Genetika
Genetická výbava každého jedince je složena z dědičné informace obou rodičů. Genová výbava obou rodičů se tedy mísí. Po deseti generacích lidé sdílejí jen nepatrný zlomek dědičné informace společného předka. Stopovat takovéto zlomky genetické výbavy u našich předků je tedy téměř nemožné.
Existují však přenosy genů, při kterých se informace rodičů nemísí. Takové přenosy z matek na dcery či z otců na syny lze použít pro sledování příbuzenských vztahů hluboko do historie. Pro tyto účely se používá DNA z chromozomu Y a DNA z mitochondrií:
DNA chromozomu Y
Chromozom Y se dědí pouze z otce na syna. V chromozomu Y je tedy uložena genetická informace předávaná v mužské linii.
Mitochondriální DNA (mtDNA)
V mitochondriích je uložena genetická informace předávaná v ženské linii. Na další pokolení je dědičná informace přenášena ve vajíčku matky. Mezi generacemi žen se mění mtDNA jen málo a je tedy vhodná ke sledování vývoje etnik ve sledu až stovek generací.
Důležitým vodítkem při zjišťování jednotlivých linií jsou markery neboli spontánní mutace různých částí genomu. Markery od sebe odlišují různé skupiny lidské populace, přičemž je možné stanovit dobu, kdy ke konkrétní změně v genové výbavě došlo. Takto lze každého člověka zařadit do konkrétní větve lidského rodokmenu. U ženské rodové linie se sledují markery v mitochondriální DNA u mužů pak chromozom Y.
Chromozom Y předávaný v mužské posloupnosti obsahuje více genetického materiálu. V mitochondriální DNA zase probíhají mutace rychleji.
Čím více společných znaků (markerů) mají dva jedinci, tím bližší příbuzenské vztahy je spojují. Některé etnické skupiny nesou v dědičné informaci zcela jedinečné rysy. Platí to např. pro linii dědičných židovských kněží, tzv. koheny. U nich je již velice dobře popsána jejich vývojová historie hluboko do minulosti.
Matka jistá, otec nejistý? Nový objev mění pohled na dědičnost DNA
Sekvence mtDNA existují nezávisle na zbytku lidské DNA a nacházejí se mimo buněčné jádro v mitochondriích, kterých máme celé tisíce v každé buňce. Doposud se mtDNA brala jako dědičná výhradně po mateřské linii, a proto také byla někdy, nepříliš šťastně, nazývána Evin gen. Panoval totiž názor, že pomocí mtDNA by šlo vystopovat pramáti všech živých lidí. Testování mtDNA tak bylo využíváno mimo jiné pro genetickou identifikaci předků po matce.
Objevil případ pacienta, který měl podezření na dědičnou chorobu přenášenou skrze mtDNA. Při jejím zkoumání lékaři narazili na nestandardní věc – DNA byla z velké části zděděná po otci, a nikoliv pouze po matce, jak se doposud předpokládalo.
Lidské embryo sice obdrží mtDNA od obou rodičů, podobně jako je tomu u DNA buněčného jádra, rozdíl je v tom, že otcovská mtDNA je obvykle eliminována dlouho předtím, než přijde potomek na svět. Bohužel ale netušíme proč. To brání také nějakému hodnověrnému vysvětlení, proč k této eliminaci někdy nedojde.
Zkoumání lidského genomu umožňuje sledovat cesty pravěkých i současných populací. Porovnáním genetických dat s archeologickými nálezy již byly určeny hlavní migrační vlny člověka v jednotlivých světadílech.
Adam
Mužským prapředkem dnes žijících lidí byl jeden jediný muž žijící asi před 50 až 70 tisíci lety ve východní Africe Podobal se zřejmě dnešním jihoafrickým křovákům, kteří patří k nejstarší linii našeho rodokmenu. Existence východoafrického Adama neznamená, že byl tehdy jediným existujícím mužem, ale to, že se jeho potomci postupně rozšířili, zatímco přímí potomci ostatních mužů vymřeli.
Celá populace moderního člověka tedy žila ještě před sedmdesáti tisíci lety ve východní Africe.
Eva
Ženským prapředkem byla žena žijící asi před 100 až 150 000 lety v Africe. Také v tomto případě přežili do dnešních dní pouze potomci této africké Evy, potomstvo ostatních žen zmizelo v propadlišti dějin.
Dnešní typ člověka (Homo sapiens) se vyvinul ve východní Africe asi před 100 až 150 000 lety. Zhruba před 40 000 lety opustila relativně malá skupina lidí africký kontinent a její potomci postupovali přes Blízký východ podél pobřeží dále do Asie a Austrálie. Tam dorazili asi před 35 000 lety. Od té doby se až do současnosti vystřídalo asi 2 000 generací. Během těchto generací vznikly veškeré rozdíly ve fyzickém vzhledu jednotlivých ras, odlišné kultury a jazyky.
Afrika je sice kolébkou lidstva, východiskem hlavních migračních proudů se však stala Střední Asie. Odsud se před 35 000 lety dostal člověk do Evropy. Před 20 000 lety osídlili lidé Sibiř a asi před 15 000 lety přešli na americký kontinent. Uvedené údaje jsou pouze přibližné a v současnosti probíhá několik projektů, které mají za cíl zpřesnit naše poznatky o migraci lidí.
U informací uložených v mtDNA rozeznáváme několik skupin podle etnické podobnosti zvaných haplogrupy. Haplogrupy umožňují sledovat historii ženské linie od prvého stěhování lidí z Afriky až k dnešním etnických skupinám.
Úspěšná Helena, křehká Uršula, pomalá Tara Nejrozšířenějším, a tedy i „nejúspěšnějším“ evropským společenstvím je klan Helena, který je na základě údajů z Genomaku registrován u 42 procent naší populace. V Česku však dominují linie, které jsou častější spíše v Polsku nebo v evropské části Ruska, ačkoli nejstarší kořeny linie leží v jihozápadní Francii. Při troše fantazie lze vydedukovat, že se ženy na konci doby ledové nejprve rozšířily na východ, ale pak je imigrační vlny „vrátily“ do střední Evropy.
Genetikové také upozorňují na některé společné rysy zdraví příslušníků linie, i když v tomto ohledu nelze mluvit o diagnostice. Studie nicméně naznačují, že se „Heleny“ lépe zotavují po otravách krve a během infekčních onemocnění mívají v průměru vyšší tělesnou teplotu než nositelé jiných klanů.
Druhou pozici drží u nás Uršula s 18 procentním zastoupením. Jde o nejstarší evropský mateřský klan, jehož nositelé nějaký čas bojovali o Evropu s neandrtálci a nejspíš nakonec přispěli k jejich vymizení.
Uršula původně žila na (tehdy nepříjemně chladném) jihu Balkánu, v oblasti dnešního Řecka. Sykes ji romanticky nechal přijít na svět poblíž starověkých Delf, v bezejmenné jeskyni v pohoří Parnas. Mezi nositeli této linie lze nalézt vyšší počty lidí s rakovinou prostaty či ledvin. Dnes žijí Uršuly hlavně v Británii a Skandinávii.
Na třetím místě je u nás s 13 procenty Tara. Pocházela ze severní Itálie a některé současné studie naznačují, že potomci tohoto klanu jsou ohroženi vyšším rizikem srdečních vad, které v posledních letech stojí za náhlými úmrtími fotbalistů. Není vyloučeno, že nosičství tohoto klanu fakticky znemožňuje člověku stát se vrcholovým atletem.
Dlouhověká Jasmína, „Židovky“ Kateřina a N Statisticky významnější je u nás ještě klan Jasmína, identifikovaný u 10 procent populace.
Pochází z Blízkého východu a v počátcích to měl o něco jednodušší než ostatní pramatky. Dnes je rozprostřen všude podél cest, kterými dorazili první zemědělci do Evropy, tedy v Bulharsku, Rusku, Turecku, Rakousku, Německu i Británii. Jasmíny mají sklony k dlouhověkosti a je u nich výrazně nižší pravděpodobnost, že budou postiženy Parkinsonovou chorobou.
S 6 procenty je významná také Kateřina, kdysi žijící na jižním úpatí Alp a na severních březích Jaderského moře. Velmi četný je její výskyt v populaci aškenázských Židů a shodně s Jasmínou je imunní vůči Parkinsonově chorobě.
Čtyři procenta české populace zastupuje klan Velda, pocházející z oblasti Baskicka, kde lze i dnes nalézt vysoké počty jeho nositelů.
Blízkovýchodní Xenii máme jen u tří procent .
Iris z oblasti někdejší Persie a také blízkovýchodní klany Wa N, jejichž evropští nositelé se nalézají mezi populacemi aškenázských Židů. Klany C a D jsou již ryze asijské a nedosahují zde ani jednoho procenta. Známy jsou především mezi domorodým indiánským obyvatelstvem. Do Evropy byli první Indiáni zavlečeni již na začátku 16. století.
Zdroj: Internet