Rod Vanišů Bykáň u Kutné Hory.
Na zemi vznikají první primáti podobní spíše hlodavcům v období dinosaurů, to je koncem křídy asi před 85 miliony roky.
Před více jak milionem let žili v Evropě a Asii záhadní lidé podobní společnému předku dnešních moderních lidí, neandrtálců a denisovanů. Předek dnešního člověka se rozešel s předky neandrtálců a desnisovanů zhruba před 400 tisíci roky.
Před 150 tisíci lety v Africe, narodila se pramáti našeho rodu. V té době na zemi žilo více lidských rodů. Zhruba před 100 000 lety se člověk ocitl na pokraji vymření. Tenkrát žilo na celém světě pět až deset tisíc lidí. V dobách ledových neměli lidé na růžích ustláno a občas bylo ještě hůř. Například když vybuchly velké sopky a zastínily slunce. Pak třeskuté mrazy dob ledových ještě zesílily. V teplejších oblastech, kde lidé nečelili mrazům, docházelo v důsledku změny klimatu k suchu.
Trvalo 70 tisíc let kdy pravnučka pramatky našeho rodu „Eva“, potkala také ještě v Africe našeho praotce „Adama“. Lidský rod odolával změnám klimatu, stěhoval se tam, kde byly příhodnější podmínky k životu.
Z Afriky se rozcházeli moderní lidé do celého světa včetně Evropy. Moderní lidé se potkávali s neandrtálci. Neandrtálci byli mohutní lovci světlé pokožky přizpůsobeni studenějšímu podnebí. Obývali území od Británie, Evropy, Předního Východu až k Sibiři.
V době kdy se změnil kočovný způsob života, komunity lovců a sběračů se usadily, začala blednout jejich kůže. Souviselo to ani ne tak s nedostatkem slunečního svitu, ale spíše s proměnou skladby potravy. Postupně se začal projevovat snížený přísun vitamínu D. Tělo si tento vitamín vytváří v kůži, ale tmavá pokožka, je při tom méně vhodná než světlá. Svůj podíl měly náhodné mutace i geny získané křížením s ženami neandrtálců. Kdoví, zda jejich potomek bílý praotec "Adam" neodešel za teplem do Afriky. Tam potkal černou pramáti "Evu". Jeho potomci se vraceli v několika vlnách zpět nejen do Evropy, tak jako tažní ptáci odlétají a vrací se zpět.
Ve střední Asii došlo k zásadní mutaci, dnes označené písmenem R.
Dílčí mutace označená R1a i R1b se vyskytuje ve významné míře u všech bílých národů. Bílí nositelé R1b vytvořili nejstarší vyspělé civilizace Sumeru a Egypta.
Z bílých nositelů R1a vzešly kočovné východoevropské národy a vyspělé indoevropské civilizace v Indii a Persii. Později nositelé R1a i R1b vytvořili civilizaci starověké Hellas. A nakonec převážně nositelé R1b vytvořili civilizaci starého Říma.
Na konci doby ledové docházelo k zvedání hladiny světového oceánu. Tak vznikla pověst o potopě světa. Lidé nejenom v důsledku těchto změn opouštěli místa prvních civilizací a šířili kulturu na východ až do Indie, na západ až do Anglie. Texty v bibli zahrnují mnoho obdobných mýtů z dávných civilizací například od Sumerů.
U našeho předka, který žil před 6 000 lety na území dnešní Ukrajiny se měnila skupina R1a na skupinu R1a1a, dále na R1a1a1b. Úrodné území o rozloze přibližně 1 000 000 čtverečních kilometrů se rozkládalo v oblasti zhruba ohraničené Odrou, Vislou a Dněprem a téměř v celém území dnešního Polska, umožnilo věnovat se zemědělství a nebylo proto potřeba mezi sebou válčit. Jednalo se o menší shluky jednotlivých kmenů.
Náš předek se ale dostává až na území dnešního Švédska. Sdílí s mužem Kopparsvik 134 společného předka, který žil 350 let před naším letopočtem v oblasti nyní známé jako Kopparsvik, Gotland ve Švédsku. Muž Kopparsvik 134 žil mezi lety 900 a 1050 našeho letopočtu.
Dále sdílí s mužem Sandomierz 494 společného předka z otcovské linie, který žil kolem roku 150 před naším letopočtem. Kostra tohoto muže byla nalezena na západním břehu řeky Visly u města Sandomierz v Polsku. Sandomierz 494 byl muž, který žil mezi lety 900 a 1100 našeho letopočtu.
Oba muži jsou spojováni s kulturní skupinou Viking.
"Viking je člověk, který opouští svou vlast". Z gotického "vikjan" (= zběhnout, zbloudit).
V době Vikingů měla většina mužů ve Skandinávii mnoho manželek. Pouze nejstarší synové však mohli zdědit půdu, a tak se mladší synové museli zatoulat a jít Vikingem, aby našli příhodnou zemi a ženu. Tyto skupiny mužů, se staly terorem Evropy po tři století.
Po zavedení křesťanství kolem roku 1000 našeho letopočtu, převládal ve Skandinávii a Severním a Baltském moři monogamní a méně bojovný životní styl. Vikingské lokality byly umístěny ve Skotsku, Anglii, Irsku, na Islandu, Newfoundlandu, Francii, Německu, Dánsku, Polsku, Švédsku, Norsku, Finsku, Rusku a na Ukrajině.
Později žil náš předek v okolí Hedče.
Vpád Hunů donutil slovanské kmeny bránit území a vyrábět zbraně. I v důsledku změny klimatu dochází k rozbrojům.
Pověst o Čechovi a Lechovi, která vznikla po výbuchu sopky.
Za Tatrami, v rovinách při řece Visle rozkládala se charvátská země, část prvotní veliké vlasti slovanské. V té charvátské zemi bytovala četná plemena, příbuzná jazykem, mravy, způsobem života. I stalo se, že se strhly mezi nimi vády a krvavé boje o meze a dědiny. Vstal rod na rod, příbuzní bojovali proti příbuzným a hubili se navzájem. V ten čas dva bratři mocného rodu, oba vojvodové, Čech a Lech spolu se o to snesli, že opustí rodnou zemi bojem neblahou. Tak došli až ke třetí velké řece. Čech zde zůstal . Lech odešel na severní stranu. Takto popisuje příchod slovanských kmenů krnikář Kosmas.
Kosmas do své kroniky upravil několik cizích mýtů a bájí. Jedna z nich je i o příchodu Slovanů na horu Říp.
V době stěhování národů se v severní a střední Evropě už vyskytovaly kmeny skupiny R1a přes 1000 let. V 6. a 7. století se na dnešní území Polska a Čech dostalo pouze 15 až 20 procent dnes pojmenovaných Slovanů, mezi kterými mohl být "mocný" rod zmiňovaný Kosmasem.
K původním obyvatelům , v té době již etnicky smíšeným skupinám I1, I2, R1a, R1b se tak přičlenila skupina dnes označená R1a1a.
Nesourodé kmenové skupiny původních obyvatel sjednotil kupec Sámo tím, že své syny oženil s dcerami kmenových náčelníků. Jeden z jeho synů podle dosavadních výzkumů, může být zakladatel přemyslovské dynastie. (DNA chromozom y skupina R1b)
O několik set let později se náš předek dostal na území mezi dnešním Rakovníkem a Kralovicemi, jako příslušník družiny polského velmože za vlády Přemyslovců.
Tehdy dochází k rozšiřování sídelních oblastí na úkor zalesněných.
Jeden z prvních příkladů uvádí Kosma ve své kronice v souvislosti s tažením knížete Břetislava do Polska v roce 1039.
Když došli k hradu Hedči, obyvatelé jeho a s nimi i vesničané, kteří tam utekli, nemohouce odolati útoku knížete, vyšli mu naproti se zlatým prutem na znamení, že se mu na milost a nemilost vzdávají, a pokorně ho prosili, aby je pokojně i s jejich dobytkem a s ostatním majetkem převedl do Čech. ( Mezi vyjednávači byl i kněz předek Kosmase. )
Kníže vyhověv jejich přáním, dovedl je do Čech a dal jim tam nemalou část lesa Černína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil, aby se spravovali právem, jež mívali v Polsku, i oni i jejich potomci na věky.
Kronikář Kosmas ve své kronice dále popisuje návrat knížete Břetislava do Prahy na konci srpna v roce 1039.
S velikou nádherou a oslavou i s poklady hojnými vrátivši se výprava do vlasti, rozbila stany své dne 24. Augusta roku 1039 u potůčku Rokytnice mezi Libní, Vysočany a Hloupětínem, aby nazejtří brala se slavným průvodem do hlavního města.
Ihned za jitra potom vyrojilo se takové množství lidu z Prahy průvodu tomu vstříc, že dlouhým jeho řadám široké pole sotva prý stačilo.
Vpředu průvodu nesl kníže Břetislav s biskupem Šebířem ostatky sv. Vojtěcha Slavníkovce, následováni byli opaty nesoucími ostatky bratří. Ostatní kněží nesli Ježíše Krista ze zlata, za nimi byly neseny zlaté desky obklopující oltář s tělem sv. Vojtěcha. Více než sto vozů vezlo velké zvony a další poklady Polska. Za vozy šli urození polští muži a svobodníci majitelé menších statků.
Kníže Břetislav nařídil dosazenému správci střežit strategické místo, kde z hlavní cesty od Prahy na Plzeň, Norimberk a Pasov odbočovala druhá důležitá cesta k Příbrami a dále do jižních Čech. Správce pověřil vojvodu z velkopolského Chodzece, který posílal pěší hlídky na okolní kopce ke sledování dění v údolích. V případě zpozorovaného nebezpečí měli za povinnost podat varovnou zprávu pomocí kouřových signálů. Světelný signál předávali z kopce na kopec až do Prahy. Hlídkám se říkalo Chodové. Chodové se roku 1040 zapsali do průběhu bitvy u Brůdku, když zatarasili stezky vedoucí lesem do Čech.
V polovině 12. století někteří Hedčané přechází do služby knížete Vladislava II. Zúčastní se výpravy do Itálie na podporu římsko německého císaře Fridricha Barbarossy proti severoitalským svobodným městům. Za pomoc císaři byl kníže Vladislav II na říšském sněmu v Řezně dne 11. ledna 1158 korunován českým králem.
Odměnění Hedčané zakládají na pozemcích krále Vladislava II ves Kralovice. V roce 1289 byly Kralovice povýšeny na poddanské město. Město získalo řadu obchodních a právních výsad. V té době už měl náš předek příjmí Vaniš.
Příjmení Vaniš pochází staroslovanského jména Evan, nebo také od křestního jména Václav a bylo používáno ještě v 17. století jako jméno osobní. Jan Blahoslav v Gramatice České (1571) uvádí: Slováci řkou : "Můj lubí Vaniš" : Čechové "Můj milý Václav".
Až do 18. století se příjmení mohlo měnit a to nejčastěji po předešlém majiteli stavení. Říkalo se příjmení po chalupě. A to byl také jeden z důvodů, proč až 450 nositelů příjmení Vaniš i Vániš nemá jediného stejného předka.
Jako svobodník byl náš předek podřízen pouze králi a získaný majetek mohl zapisovat do desek. Jeden z jeho potomků Jan Vaniš, nechal do zemských desek v roce 1380 zapsat vlastnictví ke statku Všehrdy. Když Albrecht z Kolovrat koupil hrad Krašov, jmenoval v roce 1380 po Vítkovi a Polákovi svého úředníka našeho předka Jana Vaniše purkrabím na hradě Krašov. Jeho syn rytíř Václav koupil v roce 1410 od potomků Martina ze Zvěřince hrad Zvěřinec, podle kterého se také nechal jmenovat.
Martin ze Zvěřince nechal postavit farní kostel s právem podacím v nedaleké Jesenici už v roce 1350. Jeho dědici Bohuš a Mikuláš v prvních letech vlády se dostali do rozepře s místním Jesenickým farářem o desátky. Ani s novým farářem se v roce 1396 nedohodli. Proto v roce 1407 odešel Mikuláš do Hořic. Hořická tvrz se stala sídlem Hořických z Hořic. Bohuš po prodeji hradu odešel za Mikulášem a později se stal držitelem hradu Blansko u Ústí nad Labem.
Rytíř Václav syn Jan Vaniše byl horlivým stoupencem Mistra Jana Husa a podle pověsti mu zde nabídl pohostinství. Když koncem roku 1412 odjížděl Jan Hus z Prahy přes Benešov na Kozí Hrádek u Tábora, stavěl se u Václava na Zvěřinci. O rok později na cestě do Krakovce se nějaký čas u Václava Vaniše zdržoval. V září roku 1415 Václav ze Zvěřince podepsal a opatřil svou pečetí stižný list proti upálení mistra Jana Husa.
Po bitvě na Vítkově, kde byl poražen Zikmund a po bitvě pod Vyšehradem koncem roku 1420 a počátkem roku 1421 se na východě marně snažili husité o zničení opatovického kláštera.
Východní Čechy zůstávaly regionem, kde se husitům dosud nedařilo získat rozhodující vliv. Proto v dubnu 1421 na východ směřovalo velké tažení spojených husitských vojsk, kterého se zůčastnil také rytíř Václav ze Zvěřince se svým synem.
Když padla Kutná Hora, utekla z opatovického kláštera ozbrojená posádka před postupujícími oddíly husitů, které vedl zeman Diviš Bořek z Miletínka. Opuštěný opatovický klášter husité vypálili.
Diviš Bořek z Miletínka zabral veliký klášterní majetek i na Kunětické hoře, patřící k opatovickému klášteru, včetně Ždánic.
V roce 1423 se Jan Žižka rozešel s Táborem a založil nové centrum "Menší Tábor" ve východních Čechách s centrem v Hradci Králové. Tomu však předcházela bitva, kde poprvé proti sobě stála dvě husitská vojska.
--- Šla archa proti arše ---.
Někdy po této době se rytíř Václav vrací na hrad Zvěřinec. Jeho syn zůstal na pardubicku. Zadlužený rytíř Václav Vaniš prodává hrad Zvěřinec příteli Arnoštovi z Leskovce, který se ale na hradě nezdržoval. Rytíř Václav se stejně jako později Arnošt rozhádal s táborskými i s králem. Stává se loupeživým rytířem a blízko hradu byl pochován.
Za panování Jiřího z Poděbrad v čase občanských válek byl hrad Zvěřinec kolem roku 1467 vypálen. Kamení bylo použito na stavbu domů v okolních vesnicích.
Jiří syn rytíře Václava získal od Diviše Bořka z Miletína ves Ždánice u Pardubic. Musel udělat záslužný čin, snad i zachránit život Janu z Pernštejna. Jan z Pernštejna i jeho synové se mu později odvděčili. Náš předek vesnici brzy prodal a koupil dům v Bohdanči. Potomci Pavel a Jiří tak mohli studovat v Praze.
V Praze v té době bydlela rodina Vanišů, jejich vnuk Andres Vaniš soukeník z Vyšehradu, měl spor s kupcem Kutou a tento spor je zaznamenán v Knize svědomí Nového Města pražského z let 1585 až 1595. Andres měl syna Václava a ten měl syna Jana narozeného 11. května 1615.
Pavel s Jiřím měli sestru Annu, která se provdala za Hladkého a měli syna Jana narozeného v roce 1526. Jejich nejmladší bratr Petr zůstal v Bohdanči. Viz příloha. Jeho dcera porodila syna a otec nebyl určen. Syn dostal příjmení po matce a založil rod Vanišů ve východních Čehách.
V Holicích koupil dům Václav Vaniš krejčí, konšel 1646 až 1661, purkmistr 1646 až 1651. S manželkou Salomenou Vohralíkovou měli tři syny a dceru Kateřinu nar. 1637 --- oddána 23.11.1653 s Janem Sedlákem z Holic.
Autozomální test DNA potvrdil shodu po ženské linii s rodem Vanišů z Bohdanče.
Hned po studiích vstoupili Pavel a Jiří do služby k Pernštejnům. Začínali jako písaři.
Záznam: V středu před svatým Tiburci 15.4.1510 Pavel Vaniš písař pana Viléma Pernštejna.
Byli nobilitováni jako vladykové ze Ždánic.
Pavel Vaniš se od počátku 16. století objevuje u nejrůznějších majetkoprávních jednání na panství, jeho jméno je uváděno v registrech smluv poddaných. Díky nasbíraným zkušenostem dostal na starost dohled nad vedením purkrechtních a sirotčích knih panství i nad samotným zámkem.
Vojtěch z Pernštejna ve svém zřízení hejtmanovi uvádí.:
Zámek Pardubice ve dne i v noci aby opatrován byl a tak chován, aby neopatrnosti v žádném nebezpečenství a neřádu nestál, toho ta pilen buď s Pavlem Vanišem, pokudž najvíce býti může. Při zamykání i odmykání zámku Pavel Vaniš aby býval a klíče od zámku sám chovati ve dne i v noci má a toto za práci míti má: o čeledi na zámku o vší aby věděl a ji zpravoval a v potřebách majch jiem aby svobodně rozkazoval i k tomu je, čehož kdo hleděti má, aby býval a při tom aby žádnému v spížnici při zasekávání masa do kuchyně hleděl. Též také při kuchyni neřádu se nedíval. Též při pivnicích, při pekárně a pivovaru, což by uznati mohl kde nepořádného, aby žádnému netrpěl….
Pavel Vaniš zastával purkrabský úřad, jakožto druhý nejvyšší úředník na panství.
Syn Pavla Vaniše Jan se přiženil do Náchoda, kde koupil dům č.64. Zemřel v roce 1554. Měl dvě dcery. Druhý syn Pavla Vaniše kněz Jakub Vaniš, spravoval až do své smrti 2.6.1585 Šternberský sbor.
Jak vřelý vztah měli Vanišové a Perštejnové dokazuje Vojtěchův testament ze dne 22. 11. 1531. Vojtěch z Pernštejna odkázal Pavlovi Vanišovi v závěti, stejně jako bratrovi Jiřímu 300 kop grošů českých. V té době stál měšťanský dům 50 kop a velké předměstské dvory 100 kop grošů.
Pavlův bratr Jiří Vaniš se během let své služby domohl značného postavení, a byl jeden z místodržících Jana z Pernštejna. Jiří Vaniš sbíral zkušenosti spíše ve věcech hospodářského rázu při určování náhrad škod poddaným za zničené pozemky, spolu s dalšími úředníky také vyměřoval lesní porosty určené k mýcení pro potřeby provozu pardubického zámku. Jiří vlastnil i majetky ve městě. V roce 1530 kupuje dům ve vnitřním městě čp. 52 a vrchnostenský dům čp. 21. Po velkém požáru Pardubic v roce 1532, vlastnil spáleniště gruntu v sousedství panského dvora „na Vystrkově“ na Bílém předměstí. Dále kupuje statek Blato jižně od Pardubic.
Jiří Vaniš umírá v roce 1541. Správou dědictví pro děti Annu, Václava a Jana pověřil Jan z Pernštejna Aleše Radovského a rytíře Jindřicha Přepického. Dne 26.5.1541 Jan z Pernštejna prodává dům čp. 21 za sirotky Jiříka Vaniše. Dcera Jiříka Vaniše Anna se provdala za Václava Bronce z Chrastavy a po jeho smrti se provdala za Víta Lhotského z Hradce Králové..
Václav Vaniš prodává v roce 1548 své dědictví Blatské za 230 kop a o dva roky později se vyrovnává s bratrem Janem, který své majetkové podíly v Pardubicích také prodává. Václav Vaniš kupuje dvůr v Zámostí jižně od Hradce a nemovitosti ve městě. S manželkou Annou Mlejnkovou dcerou Jana Mlejnka majitele mastného krámu v Hradci, měli syna Cypriána. Ten s manželkou Kateřinou bydlel v Hradci Králové.
Jan Vaniš se přiženil do Židlochovic, kde užíval rustikální grunt. V roce 1551 píše Jaroslavovi z Pernštejna do Vídně žádost o těžbu dřeva, kterou Pernštejn postupuje úředníkovi Janovi z Hošmperku do Židlochovic:
„Ouředníku židlochovskému“
Jane milý. Přálť bych, aby se dobře měl. Oznamujiť, že sem na žádost Jana Vaniše, a prohlídajíc k službám otce jeho, které jest činil nebožtíku panu otci mýmu, něco lesu к stavění témuž Vanišovi dáti připověděl. A protož poroučímť o tom, aby na něm vyrozuměl, к jaké potřebě a co toho lesu potřebuje. A pokudž jeho potřebu poznáš a bez škody mé a pánův bratří mých bude moci býti, aby jemu něco lesu na pomoc stavění toho ukázal a vydal, aby mohl ten grunt, na kterémž sedí, opravili, na tom vůli mou naplníš.
Dat(um) v Vídni ut s(upr)a (6.8.1551).
V roce 1560 se setkává Jan Vaniš s Jakubem Krčínem. Byli pověřeni k tajným jednáním, kde šlo o život Krčínovi i Vanišovi.
Zde písemné prameny o rodě Vanišů v Židlochovicích končí. Ta část, kde jsou popisovány jednotlivé domy a vinice se ztratila. Vytratilo se i příjmení Vaniš v Židlochovicích.
Syn Jana Vaniše Jiří přichází do služby k Jakubovi Krčínovi.
V listopadu roku 1585 byla v Krumlově epidemie moru. Jiří podlehl, jeho manželka zemřela ještě před ním. Jediný syn Pavel byl na venkově s Krčínem. V době moru se panstvo včetně Rožmberků uchylovalo na venkov. Manželka Krčína zůstala v Krumlově a tam také zemřela. V té době Jakub Krčín neměl děti a mladého Pavla Vaniše měl jako vlastního syna. K tomu je potřebné dodat, že po smrti Krčína se nenalezla původní závěť. Jeho dcera Anna Kateřina donutila Krčína před jeho smrtí sepsat novou závěť, ve které byl Krčín ke Kateřině i jejímu muži mimořádně štědrý. Kdoví, zda Jakub Krčín neodkázal v původní závěti část majetku Pavlovi...
V roce 1588 se Krčín podruhé oženil a usazuje se na Sedlčansku. Se svou manželkou Kateřinou měl šest dcer. Dcera Jakuba Krčína Žofie se provdala za rytíře Zikmunda Hložka ze Žampachu. Jakub Krčín ji daroval věnem ves Skoupý s tvrzí obehnanou příkopem, který byl napuštěn vodou z nedalekého potůčku.
Pavel Vaniš příchází do vsi Skoupý a přiženil se do hospodářství sedláka.
Po smrti Pavla jeho manželka zůstala na gruntě sama. Synové, kteří měli vladycké předky se nemuseli rozhlížet daleko po nevěstách. Syn Martin získal grunt Buňáčků po sňatku s Dorotou dcerou nebožtíka Matouše Buňáčka v Žemličkově Lhotě. Syn Matěj se přiženil na grunt Šebkovský. Syn Jiří se přiženil na grunt Václava Mašaty.
Synové Pavel a Vít už před tím odešli na Kutnohorsko. V roce 1651 je ve vsi Bykáň uváděn sedlák Pavel Vaniš jako svobodný pán s manželkou Alžbětou.
Pavel Vaniš je uváděn jako nekatolík s nadějí na obrácení na katolickou víru. Je zajímavé, že si podržel příslušnost k náboženství pod obojí. Toto náboženství měli jeho předci. V seznamu podle víry z roku 1651 se uvádí, že Pavel Vaniš je schopný změny náboženství na katolické.
Rodové větve Pavla Vaniše končí po meči na Kutnohorsku.
Rodové větve Víta Vaniše pokračují po meči v USA.
Rodokmen :
R O D O K M E N
Afrika 70000 let - před kristem (BC) --- DNA skupina A
Asie 15000 let BC ---- DNA skupina R1a
Střední Asie 7000 let BC ---- DNA skupina R1a1a
Hedeč – Polsko 600 - po kristu (AD) ---- DNA skupina R1a1a1b1a1a
Rakovnicko - České království v roce 1039 dziedzic zajatec Bedřicha I
Královice v roce 1160 ve službě u krále Vladislava II
Jan Vaniš v roce1380 vlastnil svobodný dvůr Všehrdy
Jan Vaniš v roce 1383 purkrabí na hradě Krašov
Rytíř Václav Vaniš v roce 1410 koupil hrad Zvěřinec
Jiří Vaniš v roce1437 vlastnil vesnici Ždánice
Kuba Vaniš v roce 1470 měšťan v Bohdanči
Děti Kuby Vaniše :
Anna narozena asi 1495 Bohdaneč provdaná za Hladkého a měli syna Jana narozeného v roce 1526.
Petr narozen asi 1492 Bohdaneč
Pavel vladyka ze Ždánic narozen asi 1485 Bohdaneč - zemřel 1540 Pardubice
synové: Jan měl dvě dcery zemřel v roce 1554 v Náchodě
Jakub kněz spravoval až do své smrti 2.6.1585 Šternberský sbor.
Jiří vladyka ze Ždánic narozen asi 1488 Bohdaneč - zemřel 1541 Pardubice
Děti Jiřího Vaniše :
Anna 1516 Pardubice, 1. manžel Václav Bronc z Chrastavy , vdova provdaná za Víta Lhotského z Hradce Králové
Václav 1520 Pardubice kupuje dvůr v Zámostí u Hradce Králového. Manželka Anna - syn Cyprian. Ten měl manželku Kateřinu..
Jan narozen asi 1522 Pardubice oženil se do Židlochovic
Syn Jana Vaniše: Jiří narozen asi 1550 Židlochovice zemřel asi 1585 Krumlov
Syn Jiřího Vaniše : Pavel narozen asi 1575 Krumlov zemřel asi 1635 Skoupý
Pavel Vaniš manželka Dorota Pavlová Skoupý
nar. 1575 Krumlov zemř. 1635 Skoupý
Děti : Pavel, Vít, Jiří, Martin, Václav, Matěj, Kateřina ...
Vít Vaniš manželka
syn Vít
Vít Vaniš manželka Magdalena Alžběta Fišmajstrová odd.27.4.1673
nar.1646 zemř.27.9.1724 78 let Chlistovice
Děti: Kateřina nar. 9.8.1676,