaři i mlynáři. V okolních obcích rolníci.

     Syn Jana Vaniše rolníka z Roviny č.14  Štěpán Vaniš náš předek (dožil se 79 let). Vyučil se krejčím u mistra krejčovského Karla Vaniše v Sedlčanech. Po vojenském výcviku v Lounech u 2. dragounského pluku,  byl odeslán do zálohy. Koupil stavení v Počepicích č.49 a v roce 1894 se oženil s Antonií Pekárkovou v Počepicích č.45. Antonii bylo při svatbě 20 let. V malém stavení bydlel Jan Pekárek, syn Josefa Pekárka z Radešína s manželkou Marií Bulínovou z Kamenice a druhá dcera Františka, provdaná za nádeníka Josefa Šnajdra. Antonie manželka Štěpána Vaniše po čtrnáctiletém manželství na komplikace v těhotenství bezdětná zemřela.

    Štěpán Vaniš, kterému bylo 38 let se  seznámil s 23 letou Annou Hrubou dcerou Josefa Hrubého domkaře v Počepicích. Po necelém půl roce od úmrtí první manželky se oženil s Annou Hrubou  a v následujícím roce 1909 se jim narodila první dcera Anna.

    Anna odešla do Prahy, kde se provdala za Františka Krombholce.     Syn Antonín  odešel do Prahy oženil se s Anežkou Kovaříkovou z Křemenice.  Dcera Marie se provdala do Vápenice a provdala se za Františka  Boučka. Syn Bohuslav zůstal ve rodném stavení oženil se s Bohumilou Divišovou.  Syn Václav se oženil s Marií Čihákovou z Počepic.  Syn František odešel do Prahy, kde se oženil s Annou Krušinovou. Dcera Alžběta se provdala za Františka Ungera a bydlela v Kojeticích.  Dcera Ludmila se provdala za Františka Doubravu v Počepicích.

   R O D O K M E N 

       Jan Vaniš narozen asi 1350 vlastnil v roce 1380 dvůr ve Všehrdech.                                          

Vaniš narozen asi 1430 měšťan v Bohdanči,  jeho otec vlastnil vesnici Ždánice.

Syn Kuba Vaniš narozen okolo roku 1450 měšťan v Bohdanči,

Děti Kuby Vaniše :

Anna Vanišová narozena asi 1490 provdaná za Hájka.

Pavel Vaniš vladyka ze Ždánic narozen asi 1485, zemřel 1540

Jiří Vaniš vladyka ze Ždánic narozen  asi 1488, zemřel 1541            

Děti Jiřího Vaniše :

Anna Vanišská. narozená asi  1516, provdaná za Václava Bronce z Chrastavy , vdova provdaná za Víta Lhotského z Hradce Králové

Václav Vaniš  narozen asi 1520 kupuje dvůr v Zámosí u Hradce Králového. S manželkou Annou měli syna Cypriana. Ten měl manželku Kateřinu..

Jan Vaniš  narozen asi 1522

Syn  Jana Vaniše:  Jiří Vaniš  narozen asi 1550 zemřel 1585

Syn Jiřího Vaniše :  Pavel narozen asi 1575 zemřel asi 1635

Pavel Vaniš  správce tvrze Skoupý     manželka    Dorota Pavlová     Skoupý

    nar.     1575  Krumlov  zemř.  1635  Skoupý                                                   

   Děti:      Martin, Kateřina, Matěj, Jiří, Václav nar. 1620 

Václav Vaniš  Skoupý              1. manželka    Ludmila  Bejšovcová         odd.15.10.1650 

   nar.  1620  Skoupý                                                  dcera  Jana Bejšovce  Skoupý    

 Dcera z 1. manželství :  Kateřina nar.1.10.1652  Skoupý

Václav Vaniš sedlák  Skoupý    2.  manželka    Anna Duštová    Skuhrov                                   

   nar. 1620  Skoupý  zemř. 1683   Skoupý                                            

  Děti :   Vít, Ludmila, Anna, Marie, Mikuláš nar. 1663                                                         

Mikoláš Vaniš   sedlák  Skoupý       a        Marie Beranová  Podhájí     odd. 26.5.1680

    nar.1663  Skoupý  zemř.14.1.1714 Skoupý

Děti:   Jan nar. 9.4.1688 zemř. 12.11.1688, Václav nar. 16.2.1690, Marie nar. 12.3.1693,

          Jakub nar. 2.7.1696

Jakub Vaniš  sedlák  Skoupý č. 7         a         Mariana Kosová               odd. 24.1.1717

  nar.2.7.1696 Skoupý č.6                                      nar.1699  Nechvalice

   zemř 5.12.1771 Skoupý č.7                                  zemř.18.12.1771

Děti: Kateřina  nar.1720,  zemř.1721,  Marie nar. 24.8.1721, Václav nar.30.8.1722, Adalbert nar.1727, zemř.1728

 Jakub nar.1729,  zemř.1731,  Jakub nar.30.12.1736    Jan nar. 17.7.1743  narozeni Skoupý č.7.

Jan Vaniš   zedník Skoupý č.7      a        Barbora Zelenková                  odd. 26.10.1773  

 nar.17.7.1743  Skoupý č.6                                 nar.1756  Obděnice č.10 

 zemř. 20.1.1819  Žemličkova Lhota č.1            zemř.13.10.1811 Žemličkova Lhota č.1

Děti : Kateřina nar. 6.3.1775, Jan nar. 9.10.1776, Anna nar.11.1779, Josef nar. 8.4.1781,       

          Mariana nar. 9.12..1783,  Veronika nar.14.5.1786,  Matěj  nar. 31.1.1789

Matěj Vaniš                         a                Kateřina Kubíčková                  odd. 25.5.1819  

nar.31.1.1789  Skoupý č.7                            nar.30.10.1797  Žemličkova Lhota č.9    

zemř. 9. 2.1874  výměnkář  Rovina č.14       zemř.27.11.1847  Rovina č.14

Děti :  Václav   nar. 28.12.1819,  František  nar. 22.12.1820, Jan  nar. 19.12.1822 ,

           Xaverius nar.  1826   narozeni v Žemličkově Lhotě,  Anna nar. 1.8.1834 v Rovini č.14

Jan Vaniš sedlák Rovina č.14     a         Josefa Michálková                 odd. 6.2.1855     

nar.19.12.1822  Žemličkova Lhota                           nar.1.2.1836  Rovina č.28      

zemř.15. 9. 1893 Rovina  č.14 (tumor mozku)         zemř.8.8.1910  Rovina č.14

 Děti: 

Josef nar.10.4.1856  hostinský v Rovini   syn Petr  nar.28.7.1883,

František nar.10.8.1857, Jan nar.28.12.1859, Anna nar.27.4.1862,

Václav nar.6.7.1865 kovářský dělník, oběsil se 24.2.1894 v Praze u Kubíčka  rodáka Počepic,

Matěj nar.15.2.1868 zůstal v Rovini oddán  s  Antonií Michálkovou z Roviny č. 20.

Štěpán nar. 26.12.1869,

Antonín nar.10.1.1872 oddán s vdovou Annou  Markovou dcerou Jana Hubičky z  Oseka,

Vojtěch nar.24.3.1874, Marie nar.1.2.1876, Josefa nar.13.7.1878

Štěpán Vaniš krejčí, chalupník  Počepice  č.49   ( U potoka )

 vojín v záloze pluku dragounů č. 2 krále bavorského v Lounech  

                                                 1.manželka Antonie Pekárková  odd.13.11.1894 bezdětné čtrnáctileté manželství       

                                                                  nar.2.5.1874 zemř.12.5.1908   

Štěpán Vaniš chalupník, krejčí    2. manželka    Anna  Hrubá      odd.    1.9.1908

nar.26.12.1869      Rovina č.14                             dcera Josefa Hrubého domkaře Počepice č.68      

zemř. 3. 3.  1949 Počepice č.45                            nar. 8. 5.1886 Skuhrov

          (arteriosclerosis)                                         zemř. 25.2.1959 Počepice č.45                           

 Děti :

Anna nar.1909  zemř.1974 ,   Antonín nar.1911 zemř. 1986, Alžběta nar.1912  zemř. 1998, 

Bohumil nar.1914 zemř.1976,  Václav nar.1915  zemř.1971, František nar.1917  zemř.1998,

Marie nar.1918  zemř.1997,  Ludmila nar.1923  zemř.1989.

DNA chromozom y skupina  R 1a

Průvodce rodokmenem.             

      Na zemi vznikají první primáti podobní spíše hlodavcům v období dinosaurů, to je koncem křídy asi před 85 miliony roky.

      Před více jak milionem let žili v Evropě a Asii záhadní  lidé podobní společnému předku dnešních moderních lidí, neandrtálců  a denisovanů. Předek dnešního člověka se rozešel s předky neandrtálců a desnisovanů zhruba před 400 tisíci roky.

      Před 150  tisíci lety v Africe, narodila se pramáti našeho rodu. V té době na zemi žilo více lidských rodů. Zhruba před 100 000 lety se člověk ocitl na pokraji vymření. Tenkrát žilo na celém světě pět až deset tisíc lidí.  V dobách ledových neměli lidé na růžích ustláno a občas bylo ještě hůř. Například když vybuchly velké sopky a zastínily slunce. Pak třeskuté mrazy dob ledových ještě zesílily. V teplejších oblastech, kde lidé nečelili mrazům, mohlo  zasadit těžkou ránu sucho.To všechno by náš rod přežil. Největší nebezpečí hrozilo od dvou  bakterií.  Zatímco první bakterie vyvolávala těžká průjmová onemocnění, druhá patřila mezi nejzávažnější původce zápalu mozkových blan u dětí. Naštěstí mezi lidmi z našeho rodu nastaly mutace, jež nedovolily uvedeným bakteriím, navázat se na buňky v lidském těle. V té chvíli se výrazně zvýšila odolnost  k nákaze. Nositelé mutací se rychle šířili lidskou populací, protože  děti z tohoto rodu  „mutantů“ tak často neumíraly.

     Trvalo 70 tisíc let  kdy  pravnučka pramatky našeho rodu „Eva“, potkala také ještě v Africe našeho praotce „Adama“.  Lidský  rod odolával změnám klimatu, stěhoval se tam, kde byly příhodnější podmínky k životu.

    Z Afriky se rozcházeli moderní lidé do celého světa včetně Evropy. Moderní lidé se potkávali s neandrtálci. Neandrtálci byli mohutní lovci světlé pokožky  přizpůsobeni studenějšímu podnebí. Obývali území od Británie, Evropy, Předního Východu až k Sibiři.

     V době kdy se změnil kočovný způsob života, komunity lovců a sběračů se usadily, začala blednout jejich kůže. Souviselo to ani ne tak s nedostatkem slunečního svitu, ale spíše s proměnou skladby potravy. Postupně se začal projevovat snížený přísun vitamínu D. Tělo si tento vitamín vytváří v kůži, ale tmavá pokožka, je při tom méně vhodná než světlá. Svůj podíl měly náhodné mutace i geny získané křížením s ženami neandrtálců. Kdo ví, zda jejich potomek bílý praotec "Adam" neodešel za teplem do Afriky. Tam potkal černou pramáti "Evu". Jeho potomci se vraceli v několika vlnách zpět nejen  do Evropy, tak jako tažní ptáci odlétají a vrací se zpět.

     Ve střední Asii  došlo  k  zásadní mutaci, dnes  označené  písmenem  R.

Dílčí mutace označená R1a i R1b se vyskytuje ve významné míře u všech bílých národů.  Bílí  nositelé  R1b  vytvořili  nejstarší  vyspělé  civilizace  Sumeru  a  Egypta,

Z bílých nositelů R1a vzešly kočovné východoevropské národy a vyspělé indoevropské civilizace v Indii a Persii. Později nositelé R1a i R1b  vytvořili civilizaci starověké  Hellas. A nakonec  převážně nositelé R1b vytvořili civilizaci starého Říma.

      U našeho předka, který žil před 8 000 lety na území dnešní Ukrajiny  se  měnila skupina  R1a  na skupinu R1a1a, dále na R1a1a1b1 s mutací markeru M458. Nositelé L260, se  později nejvíce rozšířili  na dnešní území Běloruska, Polska a východního Německa.

     Na konci doby ledové docházelo k zvedání hladiny světového oceánu. Tak vznikla pověst křesťanů o potopě světa. Křesťané převzali a uvedli v bibli i mnoho mýtů z dávných civilizací například od  Sumerů. Lidé opouštěli místa prvních civilizací a šířili kulturu na východ až do Indie, na západ až do Anglie.    

       Po výbuchu sopek v Americe a v Indonésii, došlo k dalšímu globálnímu ochlazení klimatu, které bylo příčinou migračních vln. Slovanské kmeny usazené v úrodné oblasti se rozdělily na východní – Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, západní – Poláci, Lužičtí Srbové, Češi, Slováci a jižní – Slovinci, Srbové, Chorvati, Bulhaři, Makedonci.

      Expanze Slovanů byla v tehdejším světě doslova senzací. Nikdo nechápal, odkud se objevily hordy bojovníků bořících města a rychle dobývajících mnohá území. I sami Slované už byli jiní, než 200 až 300 let předtím, kdy byli popisováni jako mírumilovní lidé nepoužívající zbraně. 

      Slované v době expanze skutečně nebyli svatoušky. Bohům běžně nabízeli lidské oběti. To však nelze chápat jako něco nepřirozeného. Byla to válka. Válka o nová sídla, válka o budoucnost nových generací, včetně té naší. Ve většině případů šlo o reakci na upalování, ubíjení či křižování.

      První nápor Slovanů směřoval na jih Evropy a velice záhy po nástupu jednotlivých proudů stanula pomyslná noha slovanstva například na mytické aténské Akropolis. Zde v oblastech vlivu Byzantských panovníků  se Slované poprvé dostali do kontaktu s antickou civilizací. Tento střet brzy přinesl i nepříjemné ovoce. Dosud jednotní a špatnostmi málo prostoupení slovanští lidé začali postupně přejímat typické rysy „civilizace“ jako závist, nenávist, hamižnost a další všelijaké osobní zájmy. „Přeškolených“ slovanských válečníků velice brzy začíná být využíváno proti bývalým vlastním nově příchozím Slovanům. Tím byly zlomeny dvě tisíciletí platné vazby, původní charakter a národní pospolitost starých Slovanů ze společné pravlasti.

     Teofylakt Simokrattes roku 585 zaznamenal příběh tří slovanských zajatců, kteří neměli žádné zbraně, jen hudební nástroje. Šlo o  gusle. Když se byzantský císař ptal, co jsou zač odpověděli, že pocházejí ze slovanského kmene. Sdělili mu, že nejsou zvyklí nosit vojenskou výstroj, neboť jejich zem nezná zbraně, což jim dovoluje žít bez vášní a v míru. Slované se Slovany neválčí!

     Úrodné území  o rozloze přibližně 1 000 000 čtverečních kilometrů se  rozkládalo v oblasti zhruba ohraničené Odrou, Vislou a Dněprem, umožnilo věnovat se zemědělství a nebylo proto potřeba válčit. Jednalo se o menší shluky jednotlivých kmenů, z nichž se  vyvinuly jednotlivé slovanské národy. 

     Až prudká změna klimatu vše změnila.

Pověst o Čechovi a Lechovi, která vznikla po výbuchu sopky proto-Krakatoa :

       Za Tatrami, v rovinách při řece Visle rozkládala se charvátská země, část prvotní veliké vlasti slovanské.V té charvátské zemi bytovala četná plemena, příbuzná jazykem, mravy, způsobem života. I stalo se, že se strhly mezi nimi vády a krvavé boje o meze a dědiny. Vstal rod na rod, příbuzní bojovali proti příbuzným a hubili se navzájem. V ten čas dva bratři mocného rodu, oba vojvodové, Čech a Lech, spolu se o to snesli, že opustí rodnou zemi bojem neblahou.Tak došli až ke třetí velké řece Vltavě. Čech zde zůstal .  Lech odešel  na severní stranu.

        Náš předek se dostal na území mezi dnešním  Rakovníkem a Kralovicemi o několik století později, jako příslušník družiny polského velmože za vlády Přemyslovců. Tehdy dochází k rozšiřování sídelních oblastí na úkor  zalesněných.

      Jeden z prvních  příkladů  uvádí  Kosma ve své kronice v souvislosti s tažením knížete Břetislava do Polska v roce 1039.

       Když  došli k hradu  Hedči, obyvatelé  jeho a  s nimi  i vesničané, kteří  tam utekli, nemohouce odolati  útoku  knížete, vyšli mu naproti  se zlatým  prutem  na  znamení, že  se  mu na milost a nemilost  vzdávají, a  pokorně  ho  prosili, aby  je  pokojně  i s jejich  dobytkem  a  s  ostatním majetkem  převedl  do Čech. Kníže  vyhověv  jejich  přáním, dovedl  je  do Čech a dal  jim tam nemalou část lesa Černína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil, aby se spravovali  právem, jež  mívali v Polsku, i oni i jejich potomci na věky.

      Kronikář Kosmas ve své kronice dále popisuje návrat knížete Břetislava do Prahy na konci srpna v roce 1039.

      Vpředu průvodu nesl kníže Břetislav s biskupem Šebířem ostatky sv. Vojtěcha Slavníkovce, následováni byli opaty nesoucími ostatky bratří. Ostatní kněží nesli Ježíše Krista ze zlata, za nimi byly neseny zlaté desky obklopující oltář s tělem sv. Vojtěcha. Více než sto vozů vezlo velké zvony a další poklady Polska. Za vozy šli urození polští muži a svobodníci majitelé menších statků.

      Za vlády prvního českého krále Vratislava II. po roce 1085 se náš předek i někteří členové odtrhli od  prvotního rodu Hedčanů a založili ves Kralovice. Dali se do služby králi. Jako svobodník byl podřízen pouze králi a získaný majetek mohl zapisovat do desek. Jeden z jeho  potomků Jan Vaniš, nechal  do zemských desek v roce 1380  zapsat vlastnictví ke statku Všehrdy. Když Albrecht z Kolovrat koupil hrad Krašov, jmenoval v roce 1383 po Vítkovi a Polákovi purkrabím na hradě Krašově Jana Vaniše.

      Příjmení Vaniš pochází staroslovanského jména Evan, nebo také  od křestního jména Václav a  bylo  používáno ještě v 17. století jako jméno osobní. Až do 18. století  se příjmení mohlo měnit a to nejčastěji po předešlém majiteli stavení. Říkalo se příjmení po chalupě. A to byl také jeden z důvodů, proč přes 400 nositelů příjmení Vaniš i Vániš nemá jediného stejného předka.

      Po upálení Jana Husa se náš předek s příjmením Vaniš, přiklonil k víře husitské podobojí a byl u vzniku města Tábor. Od Diviše Bořka z Miletína husitského hejtmana, získal ves Ždánice u Pardubic. Musel udělat hodně velký záslužný čin, snad i zachránil život Janu z Pernštejna. Jan z Pernštejna i jeho synové se mu  později odvděčili. Náš předek vesnici brzy prodal a koupil dům v Bohdanči. Potomci  Pavel a Jiří tak mohli studovat v Praze, kam je poslal jejich otec Kuba Vaniš. V Praze v té době bydlela rodina Vanišů, jejich vnuk Andres Vaniš soukeník z Vyšehradu, měl spor s kupcem Kutou a tento spor je zaznamenán v Knize svědomí Nového Města pražského z let 1585 až 1595. Andres měl syna Václava a ten měl syna Jana narozeného 11. května 1615.  Pavel s Jiřím měli ještě bratra Petra, který žil v Bohdanči a sestru Annu, která se provdala za Hájka.

      Hned po studiích vstoupili Pavel a Jiří do služby k Pernštejnům a později byli nobilitováni jako vladykové ze Ždánic. Pavel  Vaniš se od počátku 16. století objevuje u nejrůznějších majetkoprávních jednání na panství, jeho jméno je uváděno v registrech smluv poddaných. Díky nasbíraným zkušenostem dostal později na starost dohled nad vedením purkrechtních a sirotčích knih panství. Později Pavel Vaniš zastával purkrabský úřad, jakožto druhý nejvyšší úředník na panství.

      Vojtěch z Pernštejna  ve svém zřízení hejtmanovi uvádí.:

Zámek Pardubice ve dne i v noci aby  opatrován byl a tak chován, aby neopatrnosti v žádném nebezpečenství a neřádu nestál, toho ta pilen buď s Pavlem Vanišem, pokudž najvíce býti může. Při zamykání i odmykání zámku Pavel Vaniš aby býval a klíče od zámku sám chovati ve dne i v noci má a toto za práci míti má: o čeledi na zámku o vší aby věděl a ji zpravoval a v potřebách majch jiem aby svobodně rozkazoval i k tomu je, čehož kdo hleděti má, aby býval a při tom aby žádnému v spížnici při zasekávání masa do kuchyně hleděl. Též také při kuchyni neřádu se nedíval. Též při pivnicích, při pekárně a pivovaru, což by uznati mohl kde nepořádného, aby žádnému netrpěl….

      Naposledy se objevuje ve Vojtěchově testamentu z 22. 11. 1531. Pernštejn mu  odkázal v závěti stejně jako bratrovi Jiřímu 300 kop grošů českých. V té době stál měšťanský dům 50 kop a velké předměstské dvory 100 kop grošů. Pavlův syn kněz Jakub Vaniš spravoval až do své smrti 2.6.1585 Šternberský sbor. 

     Pavlův bratr Jiří Vaniš se během let své služby domohl značného postavení, a byl jeden z  místodržících Jana z Pernštejna.Jiří Vaniš sbíral zkušenosti spíše ve věcech hospodářského rázu  při určování náhrad škod poddaným za zničené pozemky, spolu s dalšími úředníky také vyměřoval lesní porosty určené k mýcení pro potřeby provozu pardubického zámku. Jiří vlastnil i majetky ve městě. V roce 1530 kupuje dům ve vnitřním městě čp. 52  a  vrchnostenský dům čp. 21. 

Po velkém požáru Pardubic v roce 1532, vlastnil spáleniště gruntu v sousedství panského dvora „na Vystrkově“ na Bílém předměstí. Dále kupuje statek Blato jižně od Pardubic.

     Jiří Vaniš umírá v roce 1541. Správou dědictví pro děti Annu, Václava a Jana pověřil Jan z Pernštejna Aleše Radovského a rytíře Jindřicha Přepického. Dne 26.5.1541 Jan z Pernštejna prodává dům čp. 21 za sirotky Jiříka Vaniše. Dcera  Jiříka Vaniše. Anna se provdala za Václava Bronce z Chrastavy a po jeho smrti se provdala za Víta Lhotského z Hradce Králové..

      Václav Vaniš  prodává v roce 1548  své dědictví Blatské za 230 kop a  o dva roky později se vyrovnává  s bratrem Janem, který své majetkové podíly v Pardubicích prodal. Václav Vaniš kupuje dvůr v Zámostí jižně od Hradce. S manželkou Annou Mlejnkovou dcerou Jana Mlejnka majitele mastného krámu v Hradci, měli  syna Cypriána. Ten s manželkou Kateřinou bydlel v Hradci Králové.

     Jan Vaniš se přiženil do Židlochovic, kde užíval rustikální grunt.  V roce 1551 píše Jaroslavovi z  Pernštejna do Vídně žádost o těžbu dřeva, kterou Pernštejn postupuje úředníkovi Janovi z Hošmperku do Židlochovic:

„Ouředníku židlochovskému“
      Jane milý. Přálť bych, aby se dobře měl. Oznamujiť, že sem na žádost Jana Vaniše, a prohlídajíc k službám otce jeho, které jest činil nebožtíku panu otci mýmu, něco lesu к stavění témuž Vanišovi dáti připověděl. A protož poroučímť o tom, aby na něm vyrozuměl, к jaké potřebě a co toho lesu potřebuje. A pokudž jeho potřebu poznáš a bez škody mé a pánův bratří mých bude moci býti, aby jemu něco lesu na pomoc stavění toho ukázal a vydal, aby mohl ten grunt, na kterémž sedí, opravili, na tom vůli mou naplníš.
Dat(um) v Vídni ut s(upr)a (6.8.1551).

       Syn Jana Vaniše Jiří přichází do služby k Jakubovi Krčínovi. Krčín po příchodu k Rožmberkům potřeboval oddané úředníky a potomek pernštejnských úředníků,  měl doporučení přímo od Pernštejnů. V listopadu roku 1585 byla v Krumlově epidemie moru. Jiří podlehl, jeho manželka zemřela ještě před ním. Jediný syn Pavel byl na venkově s Krčínem. V době moru se panstvo včetně Rožmberků uchylovalo na venkov. Manželka Krčína zůstala v Krumlově a tam také zemřela. V té době Jakub Krčín  neměl děti  a mladého Pavla Vaniše měl jako vlastního syna.  K tomu je potřebné dodat, že po smrti Krčína se nenalezla původní závěť. Jeho dcera Anna Kateřina donutila Krčína  před jeho smrtí sepsat novou závěť,  ve které byl Krčín ke Kateřině i jejímu muži mimořádně štědrý.  Kdo ví, zda  Jakub Krčín neodkázal v původní závěti část majetku Pavlovi...

      V roce 1588 se Krčín podruhé oženil a usazuje se na Sedlčansku. Se svou manželkou Kateřinou měl šest dcer. Dcera Jakuba  Krčína  Žofie se provdala za rytíře Zikmunda Hložka ze Žampachu. Jakub Krčín ji daroval věnem ves Skoupý s tvrzí obehnanou příkopem, který byl napuštěn vodou z nedalekého potůčku.

      Pavel Vaniš byl od roku 1596 dosazen na tvrz ve vsi Skoupý a později se přiženil do hospodářství sedláka Pavla. S jeho dcerou Dorotou měli čtyři syny a jednu dceru. Pavel Vaniš předčasně umírá a jeho manželka zůstala na gruntě sama. Synové, kteří měli vladycké předky se  nemuseli rozhlížet daleko po nevěstách. Syn Martin získal grunt Buňáčků po sňatku s Dorotou dcerou nebožtíka Matouše Buňáčka v Žemličkově Lhotě. Syn Matěj se přiženil na grunt Šebkovský. Syn Jiří se přiženil na grunt Václava Mašaty.  

       Syn Pavla Vaniše Václav náš předek se oženil s dcerou Jana Bejšovce, který byl potomek zchudlých rytířů. První manželka Václava Vaniše Ludmila umřela při porodu dcery Kateřiny 1.10.1652. Václav Vaniš se podruhé oženil s Annou Duštovou ze Skuhrova. Měli šest synů a tři dcery. Dcera Ludmila se provdala za Jana Žemličku syna svobodného pana Žemličky, po jehož příchodu do Lhoty dostala Lhota přívlastek Žemličková.

     Syn Václava Vaniše  Mikoláš ( dožil se 51 let ), oženil se s Marií Beranovou z Podhájí v roce 1680. Za necelé tři roky po svatbě došlo k požáru , kdy zahynul jeho otec Václav a bratr Vít. Mikoláš musel postavit nový dům, který měl světnici, síň, komoru a chlévy. Z jeho synů zůstali na hospodářství starší Jiří a mladší Jakub. V roce 1714 Mikoláš Vaniš náhle umírá.

     Ve starší době měl právo u poddaných převzít grunt nejmladší syn  podle  "přirozeného dědičného  práva".  Když nebyl nejmladší syn k hospodaření ještě schopný, ujímal na dobu jeho "zrostu" (zpravidla plnoletosti) například starší bratr, sestra s manželem, matka a nebo nový manžel matky. Jakubovi tehdy bylo 18 let a tak přenechal hospodářství staršímu bratrovi Jiřímu.

      Když Jiří v roce 1741 zemřel, zůstala po něm manželka Veronika a šest dětí. Nejstarší Anna se provdala za Jana Dudaře, který se přičinil o to, že byl grunt ve vsi Skoupý, na kterém hospodařili Vanišové přes sto let, připsán  do rodu Dudařů. Tehdy ještě nebylo uzákoněné dědíčné příjmení  a  tak  někteří synové Jana Dudaře přebírali příjmení Vaniš. 

      Vdova po Jiřím Vanišovi Veronika se provdala za Tomáše Soukupa, jenomže ten po necelých dvou letech manželství od manželky a dětí se ztratil. Hospodářství převzal Jiříkův syn Jakub, který na gruntě také dlouho nevydržel, přiženil se na grunt do Skuhrova. Tento grunt původně Šimona Zásady patřil od roku 1591 Šimonovi Vanišovi, který byl bratr Tomáše Vaniše počepického, dále Martinu Vanišovi, Václavovi Glaubovi a Janu Zbudilovi, s jehož dcerou Kateřinou se Jakub Vaniš syn Jiřího Vaniše ze vsi Skoupý oženil.

       Vrátíme se k osmnáctiletému Jakubovi našemu předkovi ( dožil se 75 let ).

Jako mistr zednický si vedle rodného stavení  podle záznamu v gruntovnici, postavil chalupu se skrovnou zahrádkou. Oženil se s Marianou Kosovou dcerou sedláka z Nechvalic v roce 1717. Dospělosti  se dožilo  pět  dětí.

       Syn Jakuba Vaniše Jan  ( umřel v 76 letech ), byl z nich nejmladší. Vyučil se zedníkem a ve svých dvaceti letech se oženil s Barborou Zelenkovou dcerou mlynáře obděnického. Barboře bylo 17 let. Stala se nejmladší nevěstou v našem rodě. Jan zůstal na chalupě svého otce.  Po roce 1770 došlo k očíslováním domů. Stavení postavené Mikolášem dostal číslo 6, chalupa postavená Jakubem dostala číslo 7. Tato ale dlouho nevydržela. Vyhořela a Jan s rodinou se přestěhoval do vsi Žemličkova Lhota č.1.

      Stavení ve vsi Žemličkova Lhota č.1, vlastnil v roce 1654 syn Pavla Vaniše ze Skoupého  Martin Vaniš jinak Buňáček, jak se mu říkalo po svatbě s dcerou Matouše Buňáčka. Jan Vaniš s manželkou Barborou měl šest dětí.

      Syn Jana Vaniše  Matěj  (dožil se 85 let) se ve dvaceti letech  oženil s Kateřinou Kubíčkovou dcerou sedláka v Žemličkově Lhotě č.9. Po narození čtyř synů se přestěhovali v Žemličkově Lhotě do čísla 13. V roce 1832  koupil Matěj Vaniš hospodářství v Rovini č.14, kde se narodila  dcera Anna.

     Syn Matěje Vaniše  Jan  (dožil se 70 let) převzal hospodářství ve vsi Rovina. Oženil se s Josefou Michálkovou dcerou rolníka a kronikáře v Rovini. Měli 12 dětí. Nejstarší syn Josef, byl hostinský. Měl velkou a silnou postavu. Podle něj se dodnes nazývá hospoda v Rovini  „U Krobiána“. V zimě jezdil Jan Vaniš s pomocníky na rybník sekat led, který se uskladnil ve sklepě a vytvořil ledničku k ochlazování sudů s pivem. Na  usedlosti Jana Vaniše v Rovini zůstal jeho  syn Matěj, který se oženil s Antonií Michálkovou z Roviny č.20. Jeho syn Antonín umřel v roce 1978 v 78 letech, byl posledním Vanišem  v  držení  hospodářství.  Chátrající stavení převzala po matce Anně Brabcové rozené Vanišové vnučka Antonína Vaniše  Irena  Brabcová. Od roku  2017 vlastn stavení provdané dcery Petra a Pavla Vaniše, keří jsou synovci Antonína Vaniše.       

     V Rovini po skončení první světové války, bydlel u Vanišů válečný invalida Jan Vaniš. Narodil se ve Vojkově, kde jeho otec Josef byl hostinským a do Vojkova se přiženil ze Sedlčan. Do Sedlčan se přiženil jeho předek  František narozený v roce 1748 v Sedlci. Rod pochází z Tábora. Předek povoláním kovář vlastnil dům v Táboře a po velkém požáru Tábora v roce 1532 se odstěhoval do Čekanic. Z Čekanic přicházejí bratři Tomáš a Šimon do Počepic. Šimon se přiženil do hospodářství Šimona Zásady ve Skuhrově a Tomáš se oženil s Alžbětou dcerou šenkýře. Tomáš s Alžbětou měli čtyři syny a dvě dcery. Syn Petr byl pekařem v Sedlčanech. Syn Jakub se stal kostelníkem a je uváděn na titulní stránce první počepické matriky. Syn Jakuba šenkýř Jan Vaniš se odstěhoval do Nedrahovic, kde se oženil s Kateřinou Struhařovou ze vsi Úklid. Po roce 1683  se odstěhoval do Sedlce, kde kupuje  grunt pelikánovský a zakládá významný rod sedleckých Vanišů. 

    Hostinský Josef Vaniš rok po narození druhého syna  onemocněl. Odstěhoval  se  v roce  1894  s  rodinou  z Vojkova  do Vysokého Chlumce do  nájmu  v domě  č. 73. Jakou  nemocí  onemocněl  Josef  není  známo.  Odstěhoval  se  ale  včas, protože další hostinský Jan Vodňanský po smrti jeho syna   předává hostinec v roce 1897 Karlu Patákovi.

      Pobyt  ve Vysokém Chlumci  rodiny Josefa Vaniše  narozeného  8.8.1853  v Sedlčanech  je  zatím neobjasněn.  Před  vypuknutím  světové války  bylo  starší  dceři  Anně  28 let  a  v tu dobu už bydlela v Praze. Dne 19.7.1914  se  provdala  za Josefa  Mulače  v Pražském Týnu. Mladší  dceři  bylo  23 let. Synové Jan a Josef byli odvedeni do 1. Světové války. Josef  ve 22 letech k útvaru rakousko-uherské armády zeměbranecký pěší pluk 28. Na jižní frontě v Srbsku padl do zajetí a při útěku v roce 1915 asi zemřel.  Za  mrtvého byl  prohlášen  v  roce 1924. O  čtyři  roky starší Jan, byl  na frontě  zraněn  a po skončení  války se vrátil  společné s  Antonínem Vanišem, který pocházel z Roviny.  U Vanišů v Rovini bydlel až do sňatku s Marií Pečenou. 

     Válečný  invalida  Jan Vaniš  dostal trafiku jako kompenzaci   za újmu způsobenou ve válce. Oženil  s Marií Pečenou  z Vísky v roce 1923. Dne 10.1.1924 se narodil syn Jan a za  tři roky  6.1.1927 syn Josef pozdější významný kameraman.  Invalida Jan zemřel v roce 1929. Jeho manželka Marie zemřela v roce 1968. Jan narozený v roce 1924 měl syny Jana a Pavla. Syn Jan má syny Martina a Ondřeje. 

      Bratr Tomáše Vaniše (počepického) Šimon Vaniš se přiženil do hospodářství „Na Zásadově“ v nedaleké vsi Skuhrov.   

     Synové Šimona Vaniše za Skuhrova Václav a Jiří odešli do Štěchovic kde se těžilo zlato. Založili několik rodů s příjmením Vaniš. Ve Štěchovicích  byli šafáři, mistři hrnčíři, prachaři i mlynáři. V okolních obcích rolníci.

     Syn Jana Vaniše rolníka z Roviny č.14  Štěpán Vaniš náš předek (dožil se 79 let). Vyučil se krejčím u mistra krejčovského Karla Vaniše v Sedlčanech. Po vojenském výcviku v Lounech u 2. dragounského pluku,  byl odeslán do zálohy. Koupil stavení v Počepicích č.49 a v roce 1894 se oženil s Antonií Pekárkovou v Počepicích č.45. Antonii bylo při svatbě 20 let. V malém stavení bydlel Jan Pekárek, syn Josefa Pekárka z Radešína s manželkou Marií Bulínovou z Kamenice a druhá dcera Františka, provdaná za nádeníka Josefa Šnajdra. Antonie manželka Štěpána Vaniše po čtrnáctiletém manželství na komplikace v těhotenství bezdětná zemřela.

    Štěpán Vaniš, kterému bylo 38 let se  seznámil s 23 letou Annou Hrubou dcerou Josefa Hrubého domkaře v Počepicích. Po necelém půl roce od úmrtí první manželky se oženil s Annou Hrubou  a v následujícím roce 1909 se jim narodila první dcera Anna.

    Anna odešla do Prahy, kde se provdala za Františka Krombholce.     Syn Antonín  odešel do Prahy oženil se s Anežkou Kovaříkovou z Křemenice.  Dcera Marie se provdala do Vápenice a provdala se za Františka  Boučka. Syn Bohuslav zůstal ve rodném stavení oženil se s Bohumilou Divišovou.  Syn Václav se oženil s Marií Čihákovou z Počepic.  Syn František odešel do Prahy, kde se oženil s Annou Krušinovou. Dcera Alžběta se provdala za Františka Ungera a bydlela v Kojeticích.  Dcera Ludmila se provdala za Františka Doubravu v Počepicích.

   R O D O K M E N 

       Jan Vaniš narozen asi 1350 vlastnil v roce 1380 dvůr ve Všehrdech.                                          

Vaniš narozen asi 1430 měšťan v Bohdanči,  jeho otec vlastnil vesnici Ždánice.

Syn Kuba Vaniš narozen okolo roku 1450 měšťan v Bohdanči,

Děti Kuby Vaniše :

Anna Vanišová narozena asi 1490 provdaná za Hájka.

Pavel Vaniš vladyka ze Ždánic narozen asi 1485, zemřel 1540

Jiří Vaniš vladyka ze Ždánic narozen  asi 1488, zemřel 1541            

Děti Jiřího Vaniše :

Anna Vanišská. narozená asi  1516, provdaná za Václava Bronce z Chrastavy , vdova provdaná za Víta Lhotského z Hradce Králové

Václav Vaniš  narozen asi 1520 kupuje dvůr v Zámosí u Hradce Králového. S manželkou Annou měli syna Cypriana. Ten měl manželku Kateřinu..

Jan Vaniš  narozen asi 1522

Syn  Jana Vaniše:  Jiří Vaniš  narozen asi 1550 zemřel 1585

Syn Jiřího Vaniše :  Pavel narozen asi 1575 zemřel asi 1635

Pavel Vaniš  správce tvrze Skoupý     manželka    Dorota Pavlová     Skoupý

    nar.     1575  Krumlov  zemř.  1635  Skoupý                                                   

   Děti:      Martin, Kateřina, Matěj, Jiří, Václav nar. 1620 

Václav Vaniš  Skoupý              1. manželka    Ludmila  Bejšovcová         odd.15.10.1650 

   nar.  1620  Skoupý                                                  dcera  Jana Bejšovce  Skoupý    

 Dcera z 1. manželství :  Kateřina nar.1.10.1652  Skoupý

Václav Vaniš sedlák  Skoupý    2.  manželka    Anna Duštová    Skuhrov                                   

   nar. 1620  Skoupý  zemř. 1683   Skoupý                                            

  Děti :   Vít, Ludmila, Anna, Marie, Mikuláš nar. 1663                                                         

Mikoláš Vaniš   sedlák  Skoupý       a        Marie Beranová  Podhájí     odd. 26.5.1680

    nar.1663  Skoupý  zemř.14.1.1714 Skoupý

Děti:   Jan nar. 9.4.1688 zemř. 12.11.1688, Václav nar. 16.2.1690, Marie nar. 12.3.1693,

          Jakub nar. 2.7.1696

Jakub Vaniš  sedlák  Skoupý č. 7         a         Mariana Kosová               odd. 24.1.1717

  nar.2.7.1696 Skoupý č.6                                      nar.1699  Nechvalice

   zemř 5.12.1771 Skoupý č.7                                  zemř.18.12.1771

Děti: Kateřina  nar.1720,  zemř.1721,  Marie nar. 24.8.1721, Václav nar.30.8.1722, Adalbert nar.1727, zemř.1728

 Jakub nar.1729,  zemř.1731,  Jakub nar.30.12.1736    Jan nar. 17.7.1743  narozeni Skoupý č.7.

Jan Vaniš   zedník Skoupý č.7      a        Barbora Zelenková                  odd. 26.10.1773  

 nar.17.7.1743  Skoupý č.6                                 nar.1756  Obděnice č.10 

 zemř. 20.1.1819  Žemličkova Lhota č.1            zemř.13.10.1811 Žemličkova Lhota č.1

Děti : Kateřina nar. 6.3.1775, Jan nar. 9.10.1776, Anna nar.11.1779, Josef nar. 8.4.1781,       

          Mariana nar. 9.12..1783,  Veronika nar.14.5.1786,  Matěj  nar. 31.1.1789

Matěj Vaniš                         a                Kateřina Kubíčková                  odd. 25.5.1819  

nar.31.1.1789  Skoupý č.7                            nar.30.10.1797  Žemličkova Lhota č.9    

zemř. 9. 2.1874  výměnkář  Rovina č.14       zemř.27.11.1847  Rovina č.14

Děti :  Václav   nar. 28.12.1819,  František  nar. 22.12.1820, Jan  nar. 19.12.1822 ,

           Xaverius nar.  1826   narozeni v Žemličkově Lhotě,  Anna nar. 1.8.1834 v Rovini č.14

Jan Vaniš sedlák Rovina č.14     a         Josefa Michálková                 odd. 6.2.1855     

nar.19.12.1822  Žemličkova Lhota                           nar.1.2.1836  Rovina č.28      

zemř.15. 9. 1893 Rovina  č.14 (tumor mozku)         zemř.8.8.1910  Rovina č.14

 Děti: 

Josef nar.10.4.1856  hostinský v Rovini   syn Petr  nar.28.7.1883,

František nar.10.8.1857, Jan nar.28.12.1859, Anna nar.27.4.1862,

Václav nar.6.7.1865 kovářský dělník, oběsil se 24.2.1894 v Praze u Kubíčka  rodáka Počepic,

Matěj nar.15.2.1868 zůstal v Rovini oddán  s  Antonií Michálkovou z Roviny č. 20.

Štěpán nar. 26.12.1869,

Antonín nar.10.1.1872 oddán s vdovou Annou  Markovou dcerou Jana Hubičky z  Oseka,

Vojtěch nar.24.3.1874, Marie nar.1.2.1876, Josefa nar.13.7.1878

Štěpán Vaniš krejčí, chalupník  Počepice  č.49   ( U potoka )

 vojín v záloze pluku dragounů č. 2 krále bavorského v Lounech  

                                                 1.manželka Antonie Pekárková  odd.13.11.1894 bezdětné čtrnáctileté manželství       

                                                                  nar.2.5.1874 zemř.12.5.1908   

Štěpán Vaniš chalupník, krejčí    2. manželka    Anna  Hrubá      odd.    1.9.1908

nar.26.12.1869      Rovina č.14                             dcera Josefa Hrubého domkaře Počepice č.68      

zemř. 3. 3.  1949 Počepice č.45                            nar. 8. 5.1886 Skuhrov

          (arteriosclerosis)                                         zemř. 25.2.1959 Počepice č.45                           

 Děti :

Anna nar.1909  zemř.1974 ,   Antonín nar.1911 zemř. 1986, Alžběta nar.1912  zemř. 1998, 

Bohumil nar.1914 zemř.1976,  Václav nar.1915  zemř.1971, František nar.1917  zemř.1998,

Marie nar.1918  zemř.1997,  Ludmila nar.1923  zemř.1989