Zjednodušený strom haploskupin chromozomu Y. Charakteristické SNP

 
Na úplném vrcholu stromu si můžeme představit genetického „Adama“ – prapředka, do jehož DNA na Y chromozomu se v průběhu tisíciletí zaznamenávaly
mutace, na základě kterých odlišujeme jednotlivé haploskupiny.
 
     Geneticko-genealogická analýza DNA mužských linií je zaměřena na nerekombinující část chromozomu Y
Ostatní páry chromozomů 1–22 a chromozom X si mohou mezi sebou při rekombinaci vyměňovat genetickou informaci.
Tato část chromozomu Y obsahuje jadernou DNA, která se nalézá pouze u mužů a dědí se výhradně po paternální linii, tedy z otce na syna,
podobně jako u nás rodné příjmení. Tento systém přenosu dědičné informace tak vytváří nepřerušenou spojnici mezi generacemi a může
být velkým pomocníkem při rekonstrukci rodinné historie.+
     I když představuje chromozom Y pouze 0,38 % celkové DNA obsažené v lidské buňce a je nejmenším ze všech chromozomů, obsahuje
největší nerekombinující blok DNA v lidském genomu (přibližně 58 milionů párů bází) a je proto vhodným „záznamovým zařízením“
genetických změn.
Genetické studie ukázaly, že v určitém okamžiku vývoje lidstva se velikost efektivní populace snížila na necelých 3 000 jedinců, což bylo příčinou, 
že se do dnešních dnů zachovala pouze jedna hlavní „adamovská“ varianta Y chromozomu.
Genetický „praotec Adam“ žil asi před 60–90 tisíci lety v Africe.  Je též někdy nazýván  nejbližší společný předek). 
     Všichni muži v sobě mají kousek jeho DNA. Chromozom Y u dnešních mužů se však od původního „adamovského“ liší o všechny dědičné změny
(mutace), které na chromozomu Y v průběhu věků vznikly. Skutečnost, že pro genetického praotce bylo zvoleno jméno Adam, je však poněkud zavádějící.
V žádném případě to neznamená, že by v Africe žil jen jeden muž. Současně s ge ne tic kým Adamem žila celá řada mužů, pouze nelze nalézt jejich genetickou stopu v současné populaci. 
 
 Genetická genealogie – sledování rodových linií pomocí analýzy DNA
I. Chromozom Y
„Žádný člověk nemůže poznat cíl své životní pouti, pokud se nedozví, odkud přesně pochází a jak se dostal na své současné místo.“
                                                                                                                                                           Maya Angelou (americká básnířka)
 
 Co lze z genealogického hlediska určit pomocí analýzy chromozomu Y?
Zda mají různí jedinci mužského pohlaví stejného předka;
zda jsou dvě nebo více osob mužského pohlaví se stejným, stejně znějícím nebo významově stejným příjmením spřízněny přes společného předka;
kolik různých společných předků má daná skupina osob (např. všichni nositelé příjmení Vaniš);
do jaké rodové linie (haploskupiny) náleží určitý haplotyp Y chromozomu a kde tato linie vznikla (např. na Blízkém východě);
 
Analýza výskytu nové mutace chromozomu Y může být použita pro odhad stupně separace mezi jednotlivými muži, a to z hlediska počtu generací, které uplynuly od této mutace.
 
 Díky zpracovaným rodinným genealogiím a záznamům v Berní rule z r. 1654 lze  vypočítat mutační rychlost STR markerů pro jednotlivé
haploskupiny chromozomu Y a zjistit tak, v jaké době žil prapředek – zakladatel rodové Y linie. Pokud se následně vloží haplotyp Y určitého klanu do veřejně dostupné databáze (např. www.ysea rch. org, nebo www.yhrd.org), je možné v případě běžnějších haploskupin nalézt poměrně velké množství osob se stejným či podobným haplotypem, ale s různým příjmením. Pokud se např. haplotyp osoby nalezené v databázi shoduje s haplotypem vyšetřované osoby ve všech 17 testovaných lokusech, znamená to, že existuje 50% pravděpodobnost společného předka před 10 generacemi a 80% pravděpodobnost před 24 generacemi.
 Pokud se však zjistí shoda pouze v 16 ze 17 lokusů (rozdíl mezi dvěma haplotypy v jednom z testovaných lokusů nazýváme genetickou vzdáleností 1), 
časový interval, kdy měli tito dva muži společného předka, se prodlužuje. V tomto případě měly porovnávané osoby s 50% pravděpodobností společného
předka před 25 generacemi.
 Obecně pak platí, čím vyšší počet testovaných a porovnávaných lokusů, tím přesněji lze určit počet generací ke společnému předkovi.
Pomocí analýzy DNA metodami genetické genealogie můžeme zjistit zajímavé informace o mužských rodových liniích, zejména o místě jejich vzniku, ale třeba
i nalézt v současné populaci „bratrance“, se kterými sdílíme nejen stejné či podobné příjmení, ale i stejný nebo podobný chromozom Y.
 
Zdroj:   internet

     Až do nedávné doby mohla genetická genealogie používat při zkoumání mužských linií (chomozom Y) pouze výsledky získané z žijících jedinců. Podle toho, jak jsou v současné době jednotlivé haplogrupy a jejich podskupiny rozmístěny, se usuzuje na to, kde se vyskytovaly dříve, kudy probíhaly trasy migrace apod. V posledních letech se ale metody izolace DNA zdokonalily natolik, že v několika případech bylo možné stanovit hodnoty Y-STR markerů i u dávno zemřelých jedinců. Pozůstatky z Lichtenstejnske jeskyně jsou pro nás nesmírně zajímavé proto, že pocházejí ze střední Evropy a poskytují nám údaje o určitém vzorku zdejší populace před 3000 lety. Co nám tedy výsledky říkají?
1. Z nalezených koster bylo 19 mužských a u 16 z nich mohly být určeny hodnoty Y-STR markerů. Některé haplotypy se mezi jedinci vyskytovaly vícekrát a ukazovaly tak jejich příslušnost ke stejnému otcovskému klanu.      Na základě haplotypu bylo možno odhadnout haplogrupu jedinců. Ve 12 případech to byla haplogrupa I1b2 (3 různé otcovské klany), ve dvou případech haplogrupa R1a (1 otcovský klan) a v jednom případě byla odhadnuta haplogrupa R1b.
2. Tak vysoká frekvence haplogrupy I1b2 v dané oblasti před 3000 lety je poněkud neočekávaná. Spíše bychom očekávali větší zastoupení haplogrupy R1b. Haplogrupa I1b2 není ovšem ve střední Evropě zcela cizí, neobvyklé je pouze její vysoké zastoupení mezi jedinci z Lichtenstejske jeskyně. Dnes se tato haplogrupa vyskytuje po celé Evropě, ale frekvence výskytu se pohybuje pouze v řádu několika procent. Relativně nejvíce je jí v Německu, (z toho nejvíce právě v Dolním Sasku, kde leží i Lichtensteinjská jeskyně!), Nizozemí, Belgii, Anglii a Skandinávii. Uvažuje se, že zřejmě vznikla někde v Německu, či severní Itálii před několika tisíci lety.

3. Výskyt R1a v Lichtenstejnské jeskyni před 3000 lety je nesmírně zajímavý, protože dokazuje že haplogrupa R1a nepřišla do střední Evropy poprvé se Slovany, ale že zde bylo určité (malé?) množství již dříve. Bylo by pochopitelně velmi zajímavé dokázat tuto R1a odlišit od té, která přisla až se slovanskou expanzí, ale na současné úrovni znalostí této haplogrupy to zatím neumíme.

4. Pokud se týká jediného haplotypu přiřaditelného k haplogrupě R1b, lze říci pouze to, že je velice blízký modálnímu (nejčastějšímu) haplotypu této haplogrupy a že ve své hodnotě DYS390=23 by mohl naznačovat příslušnost k podtřídě R1b1c9. Je to ovšem pouze zvýšená pravděpodobnost, nikoliv jistota. V každém případě je tento haplotyp zástupcem populace R1b, kterou v západní Evropě v současné době nalezneme nejčastěji.

5. Pokud někdo nalezne genetickou vzdálenost svého haplotypu 0-2 od výše zmiňovaných jedinců z Lichtenstejnské jeskyně, může to brát jakožto potvrzení skutečnosti, že lidé příbuzní jeho otcovské linii se v oblasti dnešního Německa vyskytovali už před 3000 lety.

Z níže uvedených tabulek lze vidět, že uživatelé našich databází mají se záznamy z Lichtensteinské jeskyně shodu pouze v případě haploskupiny R1b. U zbývajících haplotypů je nejlepší shodou genetická vzdálenost 2. V tomto případě ale lepší shoda neznamená bližší příbuznost. Srovnáváme žijící osoby s osobami zemřelými před 3000 lety. Haplotyp jejich případných potomků se za tu dobu mohl mírně změnit. Přesné určení rychlosti mutace STR markerů je velký problém a mutace navic probihají náhodně.

Zajímavým výsledkem srovnání je, že haplotypy blízké I1b2 haplotypům obyvatel z Lichtensteinské jeskyně mají pouze uživatelé ze slovenské databáze.

 
 
 

 

    

 

 

Šíření Indoíránců. 1. Původ a počátky migrace 

 

Indoíránci představují velkou skupinu národů, sídlících ve starověku v rozsáhlých oblastech Asie a ve východní Evropě. Dříve bývali označováni též jako Indoárijci. Nejvýznamnějšími skupinami byli Indové, západní Íránci - Peršané, východní Íránci - zemědělské obyvatelstvo Baktrie, Sogdiany a Chórezmu - a konečně Severoiránci - kočovníci eurasijských stepí. Počátky všech těchto skupin je třeba hledat ve stepní zóně Eurasie. 

Ve 3. tisíciletí př. n. l. se eurasijské stepi dělily na dvě odlišné části. V asijské části východně od řeky Ural ještě doznívalo neolitické zemědělství, zatímco mezi Dunajem a Volhou se začíná rozvíjet pastevectví a objevují se první měděné nástroje. Žilo tu obyvatelstvo jámové kultury, pohřbívající své mrtvé do jam pod mohylami. Ta je většinou považována za indoevropskou, některými badateli za indoíránskou. Tito lidé začali uplatňovat některé důležité novinky. Používali vozy s plnými dřevěnými koly tažené párem volů pomocí jařma. To jim dávalo větší možnosti při přesunu za potravou. Objevují se u nich také první měděné nástroje. Rudu získávali na balkánských a kavkazských nalezištích. Datování této archeologické kultury, stejně jako i těch, které na ni navazovaly je poněkud problematické a u různých autorů se liší o několik set let. Jámová byla ve středním Povolží nahrazena ve 2. pol. 3. tis. př. n. l. kulturoupoltavkinskou a mezi dolní Volhou a Dněstrem katakombní, na jejíž formování měl velký podíl vliv z oblasti Kavkazu. Právě u jejího datování jsou rozdíly největší, což poněkud komplikuje otázku vztahu k dalším kulturám. Nověji uváděné vyšší stáří (tedy počátky kolem poloviny 3. tis. př. n. l.) se ale nyní zdá jako pravděpodobnější. Na obě tyto kultury pak navazovaly andronovská a srubová, které byly vytvořeny Indoíránci. Rasově se jednalo převážně o vysoké dlouholebé lidi s úzkými tvářemi středomořského typu, ve srubové směrem na západ přibývá smíšený typ s kratšími lebkami a širšími tvářemi. 

Srubová kultura se vyvíjela od 17. stol. př. n. mezi Uralem a Dněprem. V Povolží bylo pásmo styku s andronovským lidem. Andronovská kultura se začala šířit od Uralu. Tito lidé začali jako první používat válečné vozy tažené koňmi a díky tomu se ovládli rozsáhlé, převážně stepní teritorium od Volhy po Minusinskou kotlinu na Sibiři. Severní hranicí byla tajga, na jihu byly jejich památky nalezeny Turkmenistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. 

Žili usedle v osadách v údolích řek. Jejich obydlími byly polozemnice, větší sloupové domy nebo také lehčí stanové přístřešky, předchůdci jurt. Rozhodující bylo pro ně pastevectví, znali ale i zemědělství. Byli schopnými metalurgy, své zbraně a nářadí vyráběli z bronzu. Mrtvé pohřbívali do kurganů, které se nacházely poblíž jejich sídlišť. Uvnitř mohyly byl někdy srub. Mrtví byli pohřbeni v jámách ve skrčené poloze na levém boku s hlavou směrem na západ. Nad hrobem vytvářeli kamenný násyp. Mohyly někdy obklopovali kamennými ohradami. Vzácněji se objevila kremace. Ta byla typická pro fedorovský typ, který se ve druhé pol. 2. tis. př. n. l. šířil ze středního Kazachstánu do Kyrgyzstánu a nakonec došel až k Jeniseji. Jinou skupinou andronovců představoval alakulský typ mezi Uralem a středním Kazachstánem, u nichž se projevují určité vlivy srubové kultury. 

Nejstarší památky patří k okruhu Sintašta-Petrovka na jižním Urale poblíž Čeljabinsku. Osady tohoto typu vznikaly na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. V obydlích se nacházejí pícky na zpracování kovů, na keramice, vyráběné bez hrnčířského kruhu, najdeme jako vzor svastiku. Zajímavé je naleziště Arkaim, chráněné dvěma soustřednými valy. Jednalo se o převážně pastevecký lid, jehož nejcennějším majetkem byla stáda koní a dobytka. Jejich způsob života neumožňoval dlouhý pobyt na jednom místě. Přibližně za 25 let vyčerpali všechnu půdu v dostupném okolí a museli se odstěhovat. Ani na Urale se nezdrželi dlouho, byl jen určitou etapou jejich postupného přesunu na jih na Blízký východ a do Střední Asie. 

Kurgany s mumiemi vládců na Altaji

Pravěk - archeologické kultury

V 6.- 3. století př. n. l. se ve stepích od Kazachstánu přes Altaj až do Mongolska rozvíjela pazyrykská kultura. Její nositelé byli kočovníci, kteří svým náčelníkům budovali monumentální kurgany o průměru asi 50 metrů. Jeden takový dal název celé kultuře. Lidé této civilizace vyráběli nástroje a zbraně ze železa a živili se kočovným pastevectvím. Byli to ale také obávaní a velmi pohybliví válečníci. Jejich vojsko bylo tvořeno hlavně lehkou jízdou, vyzbrojenou kvalitními luky. Ty byly složeny ze čtyř druhů dřeva, kostěných doplňků a obalů z březové kůry. Jejich délka byla asi 110 cm. Vedle těchto relativně velkých luků používali i podstatně menší asymetrické, s menší spodní části, což bylo výhodně pro jízdního lukostřelce. 

Pro boj na blízko měli železné nebo bronzové sekery na poměrně dlouhých rukojetích. Dále to byl akinakes, krátký meč či delší dýka, určená k bodání, jejíž rukojeť bývala často zdobena zvířecími motivy. K obraně sloužily štíty ze dřeva a kůže o velikosti 40 - 80 cm. Hlavu chránila vysoká silná špičatá plstěná čapka, tělo silný kožich, vzácně se ale objevují i pancíře z měděných destiček spojených v rozích koženými řemínky. Na nohou nosili barevné kalhoty a vysoké jezdecké holínky. Známá pověst o obávaných válečnicích Amazonkách našla v pohřebních kurganech potvrzení jistého reálného základu. Ženy jsou pohřbeny ve stejném oblečení jako muži, mají i stejné zbraně, jen bohatěji zdobené. 

Fyzický vzhled pohřbených byl převážně europoidní, nicméně byla zde i zřetelná mongoloidní příměs. Byli součástí velkého komplexu kočovných národů, které žily v stepích od severního Černomoří až po severní Čínu. Všechny tyto skupiny si byly příbuzné jazykově, kulturně i způsobem života. Jedná se o Severoíránce, jejichž památky bývají někdy poněkud zjednodušeně označovány jako skythské. Jedním z typických projevů v umění je svébytný zvěrný styl jejich sošek a dalších vyobrazení. Zobrazují reálná i fantastická zvířata, mnohdy ve vzájemných soubojích, prakticky vždy však se záhadně o 180 stupňů překroucenou zadní částí těla. 

Díky velmi chladnému klimatu se na Altaji dobře zachovaly mumie jejich vůdců, hojně zdobené tetováním. K jejich uchování paradoxně napomohli starověcí vykrádači tím, že do mohyl udělali otvory. Jimi do nich pronikl vlhký chladný vzduch a jeho pravidelná cirkulace zde pak vytvořila jakési přirozené ledničky. Tetování pokrývalo velkou část těl zemřelých. Mladící zřejmě byli prvně tetováni v souvislosti s přijímáním mezi dospělé bojovníky, kdy byli ozdobeni motivy, označujícími jejich příslušnost k rodu. Později přibývala další vyobrazení, která měla roli jakýchsi vyznamenání za hrdinství v boji. Jiná možná měla zajišťovat přízeň nebeských sil. 

I když byly mnohé kurgany dávno vyloupené, zachovala se alespoň část výzdoby svědčící o bohatství vládců. Jsou to bohatě vyřezávané dřevené předměty, součásti zbroje, různé textilie, velké vozy a také úplně nejstarší dochovanékoberce. Většina zlatých pokladů byla odsud již před dávnými časy ukradena, přesto můžeme podle některých částečně zachovaných hrobů vyvozovat, jaké bohatství zlata asi kdysi kurgany obsahovaly. Sarkofágy a mnohé další předměty jsou vyzdobeny motivy zvířat - vlků, koní, jelenů, sov a jiných. Mimořádně zajímavé byly velké masky a další ozdoby, jimiž byli zkrášleni koně, pohřbení společně s vládci. 

Rozhodujícím zdrojem obživy bylo pochopitelně pastevectví, v menší míře se ale zabývali i zemědělstvím. Obývali sruby z masivních klád. Podobné sruby se našly i pod kurgany jejich vládců. U nich lze vydělit tři fáze budování. Nejstarší byly mohutné kurgany v Bašadaru a Tuektě, vzniklé v 6. století př. n. l. Střední fázi reprezentuje vlastní Pazyryk z 5. - 4. stol. př. n. l. Nejmladší pak Berel nebo Katanda ze 3. stol. př. n. l. Poté velké kurgany na Altaji mizí. Zdá se, že tato oblast ztratila své výsadní postavení, což zřejmě souviselo s posuny obyvatelstva, které v té době v centrální Asii probíhaly.t

 

Skythové 3. Jezdecký kůň a pohřební obřady

  Kočovní Severoíránci

Skythové patřili k prvním národům, které ovládly jízdu na koni. Vyspělé civilizace Evropy Asie a Afriky používaly sice již ve druhém tisíciletí př. n. l. koně k tažení válečných vozů, jezdit na nich ale jejich bojovníci ještě neuměli, většinu armád navíc obvykle tvořila pěchota. Vojska Skythů tak byla mnohem pohyblivější než jejich nepřátelé. Ti se na to sice brzy snažili reagovat, nešlo to ale hned. Například v Asýrii zavedli podle jejich vzoru jízdní lučištníky, ti byli ale proti Skythům zoufale neohrabaní. Zatímco posledně jmenovaní dokázali přesně střílet za jízdy, dokonce i směrem dozadu, u Asyřanů se v počátcích jezdectví dva jezdci zastavili, jeden přidržel oba koně a druhý střílel. Přesto se tato převratná novinka ve válčení rozšířila celkem rychle, byla to nutnost, umožňující přežít. 

Je zajímavé, že Skythové, kteří na hřbetech svých koní trávili tolik času - v boji, při pasení, na lovu - svá krásná zvířata nezapřahali do povozů. K tomu používali hovězí dobytek. Pouze na Altaji tahali koně při stěhování vozy se ženami a dětmi. Zde v slavných kurganech Pazyryku jsou s vládci pohřbeni i jejich koně. Jedná se jednak o menší divoké mongolské koně a dále o vyšší, mimořádně cenné koně původem z Ferghany, kterých si například Číňani cenili natolik, že uvažovali o jejich nadpřirozeném původu. Všichni hřebci byli kastrováni, převažovala hnědá barva srsti. Hřívy byly ostříhány, aby nebránili při střelbě z luku. Vládcům přidali do hrobu několik koní, nejméně jednoho koně měli ale i prostí lidé a také ženy. Na Kubáni a v Podněpří byly v největších kurganech stovky koní. 

Postroje a vše co ke koni náleželo bylo zdobené a je zřejmé, že bylo vyráběno s velkou láskou a pečlivostí. K jejich výrobě byly použity nejlepší a nejdražší materiály, které měli tehdy k dispozici. Je pochopitelné, že velká část těchto cenných předmětů byla v pozdějších dobách z hrobů ukradena, dochované zbytky dávají přesto jasný obraz o mistrovství tehdejších řemeslníků. 

Pohřební obřady vládců byly velmi složité a slavnostní. Na Altaji se konaly jen dvakrát ročně, na jaře a na podzim, což souviselo s pravidelnými přesuny a hledáním nových pastvin. Pohřeb se tak dlouho odkládal a proto bylo nezbytné balzamování mrtvých, při kterém bylo tělo naplněno aromatickými bylinami. Mrtvý byl naložen na vůz, který projíždělo od osady k osadě, následován naříkajícími lidmi, kteří si při té příležitosti ostříhali vlasy. Ti se úmyslně zraňovali, mrskali se, bodali si šípy do rukou. Celé procesí vedl kněz, za ním následovali muži nesoucí na žerdích symboly divokých zvířat a dravců, dále příbuzní, kteří zvonky a chřestítky zaháněli zlé duchy. Cesta musela trvat čtyřicet dní. Teprve poté nebožtíka dovezli k vlastnímu místu pohřbu a tělo bylo spuštěno do pohřební komory. Mrtvému dali do hrobu všechny potřebné věci, které měl rád: zlaté předměty, potraviny, nápoje, zbraně. Poblíž byla pohřbena manželka, sluhové, koně. Mrtví leželi na zádech s tváří obrácenou k východu. Podle Hérodota bylo ještě za rok na výročí pohřbu vládce zabito padesát jízdních bojovníků z jeho gardy i s koňmi. Tento zvyk ale nebyl archeologickými nálezy prokázán. Účastníci pohřbu prodělávali rituální očistu v jakési obdobě parní lázně, kde možná zároveň vdechovali nějaká narkotika. 

Pohřebiště byla posvátnými místy, jichž si Skythové podle svědectví jiných národů cenili nade vše. Svým způsobem jim možná nahrazovala neexistující chrámy. Prostorové rozvržení kurganů bývalo různé, někdy poměrně složité. Obvykle zde byla velká centrální komora, z níž vybíhaly na různé strany menší poboční, jedna až čtyři. V hlavní komoře byly zejména osobní věci a cennosti mrtvého a bývala vyzdobena malbami nebo nástěnnými koberci, aby připomínala obydlí. V pobočních byly zbraně, jídlo a nápoje, manželka a služebníci. I zde bylo mnoho cenností: číše, zrcadla, náušnice, prsteny. Koně nebývali pohřbeni ve vlastních pohřebních komorách, ale spíše v jejich bezprostřední blízkosti. 

Pohřební komory byly vyhloubeny hluboko do země a stropy držely mohutné sloupy, někdy také kamenné desky. Nad vlastní pohřební komorou pak byl vybudován velký umělý kopec z hlíny a kamení. Celkové rozměry pak dosahovaly desítek metrů.

 Velký koktejl národů. 

Kdo jsme a odkud přicházíme? V civilizovaném světě neexistuje (snad krom Basků, Tuaregů a Sanů) žádný „čistokrevný" národ. Všichni jsme kříženci, obyvatelé Evropy zejména. Na genomu nás, obyvatel střední Evropy se podílely tato plemena, kmeny a národy:

  • Asi od 35 000 let př.n.l. se Kromaňonci, kteří přišli přes Gibraltar a přes Evropu, rozšířili až za Jenisej. Občas se mísili i s neandrtálci. Neandrtálce má zřejmě mezi předky ten, kdo má krevní skupinu 0. Kromaňonce má mezi předky každý s Rh-.
  • Asi před 20 000 lety přišli z centrální Asie podél ledovců lovci sobů a koní – Magdalenci. Přes ně jsme příbuzní se všemi mongoloidy, včetně Indiánů. Ti došli až do Anglie a k Pyrenejím.
  • Kolem roku 7 000 př.n.l. k nám dunajskou cestou začali pronikat semitští zemědělci. Ovšem ne všichni neolitičtí zemědělci byli semité – zemědělství se mezi starousedlíky šířilo jako požár.
  • Kolem r. 2 000 př.n.l. sem vpadli první indoevropští jezdci, tzv. andronovská kultura (známé hroby skrčenců), která se smísením se starousedlíky stala předky únětické kultury zvoncových pohárů (a tím zřejmě i Achájů), Protokeltů, kultury ctitelů Apollona (Skandinávie, Dánsko, Rujana a polské Pobaltí – /A/Pollonia – odtud možná přišli zlatovlasí, modroocí Dórové na Peloponés), Iónů v Řecku a Tróji, Thráků, Italiků, Chetitů a Mitánců (jejichž podíl krve koloval i v žilách Ramessovské dynastie) a Protogermánů.
  • Na sklonku doby bronzové přišli další Indoevropané – lid mohylový. U nás smísením s usedlíky vznikla nejprve halštadtská, později i laténská kultura doby železné. Přes ně jsme příbuzní se Skythy, Jazygy, Sarmaty, Alany, Anty, Parthy, Šaky a s Árji, vynálezci sanskrtu.
  • Od let kolem 300 př.n.l. do přibližně 300 n.l. zde dočasně pobývaly germánské kmeny: Kvádové, Svébové, Markomani, Herulové, Silesané, Skirové, Langobardi a Durynkové, na severním Slovensku Ostrogóti. I jejich geny zde zůstaly.
  • Po r. 300 n.l. se začali trousit první slovanští osadníci: Harváti, Srbové a další menší kmeny a to Moravskou branou, Kladským výběžkem, Labskou branou a z Podunají po Zlaté stezce.
  • Kolem r. 450 n.l. sem vpadli Hunové (pozn.: Attila je indoevropské jméno, znamená Tatíček). S ním do Evropy přišli i spojenci Hunů z válek s Čínou, 
  • S Atillou přišli i další Slované, ti, kteří s ním dobývali Byzanc.
  • Ze Západní i Východní říše Římské tudy putovali židovští a arabští obchodníci a taky tu nějaké ty geny zanechali. Současně se sem po diaspoře ze západní Evropy šířili sefardští Židé. Po Mohanu a Dunaji sem pronikali merovejští Frankové, později znovu za Karla Velikého – hlavně na Jižní Moravu.
  • Avaři tu zanechali nějaké ty turkitské geny.
  • Potom Jižní Moravu ovládli na čas ugrofinští Maďaři.
  • Boleslav Chrabrý a po něm Břetislav I. nám věnovali něco polských genů.
  • Už brzy po začátku vlády Přemyslovců (a s jejich souhlasem) se v pohraničí (Sudetech) usazovali němečtí kolonisté. Rovněž česká šlechta se mísila s cizí, zejména německou.
  • Po pádu Byzance se i turecké geny šířily Evropou, severní cestou přes Polsko, později i tatarské.
  • Zikmund, liška zrzavá, k nám přivedl další Turkity - polovecké Kumány z Krymu.
  • Matyáš Korvín opět Uhry a také turkitské Pečeněhy z ukrajinských Divokých polí. A stále přicházeli další Němci.
  • Během třicetileté války se zde udatně rozmnožovali Švédové.
  • Po jejím skončení začal příliv aškenázských Židů, hlavně přes Polsko. 

 

Prvotní osídlení, to byli potomci kromaňonců, magdalenců a také semitských zemědělců (7%). Měli společnou (od Atlantiku po Ural) matriarchální kulturu uctívající Danu – Matku zemi (odtud také jména řek Dunaj, Don, Dněpr, Dunajec atd.) Nebyli jen lovci a zemědělci, ale i zdatní říční plavci, kteří se plavili až do Černého moře na obchodních lodích, které se vyrovnaly šífům, co se v Evropě plavily ještě v 19.století.

Pražská kotlina byla centrem tzv. lidu únětické kultury, jehož vliv je patrný od Krušných hor do Německa, Polska a Ukrajiny, Maďarska, Rakouska až po Itálii. Byli předchůdci Halštatské kultury. Jako první v Evropě ovládali výrobu bronzu (cín těžili v Krušných horách, měď dováželi až z Kypru). „Zavedli“ v Evropě sekeru, meč a bronzové brnění. Právě oni byli téměř jistě ti Achájové, kteří porazili Pelasgy v Egejské oblasti, dobyli Mykény a Tróju a založili řeckou civilizaci. Říkalo se jim také Danajci – lid, který přišel po Dunaji. Také pravděpodobně patřili k tzv. Mořským národům, které dobyly Egypt. Vyhnal je teprve Ramesse II. Veliký.

V době bójských králů byla Bohemie evropskou velmocí.

Její panovníci byli v čele všech keltských výbojů. Bójský král pokořil městečko Řím a založil nové království v severní Itálii. Další bójští vojevůdci založili nová království ve střední Galii, v Hispánii, na Balkáně a v Malé Asii. Dnes tato území známe jako Galicii jižně od Pyrenejí, Beaujolais (Boiodunum) nedaleko Lyonu ve Francii, Bolognu (Boiohaemum) v severní Itálii, Boiótii v Řecku a Galatu v Turecku. Až do doby Caesara byli neporazitelní.

Po odchodu bójských vojsk z Bohemie toto území ovládl germánský král Marobud, který vládl Markomanům v Ćechách, Svébům na Moravě, Kvádům na Slovensku a až do příchodu Arminia též části Alemanů v Německu. Císař Octavianus Augustus, který si ho chtěl podmanit, proti němu vyslal legie pod velením Tiberia. Marobud ho zastavil na hranicích a zajistil Markomanskému království nezávislost.

Germánský vojevůdce Vacho, král Skirů a podrobených zbytků Bójů, sídlící v Praze, byl spolu s Persií nejtěžším soupeřem římského císaře Marca Aurelia, který Vachona dokázal pouze s největším úsilím odvrátit od dobytí Panonie. Vacha posléze spojenci zradili a doručili římskému císaři jeho hlavu. Ačkoli Marcus Aurelius chtěl dobýt nové provincie na území dnešního území Čech, Moravy a Slovenska, nikdy to nedokázal.

Radaigast, král Silesie (Slezsko) v čele vojsk Silezanů, Skirů, Herulů a Langobardů vpadl do Římské říše. Ovládl provincie Noricum (Rakousko) a Panonii (Maďarsko). Poté dobyl i území dnešního Srbska, Chorvatska a Slovinska a obsadil severní Itálii. Porazil ho teprve římský generál Stilicho, pán Říma, jehož poslouchal i císař. Stilicho byl původem Skir z Bohemie. Radaigast by ale býval nejspíš Řím dobyl, kdyby ho neopustili v rozhodující chvíli podplacení spojenci, kteří doručili Stilichovi Radaigastovu hlavu a uprchli z Itálie.

Na začátku křesťanského letopočtu ovládal národ indoevropského původu, Skolotové (původně žijící na Ukrajině s centrem na Krymu), Šakové a další kmeny, které Řekové nazývali Skythy, území mezi Kaspickým mořem a Pamírem.

Jedním z těch kmenů byli Čechové, spojenci Hunů ve válkách proti Číně. Právě proti nim a Siungům (Hunům) stavěli čínští císaři Velkou zeď. Spolu s Huny dobyli Evropu a téměř zničili Západořímskou říši. Spolu s Avary zaútočili na Byzanc a dobyli pro sebe střední Evropu (ale spíš tu žili už od Hunů). V čínských letopisech je nazývají ȡchi – li. Od nich má zřejmě český národ své jméno.

Říše Slovanů (Charvátů, Srbů a Podunajských Slovanů) a Čechů i dalších národů sídlících na našem území (zbytky Bójů, Skirů, Markomanů, Langobardů, Herulů a později též Avarů) byla za knížete Sáma evropskou velmocí. Porazil nejprve chána Bajana a jeho Avary a později Dagoberta, krále Franské říše, která se rozkládala od Pyrenejí až po Šumavu. Sámův politický vliv sahal od Baltu po Jadran, od Mohanu po Dněpr. Moc Slovanského svazu, který Sámo založil, oslabil teprve Karel Veliký.

Nástupcem Sámovy říše byla Velkomoravská říše, do níž kromě Moravy a Slezska patřílo západní Slovensko (později nitranské knížectví), část Malopolska, území dnešního Maďarska a Sedmihradska, Vojvodina, část Rakouska a území Čech (za vlády velkoknížete Rastislava – ten díky Cyrilu a Metodějivi měl vliv i na Ukrajině).

Za knížete Svatopluka byla Velkomoravské říše evropskou velmocí. Svatopluk byl rafinovaný diplomat a vynikající válečník, který přiměl k respektu i Svatou říši římskou národa německého. Marně německý císař usiloval ovládnout Moravu, to se zdařilo na čas pouze Arpádovi a jeho Maďarům. Říši však spolehlivě rozvrátila nesvornost Svatoplukových synů.

Z Velkomoravské říše zůstalo svobodné jen území její bývalé málo významné provincie – Čechy. Místodržící této provincie, kníže Bořivoj, byl pravděpodobně synovec či jiný blízký příbuzný velkoknížete Rastislava, bratranec Svatopluka. Je prvním historicky doloženým Přemyslovcem a zřejmě on byl zakladatelem našeho státu. Jména knížat jemu předcházejících, která znáte ze Starých pověstí českých (Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl a Neklan), jsou téměř jistě literární fikcí. Podle teorie Vladimíra Karbusického se jedná o znění poselství franskému králi z 9.století:

„Krok kazi Tetha, lubos sa przemysl. Nezamyslmˇna ta vojˇni zla, krzˇmy sˇneklanam, gosth vit!“, což v překladu se staroslověnštiny znamená: „Zastav své kroky, Tetone a raději přemýšlej. Nezamýšlíme na tebe vojnu ani zla, kříži se neklaníme, hosty vítáme!“

Stejně tak je fikcí i pověst o praotci Čechovi. Tu téměř doslova opsal Kosmas z Liviových římských letopisů. Jedná se o pověst, která skoro o tisíc let předchází fiktivního českého praotce – pověst o bratrech Belovesovi, zakladateli Galie Cisalpina v Itálii a Segovesovi, zakladateli Boiohaema.

Jména Kazi, Teta a Libuše jsou keltského původu (velekněžky kultů se jmenovaly podle bohyně, jíž sloužily Kosis, Theuta a Libis – kulty v Boiohaemu). Krok (kraig) znamená keltsky vojevůdce, vojenský diktátor. Lech znamená indoevropsky stařešina, politicky vlivný bohatý člověk (v sanskrtu lahi). Přemysl je zkomolenina titulu primes lahi – první ze stařešinů, tj kníže, kňaz (totéž znamená trójské jméno Priamos).

Staré pověsti české jsou ve skutečnosti staré pověsti keltské, stejně jako většina „typických českých pohádek“.

Pověst o Belovesovi a Segovesovi:

Titus Livius: Ab urbe condita libri (Od založení Města)
http://sik.vse.cz/ss/nazevvlasti.pdf

Alois Jirásek: Staré pověsti české:http://literatura.sije.cz/stare-povesti-ceske

Knížata nebo poselství Frankům?:http://blisty.cz/art/11937.html

Dušan Třeštík: Kosmova kronika česká tp://www.sendme.cz/trestik/main.htm

 

  •  Předci a vědci. 

 

Už odedávna jsou zde dva druhy vědců. Jedni pracují v terénu, analyzují výsledky svých objevů a na jejich základě předkládají vlastní teorie. Pochopitelně se mohou dopustit omylu, ale jejích teorie jsou jako svěží vítr, který načechrává zatuchlá pírka muzejních exponátů platných dogmat.

Druzí jsou takzvaní „kabinetní“ vědci, kteří žijí ve sterilních komůrkách věže postavené z cihel uplácaných z ustálených „faktů“, na nichž se dohodly autority. Nejpropracovanější věží ze slonoviny je dnes egyptologie, mnohé další discipliny ji už dohánějí. Vědomosti autorit jsou často encyklopedické, citují se navzájem, mají vlivné postavení. Autority nemají rády, když jim někdo fouká do pracně postavených a uhlazených konstrukcí, které je stály tolik úsilí (mnohdy biflování a opisování jiných autorit) a které je většinou dobře živí. Nemají prostě rádi průvan.

Tím průvanem jsou takzvané „kontroverzní“ teorie, které přinášejí něco nového, co neladí s ustálenými dogmaty, a ohrožuje neomylnost autorit a často i ustálené předsudky veřejnosti. Kontroverzní teorie - z toho je dnes téměř hanlivé slovo, tak zprofanované, že automaticky navozuje nedůvěru a téměř diskredituje toho, kdo s takovou teorií přijde. Ten musí pak tvrdě bojovat o místo na slunci.

Ale kontroverzní neznamená nepravdivý. Kontroverzní byla svého času i Darwinova teorie, její hlasatele řešil dokonce i soud. Kontroverzní byla teorie Thora Heyerdala tvrdící, že jihoameričtí indiáni dopluli na vorech do Polynésie. Autority teorii ihned odmítly a Heyerdala zesměšňovaly, dokud nepostavil vor a nedoplul tam také. Teprve pak připustily, že je to možné, ale... V těchto statích předkládám více odkazů na zdroje, které svého času byly či ještě jsou kontroverzní. Některé jsou již uznávané, z některých mají dosud autority pupínky. Některé nalezené artefakty jsou natolik nepohodlné a nezapadající do dogmat, že se utopí ve skříních muzejních depozitářů a ani pes už po nich neštěkne – to je třeba případ „turbíny“ z Kréty. Mnoho jich bylo i zničeno.

Jestliže nová teorie zvítězí (viz vyhubení dinosaurů meteoritem na konci křídy), stane se z ní zásluhou kabinetních učenců nové dogma, kterým se snaží vysvětlit vše. Použijeme-li příklad vymření dinosaurů: dnes prostě platí, že je okamžitě zničil meteorit. Přitom se na vymírání podílelo mnoho faktorů. Pevninské mosty umožnily migraci a tím šíření epidemií do oblastí, kde proti nim dinosauři nebyli imunní. Už deset milionů let před meteoritem se objevilo řídnutí kostí a také rakovina. Šířily se krytosemenné rostliny, které byly často jedovaté. Zvyšovala se sopečná činnost, která zamořila atmosféru, a kyselé deště ničily rostlinstvo – tedy potravu. Je ještě více důvodů vymírání, ale dnes platí, že dinosaury zabil meteorit a basta! To je ale pro oficiální vědu bohužel typické.

Podobně jednoduše se také snaží zaškatulkovat vývoj člověka a jeho šíření po zeměkouli. Přitom vznikající linie hominidů a homininů (lidí), se ještě dlouho navzájem mísily a lidský druh zřejmě vznikl několikrát, ne jen z jednoho předka. Je ovšem prokázáno, že dnešní člověk má společného „otce“ (asi před 60 000 lety) a sedm „matek“ (asi před 20 000 lety), přestože několikrát téměř vymřel při katastrofách, kdy přežilo jen několik tisíc lidí (v případě „otce“ dokonce pocházíme z jediné tlupy, která se vydala na cestu podél Rudého moře a Indického oceánu). Přitom se ale příležitostně cestou mísily s jinými lidskými druhy, což je v případě neandrtálce již dokázáno. Tyto poznatky ovšem narušují ustálené představy. Naštěstí metody genetiků jsou dostatečně precizní, aby nebyly ukřičeny. A docela dobře je doplňují nové poznatky v oboru filologie a lingvistiky.

Jestli je totiž lidský druh (homo sapiens) v něčem opravdu důsledný, tak to je zabíjení a sex. A tak má dnešní varianta člověka lví podíl na vymizení jiných lidských druhů (či snad zbytky dosud přežívají v nepřístupných oblastech?) i na vybití, případně asimilaci kmenů i národů vlastního druhu. Jak můžete zjistit v „kontroverzních“ odkazech, vznik moderních národů byl mnohem komplikovanější a předkové byli mnohem šikovnější, než se dozvíte v učebnicích – totiž než jsou autority mezi antropology, archeology a historiky ochotny připustit. Problém tkví v tom, že když nová teorie zvítězí, má tři druhy stoupenců. Jedni na ně naváží a dál je rozvíjejí. Těch je asi nejméně. Pak jsou nadšenci, kteří někdy dokážou z vědeckého základu udělat fantastická tvrzení a podkopat tak jejich důvěryhodnost. A pak jsou ti kabinetní oportunisté, kteří z ní vytvoří nové dogma. Krásným příkladem jsou neodarwinisté, kteří se chytili toho, že podle Darwinovy teorie se vše vyvíjí od primitivního k dokonalému a při prezentaci svých nesmyslů se na Darwina odvolávají a vkládají mu do úst, co nikdy neřekl (kdyby věděl, v hrobě by rotoval!).

A tak dnes obecně platí, že předci byli primitivní a my jsme špička vývoje. Co se nehodí, škrtněte! A co nejde škrtnout, vysvětlete náboženskými kulty!

Jsou tu ale jiné záhady... Jako třeba narovnané mamutí kly: Jak by je mohl pračlověk narovnat, když si rady neví ani akademik? A přitom stačilo jen ovoce a jáma! Ocet z ovoce kly změkčil a narovnalo by je i dítě. Nebo elektrický článek z Bagdádu? Kde by vzali elektrolyt? Zase stačí ocet. Pračlověk a mořeplavba? Nemyslitelné! Ovšem jak jinak by se dostal Homo erectus na ostrov Flores, když tam nikdy nebyl pevninský most? Naši předkové žili rádi na pobřeží – bylo tam víc potravy­ a moře se zřejmě vůbec nebáli. Ale než se s tím oficiální věda smíří, to si počkáme!

  •  
  •  Chudáci naší primitivní předkové! 

Čím dál častěji v tisku i v televizi pozoruji, jak se stává pravidlem snižovat civilizační úroveň obyvatel české kotliny v době rozkvětu středomořských a asijských říší. Žili v srdci Evropy, kde nebylo nic než divočina, div že nejedli syrové maso a lišky těm zarostlým nemytým divochům dávaly dobrou noc. Ó, kam se  hrabali na starý Řím!

Otevřete-li první díl Liviových dějin Říma, dočtete se, že brzy po založení byl Řím obléhán a málem dobyt galským vojskem. Zachránily ho prý jen posvátné kapitolské husy z Jupiterova chrámu, které začaly kejhat a Římany probudily. Ti se potom ubránili, ovšem za cenu výkupného.

Tak tito Galové se na Řím vypravili z Bragy (Prahy), která v té době byla významnější a známější než vesnice jménem Roma okresního významu. Také byla už o nějakých tisíc let starší než „Věčné město“! A ještě o tisíc let starší únětická kultura zřejmě založila achajské Řecko!

Pražští Bójové spolu se svými spojenci od Dunaje a Alp nezaútočili na Řím proto, aby jako chudí a primitivní barbaři drancovali vyspělou civilizaci, ale proto, že se přemnožili a hledali, kde založit kolonii!

Tedy, při vší úctě k našim dějinám (podle genotypu jsme totiž ze 70% Keltové) – naši historici by měli méně poslouchat západní „autority“ a více studovat a hlavně samostatně bádat! Ne jen papouškovat, co napíší vejtahové ze Západu, kteří samozřejmě propagují sami sebe! Největší „zásluhu“ na tom, že neznáme svou skvělou minulost, má zejména katolická církev, která zničila původní kulturu všude, kam přišla, a vytvářela si tak záminku, aby mohla „přinést civilizaci barbarům“. Mimochodem, nezdá se vám, že v dnešní době, kdy nás požírá „západní“ kapitál, probíhá něco podobného?

Tak ještě několik faktů:

Bójové z české kotliny nebyli nekulturní nemytí divoši. Nedostatek hygieny a kultury těla, stejně jako zbabělost a nepoctivost byly podle keltského zvykového práva trestné činy podléhající soudu stařešinů kmene. Trestem mohla být až smrt, zejména upálením. Pokud jde o kulturnost duchovní, poslechněte si keltskou hudbu.

Od Keltů z české kotliny a z Podunají se slavní Římané učili stavět silnice (měli jsme je nejméně o 500 let dříve), i strážní a signalizační věže (optický telegraf - pošta), převzali veškeré řemeslnické nářadí a nástroje (které se od té doby dodnes prakticky nezměnily a třeba sekačka se tu používala dřív, než vlčice odkojila Romula a Rema). Zde byli astronomové používající astrolaby dřív, než Aeneas uprchl z Tróji. Z Bubiena (dnešní Praha-Bubny), kde byly největší hutě v Evropě, dováželi Etruskové železo a železné výrobky, např. srpy, kosy, kladiva, kleště, meče apod. Z Krušných hor se vyvážel cín až na Kypr, kde se vyráběl bronz, rovněž z Kypru dováželi měď a vyráběli bronzové meče a sekery, kterých si cenili zejména Etruskové. A v neposlední řadě MY jsme vynalezli pivo – to skutečné z chmele. Keltské pivovary stály o tisíc let dřív, než chrámy v egyptském Vesetu!

Pražští Bójové, kromě Achájů a Dórů nejlepší válečníci své doby, si po dohodě s Etrusky během římského dobrodružství založili v severní Itálii své město Boiogenu (dnešní Bologna) a berounští Beronové si postavili Beronu (dnešní Verona). Založili si království v Hispánii (dnešní Galicie a severní Portugalsko), v Malé Asii (dnes turecká Galata), v Řecku (Boiótie) a ve francouzské Galii (dnešní vinařský kraj Beaujolais – znáte to víno?). A naši bratránkové Skythové zase napráskali perskému Dáreiovi (tatíčkovi Xerxa od Thermopyl), vládci největší říše na světě. I Spartakus byl Thrák – bratránek. Jakož i Priamos, král Tróje i Achájové, kteří ji dobyli. Dokonce i slavní Tetoni, které si jako předky přivlastňují Němci, byli ve skutečnosti keltští Theutoni od Tetína. Za svůj rod se stydět nemusíme. Ale ve školních osnovách to není. To jen tak mimochodem.

Pokud jde o koňské dostihy v Koňově, pardon v Kounově, ani to nelze apriori vyloučit, koně, to byl náš šálek kávy! Uvědomte si, že to byli právě naši předkové, když ještě žili ve Střední Asii, kteří jako první domestikovali koně, vynalezli kolo (které od nich převzali Peršané) a vynalezli vůz (včetně bojové dvoukolky, kterou mnohem později začali používat faraoni). A když naši indoevropští předkové na koních dobyli Evropu doby bronzové, tak ohromili místní usedlíky, že vznikl mýtus o Kentaurech! A ta prokázaná orba u kounovských kamenů – to byl prastarý zakládací rituál. Co dělal Přemysl Oráč? Co udělal Romulus, když zakládal Řím? Co udělal Artuš, když zakládal Camelot? Vyorali rituální hraniční brázdu. A „království“ bylo vymezeno tím, kolik za stanovenou dobu obešel bílý posvátný kůň (totéž dělali indičtí Árjové).

Blíž pravdě než ty dostihy ale bude vtip o čarodějnicích – v takových stavbách, jako jsou menhiry, dolmeny a kromlechy, se konaly spirituální rituály, které by inkvizice za slet čarodějnic a reje pekelné rozhodně označila!

Poblíž Uralu, odkud Indoevropané přišli do střední Evropy, aby dali vzniknout laténské kultuře, bylo objeveno téměř 5000 let staré město Arkaim postavené jako astrolab. Ve Stonehenge jen opisovali a dost primitivně.

A mimochodem, pokud jde o ty primitivní staré civilizace – víte, že např. předincká civilizace v Peru létala v balónu? Jsou vyobrazené na kamenech z Icy. Že Babylóňané, Egypťané a Židé používali elektřinu? Že v Mohendžo Daru už před čtyřmi a půl tisící lety měli vytápěné podlahy, lázně a splachovací záchody? Že Egypťané odlévali kvádry na pyramidy z betonu, který je kvalitnější než náš, dokonce i než římský? A jemně odvrtat zubní kaz nebo provést trepanaci lebky při hematomu v mozku či vyrobit protézu uměl člověk už v pravěku.

Jistě, naše věda dokázala skvělé věci a v mnohém předky předčila. Ale pyramidy z mnohasettunových monolitů by postavit nedovedla, na to nestačí ani největší jeřáby – stejně jako by nepohnula (natož aby je tak precizně opracovala) kamennými monolity v Saskayhuamanu, Baalbeku nebo Arkaimu.

Totiž, pokud jde o mozek homo sapiens, stejnou kapacitu a kvalitu měl už před 150 000 lety, jen byl zaměřený na jiné věci než dnes. 

Zdroj: Genebaze,   http://milasko.blog.cz/1203/sireni-indoirancu-1-puvod-a-pocatky-migrace