Polské pověsti o době předkřesťanské vypráví o vzniku Polska a polského národa. 

Podobají se pověstem našim. Jak vzniklo Polsko? Byli dva bratři Čech a Lech. Putovali se svým rodem a hledali

Ruské báje a pověsti

Více jak třetina obyvatel v Česku jsou Slované. První vlna přišla někdy v pátém nebo šestém století. Nemůžeme si však náš příchod představovat jako vstup do liduprázdné krajiny. Žili zde Keltové a Germáni, a tlačili se sem buď rovnou se Slovany, nebo za nimi také Avaři. Pár let se tu mezi sebou všichni prali, až tak nějak z toho Slované vyšli vítězně a řadu století tu mají navrch. 

V průběhu známých dějin tu vládlo pět dynastií. Mojmírovci, Přemyslovci, Lucemburkové, Jagelonci a Habsburkové. Mimo nich tu vládlo několik panovníků, kteří žádnou dynastii nezaložili, protože tomu buď nechtěli, nebo to nestihli. Je jich vlastně také pět, Sámo, Vladivoj, Jindřich Korutanský, Jiří z Poděbrad a Albert Bavorský, který však nebyl korunován a dělal to jen na truc Marii Terezii.
      Přemyslovci nejsou Slované mají skupinu R1b. Zanechali nejvíce hádanek. Hádanka první, proč vlastně Přemyslovci? Podle pověsti byl sice Přemysl, manžel Libuše, prvním knížetem, ale nikde není řečeno, že Nezamysl byl jeho synem, pouze, že po něm nastoupil vládu. A i kdyby, tak jak je to s nimi od Břetislava, údajně syna Oldřicha a Boženy, kterou už těhotnou unesl Křesinovi, ale on sám s ní další děti neměl? Neměl děti ani s první ženou. Potom by se mělo hovořit spíš od Břetislava o Křesinovcích nebo Břetislavcích. Hádanka druhá, jak to vlastně bylo mezi Boleslavem a Václavem, a proč je sv. Václav patronem českého státu, když jej založil právě Boleslav? Hádanka třetí, proč králem železným a zlatým nazýváme Přemysla Otakara II, když ten svoji neuváženou politikou přivedl zemi k porážce na Moravském poli, a potom následoval jakýsi braniborský protektorát, který je dodnes považován za jedno z nejhorších období našeho státu? Proč tento přídomek, král železný a zlatý, není raději dáván jeho dědovi nebo synovi, kteří naopak dokázali zemi ze špatného stavu dovést k rozkvětu? Hádanka čtvrtá, proč, jak a kým byli vlastně vyvražděni Přemyslovci v Olomouci?
      Měli jsme tu samozřejmě také řadu svatých a blahoslavených, jen ti sporní Přemyslovci nám jich tu zanechali ze svého rodu celkem čtyři, svaté Ludmilu, Václava, Anežku a blahoslavenou Mladu (Marii). Vedle nich jsme tu měli tři otce, a to otce vlasti Karla IV., otce národa Františka Palackého a otce božích bojovníků Jana Žižku z Trocnova. Je zajímavé, že Karel IV. byl na půl Lucemburk a na půl Přemyslovec. Když probereme jeho předky nejen po mužské, ale i ženské linii, je Čechem sotva ze čtvrtiny, i když se za Čecha, respektive k českým kořenům, hrdě hlásil. Každopádně byl českým králem a římským císařem, a českou zemi se snažil nejen dát do pořádku, ale i zvelebit. Dodnes nám tu zanechal řadu dobrých věcí, a my se udiveně ptáme, proč také ne ti ostatní. Univerzitu stále potřebnou, Karlštejn potřebný nyní již daleko méně, pomineme-li turisty, Nové město pražské, jehož urbanistika odpovídá dnešku, korunovační klenoty, Karlův most, abych zmínil jen ty nejznámější. Palacký byl zase Moravan, tedy vlastně, na rozdíl od Karla IV českou národnost měl. Napsal naše dějiny, sice nejprve německy, ale pak je přeložil do češtiny, když se mu podařilo najít potřebné termíny. Též se věnoval politice, a proto asi otec národa. Vyčítalo se mu kdeco, zejména, že husitství považoval za jednu z nejslavnějších stránek českých dějin.
      Když už jsme u těch husitů, božích bojovníků, jak si husité říkali, tak tu byl Jan Žižka z Trocnova. Když zemřel, část husitského vojska se nazvala sirotky. Bylo to velmi ojedinělé hnutí v dějinách. Nejen našich, ale i světových. Chtěli změnit svět k lepšímu, to nakonec chce mnoho lidí, ale myslí tím lepší hlavně pro sebe, maximálně pro své příbuzné. Ale ti husité chtěli lepší svět pro všechny, a byli za to ochotni i zemřít. To se nepromíjí. Ještě dnes jsou hanobeni a pomlouváni, a je jim vyčítáno všechno možné. Je to pochopitelné, když máme společnost, kde hodnotou všeho jsou peníze. Za ně lze získat všechno, všechno je totiž jen otázkou množství peněz, které se za tu či onu věc musí vydat. Dokonce i lidé se hodnotí podle toho, kolik mají. A najednou se tu objeví nějaký venkovský zemánek, pár let před smrtí, dokonce na jedno a později na obě oči slepý, a dá dohromady armádu. Z podobných zemánků, jako je on, ale i sedláků, podruhů, dělníků a také řemeslníků, stanoví pro ně vojenský řád, ve kterém nikomu není nic prominuto, ba právě naopak, naučí je píseň „Kdož sú boží bojovníci“, a začne bojovat proti všem.
      Kdyby bojovali za peníze a pro ně, bylo by to sice nepříjemné, ale v pořádku. Až by ukořistili dost, usadili by se někde, investovali, a již v další generaci by se stali lepšími lidmi. Ale to on, a jím vedení lidé, ne. Oni chtěli, aby svět byl spravedlivější, lidé si byli rovni, a dodržovali všichni učení evangelií. Dokonce i chtěli, aby církev neměla majetek. To už přestávalo všechno. A tak ve smyslu učení o lásce k bližnímu posílali proti nim papež a císař křížové výpravy, ale i další vojska. A Žižka je jedno po druhém porážel. Ač jich bylo mnohem víc, měli víc peněz, víc koní, mečů, brnění, a kdoví čeho ještě, vždy se původní záměr změnil na útěk. Jenže Žižka ani ne za pět let zemřel, a potom během dalších deseti let se situace měnila. Pro některé hejtmany a města už majetek nebyl něčím odporným, a když císař a církev naznačili, že se s nimi dá mluvit, postupně ze svých zásad slevovali, a trvali jen na přijímání po obojí. To zase nebyl takový požadavek, aby se mu nedalo vyhovět. A tak první pokus u nás o spravedlivější společnost skončil, a přetrvávaly jen vzpomínky.
        

Příchod Slovanů

V době, kdy se zchátralá stavba kdysi honosného a vševládního římského impéria nezadržitelně rozpadala a hroutila, přicházeli do Karpatské kotliny a ještě dál až do střední Evropy noví kolonisté z východu i ze severu, Slované. Starověk je znal již z dřívějška pod řadou jmen: Venedi, Antové, Sarmati (Jazygové), Sklaveni...

Rasově se vyhranili později než Keltové a Germáni. Proto také dlouho, až do raného středověku, mluvili všichni jen nepatrně rozrůzněným jazykem v celém prostoru svého osídlení. Teprve postupem času se začala různost životních podmínek zrcadlit v hlubších nářečních rozdílech.

Český archeolog Ivan Borkovský, který objevil a popsal charakteristickou slovanskou keramiku tzv. pražského typu, jednoduchou, hrubě hnětenou v ruce, bez hrnčířského kruhu a téměř nezdobenou, dospěl k závěru, že první Slované přišli do Čech již ve 4. až 5. století. Tentýž závěr byl vyvozen z poválečných archeologických nálezů na jižní Moravě. Historickou zprávu o západní sídelní oblasti Slovanů máme z počátku 5. století (tj. po roce 500) od Byzantince Jordanise. Odvolává se na údaje z let 525-533. Největší část Venetů se podle něho nazývala Slověni a Antové a jejich sídla sahala od pramene Visly dále na východ. Přítomnost Slovanů na středním Labi v polovině 6. století dosvědčuje jejich současník Vibius Sequester ve spise De fluminibus. Emanuel Šimek na základě důkladného studia Ptolemaiových spisů dokázal, že již ve 2. století bylo celé polské území v ohbí Visly slovanské, takže lze předpokládat postupné prosakování Slovanů během následujících čtyř století do volných prostorů po odcházejících nebo vymírajících Germánech na našem dnešním území. Přítomnost Slovanů, jejichž příliv vyvrcholil v polovině 6. století, jednoznačně dokazují nálezy keramiky pražského typu. Bezuché nádoby charakteristického baňatého tvaru z hrubé šedé nebo hnědé hlíny, s povrchem zdrsněným drobnými kamínky. Kromě toho jsou pro Slovany příznačné žárové hroby s ostatky nebožtíků, v hliněných nádobách, popelnicích, a také typická obydlí. Archeologové nacházejí v zemi pozůstatky slovanských osad. Většinou na chráněných místech poblíž řek, kde je snadný přístup k vodě. Deset dvanáct čtvercových chat z kůlů a proutí, zapuštěných zčásti do země, s udusanou podlahou a sedlovou střechou z větví překrytých rákosím nebo slámou. V rohu je vždycky ohniště nebo pec. Chýše jsou seskupeny tak, že uprostřed vznikla náves. Kolem příbytku se nacházejí jámy na obilí. Dohromady v osadě žilo nějakých čtyřicet až šedesát lidí. Rozvětvená rodina nebo několik spřízněných rodin. Používaly jednoduché předměty, zmíněné již baňaté nádoby, kostěné hřebeny, železné sekyry, motyky, srpy, ale i zbraně: meče a nože, oštěpy, kopí, luky a šípy a také mlaty a k vlastní ochraně i kulaté štíty. Najdou se i bronzové a stříbrné ozdoby, většinou přezky a kování pásů, závěsky a náramky. Také byzantské mince z 5. až 7. století, prozrazující obchodní styky. 

Chovali dobytek, ještě bez chlévů, jen tak pod širým nebem. Pěstovali ovce, kozy, prasata i slepice. Měli psy a samozřejmě koně (menšího vzrůstu). Hlavně se věnovali zemědělství. Už dávno zanechali života kočovných pastevců, jaký vedli jejich předkové v asijské pravlasti ještě předtím, než se etnicky vyhranili. Půdu kypřili hákem, do něhož zapřahali dobytčata. Znali už i železnou radlici. Seli a sklízeli žito, pšenici, oves, proso i len. Pěstovali víno, ovoce i zeleninu. Sbírali med.

     První vlna slovanských kolonistů, kteří pronikali i do povodí Cidliny, nebyla asi nijak početná. Nějakých třicet čtyřicet tisíc lidí se téměř ztratilo na obrovských rozlohách mohutně zalesněného území. Musíme se bohužel vzdát půvabných pověstí o praotci Čechovi, který vystoupil na horu Říp a pravil: "To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám - jak se pamatuji - častokrát sliboval..." Smiřme se se strohou pravdou, že tato postava se zrodila ve fantazii jinak velice věrohodného kronikáře Kosmy. Žádný praotec Čech nikdy neexistoval, stejně jako jeho údajný bratr Lech. Nežil ani moudrý kníže Krok ani jeho tři dcery, Kazi, Teta a nejmladší Libuše, kněžna, která byla nadána schopnostmi věštkyně a zvolila si za muže Přemysla Oráče ze Stadic. Nebyla žádná dívčí válka, nebyl Ctirad ani Šárka, nebyl Horymír... To všechno jsou vymyšlené nebo odněkud z literatury převzaté příběhy. Tím nechceme říci, že na ně máme zanevřít. Vždyť jsou to šperky z naší národní kulturní pokladnice. Jen považme, jakou roli sehrály v dobách křísení českého národního uvědomění. Jak posilovaly v lidech hrdost na slavnou minulost českého národa a na příslušnost k němu. Obdivujme se jim i nadále a opatrujme je a čtěme s potěšením svým dětem a vnoučatům. Jenom jimi nesmíme nahrazovat poznatky historické vědy o naší dávné minulosti.

Nedělejme si také iluze, že Slované - na rozdíl od bojovných a drsných Keltů či Germánů - byli nějaký holubičí národ, bůhvíjak ušlechtilý, mírumilovný a laskavý lid. Jako bojovníci si ve své divokosti a krutosti ani trochu nezadali před jinými národy na stejném stupni civilizačního vývoje. (Nezadají si v těchto věcech před jinými ani dnes.) Historické zprávy o jejich činech někdy až vyvolávají mrazení. Zde je příklad: Roku 550 jižní Slované porazili a zahnali na útěk byzantské vojsko. Jeho velitele Azbada, který jim padl do rukou, nejprve ukrutně mučili tak, že mu vyřezávali pruhy kůže ze zad, a pak ho -ještě živého - hodili do ohně. Když vtrhli do Thrácie a Ilýrie, vraždili každého na potkání. Zajatce naráželi na kůly nebo je uvazovali mezi čtyři kůly za ruce a za nohy a utloukali je palicemi. Nebo je zahnali do domů, které pak zapálili. (Tohle se u nás dělalo ještě po bitvě u Lipan. Na Balkáně ještě nedávno.)

Ze svých někdejších sídel v Zakarpatí se Slované rozešli na východ, posunuli se k severu, na jihu se tlačili k Černému moři, na západ došli daleko, až k Labi, které dokonce překročili, nezastavil je ani Dunaj, obsadili Balkán a přecházeli i na asijský kontinent. Západní hranice jejich osídlení začínala na baltském pobřeží u Kielu a vedla přes Neumünster na Hamburk, který ještě v roce 845 Prudentius Troyský označil za Civitas Sclavorum - město Slovanů, dále směřovala na Lüneburg, Celle, kolem Braunschweigu na východ k řece Sále, odtud zpět na západ k městu Göttingen, dále k Fuldě a horním Pomohaním k Ansbachu, na Dunaj a podél jeho toku od Regensburgu k Linci, odtud do Alp k Dachsteinu a dále k Jaderskému moři. Hluboko do středověku bylo celé východní Německo slovanské. Stovky německých místních názvů mají zřetelný slovanský původ: Berlín (brlj - bažina, močál), Dresden (drězga - les, houští), Leipzig (lipsk - místo porostlé lipami), Stralow (střela), Gröditz (gord-hrad), Lübeck (Ljubica), Bielach (Bělava), Jauerling (Javorník), Jaunitz (Javořice), Perschling (Brěznice)... Slovanský původ prozrazují nejenom německé, bavorské a rakouské názvy, ale i místní jména maďarská (Balaton - blatn - močálový, Visegrad - Vyšehrad) nebo rumunská (Tirgoviste, Moravita, Breznita, Gradistea, Craiova). Také na Peloponéském poloostrově nacházíme kromě archeologických stop slovanského osídlení i slovanské prvky v místních názvech (Arachovitsa - Orěchovica, Bela, Velitzios, Doliani, Kaminitsa, Potoko, Klokotos a další).

Slované, kteří přicházeli do našich zemí, vedeni stařešiny, vladyky a knížaty, nemuseli s nikým bojovat o půdu ani o kořist. Prostory široké jako moře byly většinou opuštěné. Jen tu a tam narazili na zbylou osadu Kvádů či Markomanů. Nechovali se k nim nepřátelsky, jak ukazuje archeologický nález u vesnice Březno poblíž Loun. Germánská osada z konce století tu splývá se slovanskou z první poloviny šestého. Slované pokojně, bez jakéhokoli násilí stavěli své čtvercové sruby s pecí vedle obdélníkových germánských bez pece. Byli zemědělci a pastevci stejně jako Germáni. Půdy bylo dost pro všechny. Podle míšení jejich charakteristických obydlí i keramiky a užitných předmětů archeologové zjišťují pokojné soužití a splývání obojího lidu.

Slovanská expanze se podobala záplavě. Slovanů bylo jako much. Zkusme si je představit. Jak vypadali? Kosterní nálezy z dob, kdy přestali své mrtvé pohřbívat žehem, ukazují, že muži byli většinou robustních postav s dobře vyvinutým svalstvem. Podsadití siláci v průměru 170 cm vysocí. Jednotlivci dosahovali i výšky přes 180 cm. Ženy byly samozřejmě menší, kolem 160 cm. Stosedmdesáticentimetrová žena byla výjimkou. Od muže se kromě menšího vzrůstu na první pohled odlišovaly štíhlejšími postavami se středně nebo slabě modelovaným svalstvem. Jistě jim nechyběla ladnost, ale i půvab ženských tvarů a obličejových rysů. Možná všeobecně převládala plavovlasost a modrookost, ale předchozí i potomní míšení ras to zpochybňuje. Konečně arabský obchodník Ibrahim ibn Jakub ve svém cestopise z 10. století píše: "Jako zvláštnost se uvádí, že obyvatelé Bújima (tedy Bohemie - Čech) jsou snědí s černými vlasy, plavá pak barva je u nich řídká..." Slovanské ženy nosily dlouhé, dozadu česané vlasy, které se spínaly vyšívanou látkovou čelenkou. Muži mívali kratší vlasy, nanejvýš po ramena.

Ve srovnání s lidmi současnosti vynikali nesrovnatelně zdravějším chrupem, i když v porovnání s pravěkým obyvatelstvem na tom byli již o něco hůře. V čelistech nalezených slovanských lebek jen zřídka chybí nějaký zub, a když, tak ne proto, že by odumřel a vypadl nebo že by musel být pro bolestivost vytržen, ale v důsledku úrazu nebo náhodného vylomení, třeba při louskání ořechů. Najdou se však i kazy, a dokonce stopy zánětů v dásních. U žen je vinou těhotenství kazivost větší.

O zdraví Slovanů se starali léčitelé a kouzelníci, kteří byli velmi dobře poučeni, jak léčit různá zranění i nemoci. Vyznali se v bylinách a vařili a míchali z nich léčivé čaje, lektvary a masti zahánějící horečnatá onemocnění, hojící záněty, sečné rány i zlomeniny. Poradili si i se zraněním lebek či pohmožděninami mozku. Ovládali (jako ostatně již šamani v pravěku) trepanaci, náročnou operaci, při níž se vyvrtal do lebky kruhový otvor, aby se obnažila mozková tkáň. K umrtvení nebo znecitlivění nervů v zájmu utlumení bolesti, která i tak musela být nesmírná, a k potlačení krvácivosti používali účinných rostlinných prostředků. Pokud pacient operaci přežil, překryl se vyvrtaný otvor odchlípenou pokožkou, tak aby srostla.

Celkově byli asi naši předkové zdravější a odolnější a jistě otužilejší, než jsme v průměru my, i když i oni trpěli chorobami kloubů a kostí ,ischiasem a artrotickými bolestmi. Umírali ovšem dříve, než se umírá dnes. Muži v průměru kolem čtyřicítky. Jen výjimečně se dožívali vyššího věku. Ženy končily svou životní pouť v průměru dokonce ještě dříve. Jen malé procento se jich dožilo více než 40 let.

 

Velkomoravský kníže Rostislav, který po zakladateli říše Mojmírovi nastoupil vládu s blahosklonným souhlasem Ludvíka Němce, předpokládajícího, že bude jeho poslušným vazalem, využil oslabení Východofranské říše k čím dál většímu osamostatňování. Král Ludvík pohoršený jeho rostoucí neochotou odvádět poplatky a poslušně se sklánět před jeho svrchovaností zajišťovanou bavorskou církevní organizací působící na Moravě, se ho roku 855 pokusil přimět k bezvýhradné poslušnosti velkou vojenskou výpravou, ale narazil na tvrdý odpor a odtáhl s nepořízenou. Další výpravu podniknutou následující rok odrazili čeští Slované, kteří byli zřejmými spojenci velkomoravského panovníka.

Kníže Rostislav, aby posílil svou pozici vůči Ludvíku Němcovi, pokusil se vymanit z péče a vlivu východofranského, tedy německého kněžstva zajišťujícího zájmy Ludvíka Němce. Roku 861 vyslal deputaci k papeži Mikulášovi I. s prosbou o vyslání biskupa a učitele římskokatolické víry a zřízení církevní provincie podléhající přímo Svatému otci. Papež Mikuláš ovšem potřeboval Ludvíka Němce jako mocenskou oporu ve svém sporu se západofranským králem Lotharem. Nemohl si proto u něho rozlít ocet tím, že by opominul nebo zkřížil jeho mocenské zájmy. Rostislavovu žádost proto odmítl vyslyšet. Velkomoravský kníže se tudíž s touž žádostí obrátil roku 863 na byzantského císaře Michala III. Ten mu v zájmu rozšiřování sféry byzantského vlivu ochotně vyhověl. Pověřil tímto posláním bratry Konstantina a Metoděje, učence původem ze Soluně, ovládající jazyk tamějších Slovanů, staroslověnštinu. Oba se na svou misi dobře připravili sestavením staroslověnského písma i pořízením staroslověnských překladů náboženských textů. Spolu se svými žáky Klimentem, Naumem, Savvou, Angelariem a početnou výpravou, již tvořili kněží, úředníci, obchodníci, stavitelé, na vozech pod ochranou ozbrojenců se vydali někdy na jaře roku 864 na Moravu. Přes dnešní Srbsko nebo Bulharsko a Maďarsko dorazili do hlavního hradiště Velké Moravy Rostislavgradu, který se rozkládal v dnešních Mikulčicích. (Mnozí lidé se mylně domnívají, že do dnešního Velehradu.) Misi se dostalo slavnostního uvítání už před branami. Metoděj odevzdal knížeti průvodní list, v němž císař Michal III. mimo jiné ujistil Rostislava, že dovršením pokřesťanštění své země zanechá po sobě věčnou památku. Připomněl zároveň, že s vlastním písmem se Moravanům dostalo privilegia, kterého se v té době nedostalo žádné jiné národnosti. (To byla pravda, neboť například první germánská písemná památka, kterou je gótská bible, vznikla až o sto let později.)

Misionáři, příjemně překvapení tím, že na Moravě bylo již křesťanství působením bavorských kněží značně rozšířeno, takže nemuseli obracet na víru pohany, se s nadšením pustili do budování vlastní církve pravoslavného rituálu, nezávislé na dosavadní římskokatolické církevní organizaci podřízené pasovské diecézi zastupované archipresbyterem. Přinášeli nejenom náboženské, ale i všeobecně kulturní podněty. Náboženské obřady východního rituálu v srozumitelné staroslověnštině vyvolávaly rostoucí ohlas. Misionáři se přitom potýkali s přežitky a zvyklostmi odporujícími náboženským příkazům a zásadám víry. Nejenom u prostého lidu, ale i ve vyšších vrstvách. Ohnivě kázali proti pohanské pověrčivosti a vzývání temných sil, nemravnému smilstvu a nadměrnému pití medoviny. Snažili se zušlechťovat duši moravského lidu. Vyhledávali si spolupracovníky, žáky a následovníky. Šířili znalosti staroslověnského jazyka i písma v době, kdy Evropa neznala ještě jiný spisovný jazyk než řečtinu, latinu a nanejvýš hebrejštinu.

Latinští kněží byli ovšem pohoršeni. Slovanská mise je zbavovala vlivu a také příjmů. Kníže je dokonce vyháněl, neboť mu byli na obtíž. Mise soluňských bratří takto znatelně oslabila vliv římské latinské liturgie a bavorských kněží zajišťujících duchovní i mocenské vazby s východofranským královstvím. Východofranský král se proto celých sedm let snažil válečnými výpravami, které vedl proti Rostislavovi i jeho českým spojencům, obnovit svou plnou svrchovanost vůči Velkomoravské říši. Avšak Rostislav vždy dokázal, nakonec i s uplatněním lstivých slibů, uhájit a zachovat svébytnost svého státu. Využil proto mocichtivých ambicí Rostislavova synovce Svatopluka, údělného knížete nitranského, a pobídl jej k spiknuti proti Rostislavovi. Svatopluk strýce roku 871 zrádně zajal a vydal do rukou Ludvíka Němce, který jej dal oslepit a uvrhnout na doživotí do žaláře. Svatopluk se zanedlouho sám ocitl v německém vězení, z něhož se dostal dík předstírané ochotě potlačit povstání Moravanů. Přeběhl však k povstalcům a zmocnil se vlády nad Velkou Moravou. Válečným výpravám Ludvika Němce dokázal úspěšně čelit. Nakonec východofranskému králi nezbylo než roku 874 ve Forchheimu uzavřít se Svatoplukem mír, který Velkomoravské říši zajistil na dlouhou dobu nezávislost a takřka velmocenské postavení, takže v historických pramenech je nazýván králem. Využil přitom výsady, které dosáhl Metodějovou a Konstantinovou zásluhou již jeho předchůdce Rostislav. Spočívala v tom, že Velkomoravská říše byla církevně podřízena přímo papeži a Metoděj, který se po dočasném pobytu v Římě, kde jeho bratr Konstantin v klášteře pod jménem Cyril zemřel,vrátil roku 869 po překonání těžkých příkoří ze strany německého kléru na Moravu jakožto arcibiskup moravské církve a papežský legát, dodal svým vysokým církevním postavením Svatoplukovi autoritu krále mocné suverénní křesťanské říše, zcela nezávislé na Východofranské říši.

Cyrilometodějská tradice zahrnuje tudíž i tradici velkomoravské státní nezávislosti, která je počátkem tradice nezávislé české státnosti, na níž spočívá i naše soudobá Česká republika.

 

 

 

2. SLOVANÉ A JEJICH PRVNÍ STÁTNÍ ÚTVARY

 

    Antropologicky patří Slované k indoevropské skupině (Slované, Germáni, Keltové, Řekové, Íránci, Indové)  =   v jazyce i kultuře Slovanů lze najít mnohé jazykové a obecně kulturní podobnosti – např. s Indy pohřební ritus (žárový pohřeb, doložena buď dobrovolná nebo vynucovaná smrt manželek po úmrtí manželů a společné upálení na hranici)

 

-         v důsledku civilizační nerovnoměrnosti vývoje došlo k rozpadu Slovanů do tří skupin

 

1)      Západní Slované – Češi, Poláci, Slováci, Lužičtí Srbové, Charváti, Polabští Slované, Obodrité)

2)      Jižní Slované – Slověni, Chorvati, Makedonci (částečně), Bulhaři (původem turkotatarští nájezdníci, kteří splynuli s původním slovanským obyvatelstvem – jméno Bulhar převzato Slovany) a Srbové

3)      Východní Slované – Rusové, Ukrajinci, Slavíni, Antové, Bělorusové

 

       -   u nás se nacházeli      - Lučané (Žatecko)

                                               - Pšované (Mělnicko)

                                               - Zličané (Kouřimsko)

                                               - Lemuzi

                                               - Charváti (dva různé kmeny – Pojizeří, Polabí)

                                               - Doudlebové (Z Čechy)

                                               - Holasicové (Morava)

                                               - Čechové

 

-      na toto tvrzení existují dva názory

 

1.   tyto kmeny nikdy neexistovaly

2.   prameny o jejich existenci jsou dostatečné (písemné prameny – historik       Prokopios, 6. století, Byzanc – a archeologické prameny)

 

SLOVANSKÁ KULTURA

 

-         Slovanská kultura se nejspíš vyvinula ze tří předchozích kultur, stýkajících se na střední Ukrajině v prvních stoletích našeho letopočtu

 

a)      Zarubiněcká kultura

- 2. stol. př.n.l. až 2. stol.n.l.

- nositeli Baltoslované

 

b)      Przeworská kultura

- 1. stol.př.n.l. až 5. stol.n.l.

- nositeli mohli být lidé, nazývaní antickými prameny Venedy

- přítomny germánské prvky

 

c)      Čerňjachovská kultura

- 2. stol.n.l. až 5. stol. n.l.

- vlivy národů žijících v oblasti Černého moře (Thrákové, Sarmati, Gótové)

 

            =   všechny kultury zanikají, střídá je nová kultura, časně slovanská

 

STAROSLOVANSKÁ SPOLEČNOST

 

-         v 6.-7. století žili Slované ještě v rodové společnosti (základní buňkou byla rodina – součást širšího, pokrevně spojeného společenství = rodu)

-         ROD   - rozhodující hospodářské společenství

- pocit sounáležitosti udržován společnými životními potřebami a představou společného předka

- v čele stařešinové

 

-         do rodu postupně pronikají prvky vojenské demokracie

- vznik svébytné skupiny bojovníků (potřeba obrany před vnějším ohrožením)

 

-         instituce stařešinů a vrstvy bojovníků přispívaly k hlubší diferenciaci společnosti  =  prosazování OBČIN (individuální rodinné hospodaření a soukromé vlastnictví půdy)

- přesto zůstával každý člen rodu osobně svobodným

 

-         počátek rozkladu rodové společnosti – rody se v případě potřeby spojovaly do vyšších celků = kmenů (v čele náčelníci – stařešinové jednotlivých rodů)

 

ZEMĚDĚLSTVÍ

 

-         nové plochy žďářením

-         tzv. přílohový osevní systém (velká plocha plužiny, z níž větší část musela ležet několikaletým úhorem – lada)

-         na polích se pěstovaly obiloviny, luštěniny, ale i mrkev, česnek a řepa

-         pravděpodobně nejzávažnější změnou bylo pěstování pšenice obecné

-         z domestikovaných zvířat chovali kozy, krávy, ovce, prasata, některou drůbež, psy a kočky, v některých oblastech i osly a muly

-         koně spíše k válečným účelům (pro zemědělství až na konce raného středověku)

ŘEMESLO

 

-         výroba hospodářského nářadí a zbraní (hutnictví, kovářství), hrnčířství

-         znali krb

-         zpracování dřeva, hlíny (keramika pražského typu – obyčejná, strohá, mohutná), textilu, kostí a paroží

-         šperky ze stříbra, mědi, bronzu a olova

-         staří Slované znali i výrobu skla

 

HRADIŠTĚ

 

-         od 7. století první hrazené pevnosti

-         většina lidí žila ve vesnicích (nebyly však jediným typem sídlišť, které Slované znali)

-         na místech chráněných prudkými svahy nebo vodními toky stavěli opevněná hradiště

-         základní stavebním materiálem bylo dřevo

 

NÁBOŽENSTVÍ

 

-         6. století – žárové popelnicové hroby, později mohylové

-         o duchovní kultuře víme pouze z nepřímých pramenů

-         polyteistické

-         i množství nižších božstev (démoni, víly, rusalky)

-         bohům i božstvům byly zasvěceny studánky a prameny, řeky či jezera, jednotlivé stromy i celé háje, kameny nebo jiné přírodní útvary

-         Perun (bouře, hromu a blesku, ale i dárce vláhy a úrody), Velés (stád a skotu), Svarog, Svarožic – Radegast

-         hlavním kultům stavěli Slované skutečné svatyně (v Retře u Hamburku – místo nenalezeno a na Rujáně – pohlceno mořem)

 

SÁMOVA ŘÍŠE

 

-         v ½ 6. století se ve střední Evropě objevili noví nájezdníci – Avaři

-         Slované byli přinuceni ke službě v avarském vojsku, pravidelně jim byla odebírána část zemědělských výpěstků a nedobrovolně museli vykovávat i další různé služby

-         Slované platili Avarům tzv. tributy (poplatky, aby na ně neútočili)

 

=  Slované (i míšenci obou etnik – smíšené sňatky) se proti tomu začínají bouřit

 

= vznik prvního státního útvaru, který se pravděpodobně nacházel na našem území (nepevné hranice), vzniklý z potřeb obrany proti nepřátelům

 

-         základní informace poskytuje Fredegarova kronika (1. ½ 7. století, Burgunsko)

 

- autor neznámý (patrně mnich)

 

Její text říká, že roku 623 nebo 624 se vydal Sámo spolu s dalšími kupci na cestu ke Slovanům, aby s nimi obchodoval. Když dorazil, zjistil, že Slované jsou ve válce s „Huny“, tj. Avary. Sámo se zúčastnil tažení proti nim a díky svým vojenským schopnostem byl poté Slovany zvolen králem. Panoval jim prý 35 let.

SÁMO

-         franský kupec

-         měl 12 manželek většinou dcer stařešinů slovanského původu.

 

-         v roce 631 se Sámova říše dostala do války s Franskou říší, protože Sámo odmítl poskytnou náhradu za oloupení franských kupců a      

              podřídit se králi Dagobertovi I.

- ve válce měly úspěch vedlejší oddíly Alamanů a Langobardů, ale hlavní vojsko krále Dagoberta bylo poraženo po neúspěšném třídenním obléhání Vogastisburgu

      

- jádro Sámovy říše se předpokládá na jižní Moravě, Vogastisburg patrně v západních Čechách (většina autorů se přiklání k hypotéze, že se nacházel na vrchu Rubín u Kadaně)

Sámo doufal,že jeho synové upevní moc v říši. Opak se stal skutečností.

-         hned po Sámově smrti se Sámova říše  rozpadla na malé útvary. Hlavní rozdělení říše na Čechy a Moravu. Oslabená říše odolává tažení proti 

          Slovanům i vlastním sporům mezi Sámovými potomky. 

 

 

INFORMACE O NAŠEM ÚZEMÍ DO VELKÉ MORAVY

 

-         po celou dobu se opakuje tažení Franků proti Slovanům

-         788 – Karel Veliký zakládá tzv. Českou marku – stálá vojenská posádka

-         805-806 – Karel Veliký se vydal s armádou k pevnosti Canburg na našem území, kde se konala bitva (KV poražen Slovany?)

-         814 – ve smutečním projevu KV zmíněny Čechy jako podrobená země

-         822 – ve Frankfurtu nad Mohanem zasedal sněm zástupců Franské říše, účastnili se i Češi a Moravané

-         845 – Franská kronika – zpráva – 14 knížat v Řezně

 

2. VELKÁ MORAVA A CYRILOMETODĚJSKÁ MISE

 

-         prvním útvarem na našem území, který je možno označit jako ranou formu státu (SŘ spíše státní útvar kmenového typu)

 

-         z původně jihomoravského jádra se postupně rozšířila a zahrnula oblasti na Slovensku, v jižním Polsku, v Čechách a mezi Dunajem a Tisou

 

-         prameny        

- Fuldské letopisy

- zápisky byzantského císaře Konstantina Porfyrogenneta (jako první použil název VM, i když spíše ve významu „vzdálená“ Morava)

 

MOJMÍR I. (833-846)

 

-         zakladatel dynastie Mojmírovců

-         první známý panovník VM

-         o něm existuje jen málo zpráv – podporuje šíření křesťanství na Moravě (zřejmě křesťanství přijal) a byl v mírových vztazích s Franskou říší

-         833 si podmanil Nitranské knížectví – dobytí Nitry, podrobení a vyhnání nitranského knížete Pribiny (ten si našel nové knížectví – západně od Balatonu, Panonie)

-         846 – za pomoci východofranského krále Ludvíka II. Němce sesazen synovcem Rastislavem

 

RASTISLAV (ROSTISLAV, 846-870)

 

-         schopný panovník, časté spory s Ludvíkem Němcem, snažil se vymanit z vlivu Východofranské říše

-         usoudil, že pro upevnění křesťanství je nutné zřídit jednotnou církev a založit biskupství ( v této době zde působili frančtí kněží, ale lidé jim nerozuměli)

 

=   862 – posílá posly k římskému papeži, aby mu poskytl učence, kteří by šířili křesťanství – papež nevyhověl (strach z Franské říše)

 

-         úspěšnější bylo poselstvo vyslané roku 863 do Cařihradu (Byzanc) k světské a duchovní hlavě (císař Michal III. a patriarcha Fótios)

 

=  rozhodnutí vyslat na Moravu misii v čele se soluňskými bratry Konstantinem Filosofem (Cyrilem, jazykovědec) a Metodějem (právník)

- úmyslem Cařihradu zřejmě bylo vytvořit na Moravě církev východního typu a udržovat s VM trvalé styky

- to se nelíbilo Ludvíkovi Němcovi, který této alianci čelil uzavřením     vojenského spojenectví s bulharským chánem (864)

 

-         podzim 863 nebo jaro 864 – příchod bratrů na naše území

 

-         Rostislav byl zklamán, neboť místo biskupů přišli pouze kněží – začali kázat staroslověnsky (původ z makedonského nářečí)

-         Konstatin zakládal kostely zasvěcené sv. Klimentovi, jehož ostatky nelezl na Krymu (např. Levý Hradec) a vytvořil hlaholici

-         nejstarší písemné památky v hlaholici

 

Kyjevské listy (10. stol) – vznik na Moravě, uchovány v Kyjevě

Panonské legendy – životopisy Konstatntina a Metoděje

I. zákoník na našem území – Zákon sjudnyj ljudem

Nomokanom – zákoník týkající se církve

 

-         867 byl v Cařihradu zabit Michal III. a poražena strana patriarchy Fótia – cyrilometodějská mise řešila otázku vysvěcení svých žáků poutí do Itálie (hlavním problémem bylo užívání staroslověnštiny jako liturgického jazyka)

- misie překvapivě získala souhlas papeže, který jmenoval Cyrila biskupem

 

-         Konstantin však v Římě onemocněl a 869 umírá

-         Metoděj se vrátil na Moravu a pokračoval v bratrově díle, stal se prvním moravským biskupem

 

-         870 – Rastislav byl za pomoci Ludvíka Němce svržen svým synovcem Svatoplukem (LN ho věznil v Německu, kde byl oslepen, mučen – smrt ve vězení)

 

SVATOPLUK (870-894)

 

-         za jeho vlády vrcholná fáze vývoje VM

-         svým vystoupením proti Rostislavovi si přízeň Franků nezískal na dlouho

- už v roce 870 jej zajali a VM Moravu vojensky obsadili (nový franský král Karloman)

- Frankové místo Svatopluka jmenovali na VM dva místodržící

- Svatopluk byl zajat a držen jako rukojmí

- na Moravě vypukla vzpoura proti místodržícím – Karloman poslal vojsko a do čela dal Svatopluka – ten sběhl a přidal se ke vzbouřeným Moravanům

           

            =  Svatopluk odráží útoky, získává moc, Frankové VM opouštějí

 

-         v těchto chvílích zůstala moravskými spojenci česká knížata, mezi nimiž se roku 872 poprvé připomíná Přemyslovec Bořivoj

 

-         874 – ve Forchheimu uzavřen mír s Franskou říší

- Svatopluk se zavázal (stejně jako Čechové) odvádět Frankům tribut a složil slib věrnosti

 

-         důležité místo opět zaujal v čele moravského kněžstva Metoděj, jenž byl předtím vězněn (870-873) bavorským kněžstvem

 

-         v těch letech byl na Svatoplukově dvoře Metodějem pokřtěn Bořivoj – v Čechách to vyvolalo povstání, na jeho potlačení se podílelo moravské vojsko – po Bořivojově smrti (888 nebo 889) převzal bezprostřední vládu nad Čechami Svatopluk

 

-         890 – mírová smlouva mezi VM a východofranským králem Arnulfem

 

-         problém s vyvářením organizační struktury moravské církve

- dvojí „původ“ kněžstva – byzantské a franské misie

- obě skupiny různou mentalitu danou odlišnými rysy vývoje V a Z křesťanství =  spor mezi Římem a Cařihradem

 

- „latinské“ kněžstvo poukazovalo na Metodějovy styky s Byzantskou říší a na odlišné formování slovanské církve

           

=   papež rozhodl ve prospěch Metoděje a VM  =  zřízení Moravského biskupství (povolení staroslověnské liturgie)

 

- uvedená rozhodnutí přinášela bula – Industriae tuae (obsahovala i schválení Svatoplukovo rozhodnutí dát se pod ochranu papežského stolce „s pominutím všech knížat světských“)

 

-         885 – umírá Metoděj – hrob nebyl dosud nalezen, údajně pohřben ve Velehradě

- před smrtí vybral nástupce – Goradza – Řím však jako podmínku jeho uznání požadoval i jisté ústupky týkající se liturgického jazyka – „slovanská“ strana odmítla =   Svatopluk se naštval a vyhnal Goradzu i jeho stoupence z Moravy

 

 

-         894 – Svatopluk umírá =   úpadek VM

-         historicky prokázáni dva synové – Mojmír (II.) a Svatopluk

 

MOJMÍR II. (894-907)

 

-         v Čechách se opět dostala k vládě domácí knížata, Přemysl Spytihněv I. (894-915) a jakýsi Vitislav

-         ve spojení s východofranským králem Arnulfem se snažil prosadit bratr Svatopluk – byl odražen

-         Morava se dostávala pod tlak Maďarů a vyčerpaná společnost se vracela k pohanství

 

-         903 nebo 904 – moravské vojsko utrpělo velkou porážku od Maďarů

- poslední nadějí mohlo být bavorské vojsko, ale to bylo kolem roku 907 zničeno v bitvě u Bratislavy

 

Maďarský vpád těžil z krizového stavu VM, jehož  důsledky však byly natolik razantní, že se i jádro státního území rozpadlo a obyvatelstvo se vrátilo do předstátního stavu

 

=  zánik vládní dynastie, rozpad církve

 

 

KULTURA VELKÉ MORAVY

 

-         Cyril a Metoděj s sebou na Moravu přinesli už dokončený překlad evangelií

-         překlad evangelií opatřili na Moravě veršovaným předzpěvem – Proglasem

-         další viz díla v hlaholici

 

ARCHITEKTURA

 

-         20 kostelů (např. Staré Město u Uherského Hradiště, Mikulčice, Znojmo, Pohansko u Břeclavi, Děvín u Bratislavy, Nitra, Nové Zámky)

- kamenné, tvar rotundy (pro VM jsou typické rotundy se čtyřmi výklenky – apsidami)

-         baziliky

 

ŘEMESLO

 

-         vyspělost stavitelství a zručnost řemeslníků

-         šperkařství – náhončí (přezka na opasek), gombíky (knoflíky)

-         používaná technika – granulování = zdobení kovů jinými kovy

-         záušnice (náušnice)

-         kachle, keramika, řemeslné výrobky

-         obchod se vzdálenými zeměmi (Středomoří, Orient)

 

SOCIÁLNÍ STRUKTURA

 

-         vyšší vrstvy společnosti – panovník s rodinou, velmoži, členové knížecích družin, někteří kněží

- žili na hradiscích

-         většina velkomoravských obyvatel však žila na vesnicích (zemědělci)

-         osobní závislost nižších společenských vrstev na osobách výše postavených

-         základ hospodářství VM – tzv. velké hospodářství (společenství zemědělců a specializovaných řemeslníků, kteří byli přímo závislí na osobě pána)

- tomuto společenství říkají latinské prameny familia, česky čeleď

-         objevovala se i peněžní směna

 

HRADISKA

 

-         rozlehlá, opevněná sídliště

-         opevněna kamennými či dřevěnými doplňky, vyztužena hliněným valem

-         uvnitř hradeb hustá zástavba obytných domů, řemeslnických dílen, ale i paláců a kostelů

-         život v nich nebyl regulován zvláštními právními předpisy

 

Přes svou značnou vyspělost zmizela VM takřka beze stopy. Přesto na dědictví státní organizaci i kulturu VM navázaly středoevropské státy

 

 

 

3. RANĚ STŘEDOVĚKÝ ČESKÝ STÁT

 

I. PŘEMYSLOVSKÉ ČECHY A SLAVNÍKOV. KNÍŽECTVÍ V 10. STOL.

 

-         jádrem dalšího státního vývoje v českých zemích bylo Přemyslovské knížectví ve středních a západních Čechách, které tvořilo ucelenou soustavu opevnění a osídlení

-         Čechy měly výhodnější polohu než Velká Morava – chráněny horstvem, nepropustné lesy

-         do 9. století málo zpráv – předpokládá se vznik kmenových knížectví (rod – 60 lidí, kmen – 500 lidí)

-         řídké osídlení

 

PRVNÍ PŘEMYSLOVCI

 

-         knížata – Nezamysl, Křesomysl – mytičtí

 

BOŘIVOJ I. (872-895)

 

-         první historicky doložený Přemyslovec – konec 9. století

-         přenesl své sídlo z Levého Hradce (dolní tok Vltavy) na pražské hradiště  =   tak se stala Praha centrem rodícího se českého státu

-         první křesťanský kníže – pokřtěn se svou manželkou Metodějem (882-885)

-         pravděpodobně závislost na Velké Moravě (na Svatoplukovi)

-         nechal postavit kostelík sv. Panny Marie

-         manželka Ludmila z kmene Pšovanů (to se vyskytuje u Kosmase, názory se různí – jiná hypotéza – pochází z Lužického Srbska) – byla velmi zbožná

-         2 synové:

- Spytihněv I. (894-915)

- Vratislav I. (915-921)

Jeho manželkou byla Drahomíra z Havolanska (pozd.Braniborsko), měla spory s Ludmilou o vliv na knížete Václava  =   Ludmila vypovězena na Tetín, 15.9.921 byla (krátce po smrti Vratislava) uškrcena, v tomtéž století byla svatořečena  =   naše první světice

 

VÁCLAV (921-929 [935])

 

-         syn Vratislava

-         vzdělaný, vychováván na hradišti Budeč, v době smrti otce nebyl plnoletý, velké spory s matkou Drahomírou

-         hluboce věřící – vyžádal si od Jindřicha I. rámě sv. Víta (jeho ostatky byly dříve přeneseny k posílení křesťanství do Saska ze Saint Denis u Paříže) a založil na Pražském hradě kostel sv.Víta

 

-         jeho politika vůči Německu (Říši) byla loajální – neválčil, ale raději platil tribut – 500 hřiven stříbra, 120 volů (prohrál boj se saským králem Jindřichem I.)

 

-         28.9.929 (935) na návštěvě u bratra Boleslava na Hradišti Stará Boleslav na křtinách, kde byl zabit najatými vrahy (před ranní mší před branami kostela)

 

- důvody vraždy:

            - Boleslav chtěl vládnout

            - Boleslav nesouhlasil s odvodem tributu do Říše

 

VÝZNAM VÁCLAVA

 

-         do konce 10. století svatořečen (zřejmě druhým pražským biskupem Vojtěchem)

-         ihned po jeho smrti vznikaly legendy, jeho ostatky byly převezeny do Prahy do rotundy sv. Víta

-         patron České země

-         symbol národního sebeuvědomění, mučednictví (Karel IV. patřil k jeho největším obdivovatelům)

 

BOLESLAV I. (935-972)

 

-         po smrti Jindřicha I. se Boleslav I. ocitl v dlouhodobém válečném konfliktu s jeho nástupcem Otou I.

- nepřátelství ukončeno smírem, trvalo 14 let

 

-         schopný vládce, nechal razit první stříbrné mince – denáry

-         začíná budovat „hradskou správu“ – soustavu hradů po celé zemi (např. Hradec Králové, Mladá Boleslav)

- hrady – centrum řízení státu, v okolí vznikala města

- nejdůležitější byl kastelán (daně, soudy)

 

-         původně dobrovolnou daň svobodných obyvatel vládci převedl na pevný poplatek v penězích („daň míru“)

 

-         955 – bitva u Lechu (Bavorsko)

- Boleslav bojoval na straně Oty I. proti Maďarům  -  porážka Maďarů

- Přemyslovci se zmocnili Moravy, Selzska, území Vislanů a západního Slovenska

- expanze spojena s šířením křesťanství

 

-         děti – Boleslav II. (Pobožný), Mlada a Doubravka

 

MLADA

-         vydala se s poselstvím do Říma =   z Říma založen první klášter na našem území – u sv. Jiří na Pražském hradě (stala se tam abatyší)

-         klášter se stal centrem ludmilského kultu

 

DOUBRAVKA

-         získala si popularitu v Polsku, provdala se za Měška I., šířila tam křesťanství

-         Polsko přijalo od Čechů křesťanství a misionáře

 

BOLESLAV II. (972-999)

 

-         973 – založeno pražské biskupství (podléhalo mohučskému arcibiskupství)

- do té doby jsme podléhali biskupství v Řezně

- 1. biskup Sas Dětmar, 2. biskup Vojtěch ze Slavníkovců

SPOR SLAVNÍKOVCŮ A PŘEMYSLOVCŮ

 

VOJTĚCH

-         Slavníkovec

-         studium na jedné z nejproslulejších evropských škol, která působila při kostele v saském Magdenburgu (právo)

-         vzdělaný, zcestovalý, zastánce dodržování křesťanství (hlavně celibátu u kněží, kritika života panovníků)

-         982 zvolen na Levém Hradci 2. pražským biskupem

-         Vojtěch se však nechtěl podrobovat světské moci (spory s Boleslavem) =  odešel do Říma, aby ho papež zprostil biskupského úřadu – papež mu doporučil, aby se stal mnichem

- 993 založil 1. mužský klášter – Břevnovský klášter (benediktini)

-         biskupský stolec v Praze však zůstal neobsazen a Boleslav byl přinucen jednat s Vojtěchem o případném návratu (to se ještě několikrát opakovalo – spory a návraty)

-         nakonec se vydal na misijní cestu do Prus, během níž byl roku 997 zavražděn

-         ostatky byly převezeny do Hnězdna =   roku 1000 zde bylo vyhlášeno arcibiskupství

- 1. arcibiskupem byl bratr Radim, svatořečen

 

SLAVNÍKOVCI

 

-         knížecí rod Zličanů, či Charvátů nebo – pravděpodobněji – boční větev Přemyslovců

-         měli svou vlastní suverenitu – Libice

-         užívali vévodského titulu a razili vlastní mince (v Malíně a Libici)

-         politické ambice  =   nepřátelství mezi nimi a Přemyslovci

-         situaci vyhrotila expanze polských knížat Měška I. a jeho syna Boleslava I.Chrabrého, kteří vytlačili české družiny z Krakova a Slezska

 

-         995 – vyvraždění Slavníkovců na Libici

- zmasakrovali všechny, kdo tam byli

- přežil jen Vojtěch a pár mužů, kteří byli zrovna na tažení v Polsku

 

II.VÝVOJ ČESKÉHO STÁTU V OBDOBÍ SENIORÁTU DO ROKU 1126

 

V roce 1002 nečekaně zemřel císař Ota III. Tím se zhroutila politická koncepce přestavby Evropy na universální křesťanskou říši se střediskem v Římě. Místo toho došlo ke střetu mocenských sil o znovurozdělení vlivu. Vládu v říši získal bavorský vévoda Jindřich II., ale polský kníže Boleslav Chrabrý opanoval Milčansko a Míšeňsko. Mezi oběma rivalizujícími panovníky ležely Přemyslovské Čechy. Jejich postavení bylo o to těžší, že v sousedství vznikaly dva nové státy – Polsko pod dynastií Piastovců a Uhry vedené vládnoucím rodem Arpádovců.

 

BOLESLAV III. RYŠAVÝ (999-1002, leden-únor 1003)

 

-         nevýrazný panovník, bratři Jaromír a Oldřich (postupné střídání na trůnu)

-         Jaromír a Oldřich utekli do Bavor (B III. se jich chtěl zbavit)

 

-         Boleslav III. byl mezitím sesazen předáky

=   na stolec dosazen neschopný opilec Vladivoj (1002-1003) – brzy zemřel (aby se udržel na trůnu nechal si udělit Čechy v léno a uznal, že České země nejsou samostatným státem)

 

=   po jeho smrti Čechy pod nadvládou Boleslava Chrabrého (polský kníže, neměl v zemi úplné uznání)

 

-         Boleslav Chrabrý vedl spory s Jindřichem II. – Čechy se postavili na stranu Římské říše

=   Jaromír s Jindřichem II. vstoupili do země a vytlačili polské posádky

 

-         1002 – vlády se v Čechách zmocnil Oldřich

-  1019 – vyhnal Poláky z Moravy a upevnil zde vládu

- později tam předal správu svému synovi Břetislavovi (narozen z nelegitimního svazku)

 

-         po nových střetech mezi Oldřichem a Jaromírem, které vyvolalo vměšování Říše, nastoupil byl po Oldřichově smrti s Jaromírovým souhlasem Břetislav

 

BŘETISLAV I. (1035-1055)

 

-         unesl Jitku z rodu Babenberků a oženil se s ní

 

-         zahájil tažení do Polska, obsadil Hnězdno – ostatky sv. Vojtěcha převezeny do Prahy

- Evropa se snažila polský stát obnovit, což vyvolalo spory Břetislava s římským králem Jindřichem III.

- 1041 byl Břetislav donucen ke kapitulaci a složil lenní slib věrnosti, který se změnil ve spojenectví

 

-         zavádí nový nástupnický řád – SENIORÁT

= panovníkem se stává vždy nejstarší Přemyslovec

 

-         pět synů (jeden z nich se stal biskupem)

-         po jeho smrti chvíli vládl Spytihněv a pak Vratislav

 

VRATISLAV II. – kníže, VRATISLAV I. – král (1061-1092)

 

-         založil biskupství moravské v Olomouci a kapitulu vyšehradskou

 

-         za jeho vlády došlo mezi císařem Jindřichem a papežem Řehořem VII. k boji o investituru (kdo komu bude nadřazený)

- Vratislav na straně Jindřicha – v roce 1085 odměněn – získal titul krále českého a polského (nedědičný)

=   1. ČESKÝ KRÁL, sídlil na Vyšehradě

 

-         nechal zhotovit iluminovaný Kodex Vyšehradský (korunovační řád) – nádherně ilustrován

 

-         na sklonku Vratislavovy vlády došlo k odboji jeho syna Břetislava (podporu u mladší a nižší části aristokracie) – roku 1100 byl zavražděn

-         po Břetislavově smrti byl nejstarším Přemyslovcem právě vyhnaný Oldřich Brněnský, ale předáci a biskup Heřman povolali na stolec Bořivoje II. – narušení seniorátu

 

-         1107 svrhl Bořivoje Svatopluk a ve shodě s Bořivojovým bratrem Vladislavem (který se měl stát jeho nástupcem) byl dosazen na stolec (1109 zavražděn)

 

-         družina Svatopluka chtěla za nástupce prosadit Otu, ale čeští předáci obhájili nástup Vladislava

- na sklonku jeho života ve snaze vyhnou se dalším krvavým obětem převzala aristokracie spolu s královnou Svatavou (vdova po Vratislavovi) iniciativu do svých rukou a dohodou byl na Vyšehradě určen za nástupce Soběslav

 

=  definitivní opuštění seniorátu

 

III. STÁTNÍ MOC A POČÁTKY ŠLECHTY

 

-         od 12. století se v důsledku sílící kolonizace, obchodní výměny a kulturní tvorby dostávají ve střední Evropě do popředí nové národní a sociální síly – šlechtické, měšťanské i poddanské

 

-         ve 12. století probíhá tzv. vnitřní kolonizace (= kolonizace Čechy, ne cizinci)

- kolonizuje šlechta, kláštera (cisterciáni)

- šlechtické rody         

- Vítkovci (J Čechy)

- Hrabišicové (ve znaku hrábě, založili klášter, S Čechy)

- Drslavici (Z Čechy)

- Markvartici (Pojizeří)

- Kounicové (Morava)

 

-         statutou Konráda II. Oty (1189) – dědičná držba půdy šlechtického rodu

 

-         v tomto vývoji skromné místo i Čechy – roku 1126 se shromáždilo vojsko české šlechty pod korouhví sv. Vojtěcha připevněnou na kopí sv. Václava, aby odrazilo tažení nového římského krále Lothara III.

- válka nebyla významná rozsahem, ale projevy národního vědomí české aristokracie

 

SOBĚSLAV (1125-1140)

 

-         1126 – bitva u Chlumce – proti Lotharovi III. – Soběslav vítězí (podnětem byl zásah Říše do sporu o vládu)

- vztah mezi Čechami a Lotharem upraven podle formálního lenního vztahu

 

VLADISLAV II. (1140-1172)

 

-         dosazen šlechtou

-         časté boje s moravskými Přemyslovci

-         1158 získává královský titul (pouze pro sebe) za pomoc Fridrichovi Barbarossovi při dobývání Milána

= 2. ČESKÝ KRÁL, Vladislav I.

-         manželka Judita – na její počest postaven první kamenný most v Praze (Juditin, 2. ve střední Evropě, přibližně v místě Karlova)

 

Následovalo časté střídání panovníků (Soběslav II., Konrád II. Ota, Jindřich Břetislav, Přemysl)

 

-         1182 – založeno markrabství moravské – z podnětu Barbarossy

- 1. markrabě – Konrád II. Ota

- 1189 vydal 1. psaný zákoník STATUTU – obsahovala záznamy o pozemkovém vlastnictví soudů, atd.

 

-         1197 – definitivně se prosazuje PRIMOGENITURA

- nástupcem je vždy nejstarší syn

 

IV. ROMÁNSKÁ KULTURA

 

-         základem byly jednoduché geometrické abstrakce, na jejichž schématu vznikaly nejen chrámové stavby, ale také výzdoba prezentující základní myšlenku církevního učení

-         sochařství je začleněno do architektury na principu ornamentu

 

I. KAROLÍNSKÝ SLOH – podle Karla Velikého – 10. století

II. OTÓNSKÝ SLOH – př. rotunda sv. Petra a Pavla u Starého Plzence (10.-11. stol., podle                   Oty Velikého)

 

-         dřevo, kámen

-         málo zdobné, málo členité, účelové, těžkopádné stavby

-         sdružené + dvojdílné okno, někdy vícedílná

-         rotundy – (již VM) – jedna nebo více apsid (Starý Plzenec, sv. Kateřina – Znojmo)

-         baziliky (sv. Jiří – Pražský hrad)

-         emporový (tribunový) kostel – šlechta na venkovských panstvích

-         románské základy má řada klášterů

- nejstarší kláštery – př. Teplá, Nepomuk (zbořen husity), Kladruby, Plasy (barokní stavba!)

-         hrady - zakládá panovník

- hrad biskupů – př. Roudnice

- tvoří správní střediska – př. Prácheň (poblíž Horažďovic)

- nejstarší hrad – Přimda u Tachova (založen omylem německou šlechtou na českém území

-         měšťanské kamenné domy – Praha (domy německých i židovských obchodníků)

- interiér – vytápěno krbem, stěny potaženy závěsy

             

-         malířství – z 12. stol.

- nástěnné malby – duchovní stavby

- sv. Kateřina (Znojmo) – vyobrazení přemyslovských knížat (nechal zřídit kníže Konrád)

- knižní malba – iluminace – Kodex vyšehradský

-         sochařství – doplněk architektury – hlavy a příšerky – doplněk sloupů

-         hudba – chorál „Sv. Václave“ – 2. ½ 12. stol. – autor neznámý

-         literatura – Kosmova kronika česká – až do roku 1125 (pokračovatelé Kosmy např. kanovník Vyšehradský)

4. TŘINÁCTÉ STOLETÍ V EVROPĚ A V ČECHÁCH

 

I. ČESKÉ KRÁLOVSTVÍ DO ROKU 1278

 

-         13. století – předchozí středověké formy se mění do sociálně členitějších, ale stabilnějších a účinnějších systémů

 

-         v českých zemích řada nových jevů

- stabilizuje se královská moc

- vznikají města, rostou šlechtické hrady

- přichází německé obyvatelstvo jako jeden z hlavních nositelů nových trendů (=   české země se mění v země dvou národů)

- šlechtici se museli obeznámit se zásadami trhu a úvěru a s přesnějšími pojmy v oblasti trhu a vlastnictví

- vesničané byli stále více odkázáni na město, ale smluvní charakter poddanských vztahů jim dával možnost samostatně hospodařit

 

Prosazení ideálů a svobod jednotlivých mocenských sil – církve, královské moci, šlechty, či měst – bylo nutně spojeno se vzájemnou konfrontací, vymezením sfér vlivu, hranic únosnosti svobod jedněch ve vztahu k jejich respektování ze strany druhých.

 

PŘEMYSL OTAKAR I. (1197-1230)

 

 

-         v době jeho vlády docházelo v Říši k bojům o moc mezi Štaufy a Welfy – podpora Fridricha II. Sicilského z rodu Štaufů

 

-         1212 – udělena Zlatá bula sicilská (bula = pečeť)

- upraven lenní vztah Čech k Říši – Čechy samostatné, ale měly povinnosti k Říši

- král volen českou šlechtou, schvalován římským králem

- královská hodnost dědičná

- český král by se měl účastnit korunovační cesty do Říma (např. finančně)

 

-         od počátku 13. století se u nás prosazuje primogenitura (prvorozenectví) – uplatňováno od Václava I.

 

-         2 manželky

1)      Adléta Míšeňská

- dcera Markéta – provdána do Dánska za krále Waldemara, velmi oblíbená, jméno změněno na Dagmar

- syn Vratislav - zemřel

 

PO I. se s ním nechal rozvést (1. rozvod v našich dějinách). Adléta se obrátila pro pomoc k papeži a usilovala o udržení práv svých dětí. Papež Inocenc III. konečné rozhodnutí v této záležitosti odkládal a teprve po Adlétině smrti bylo její manželství s PO zrušeno.

 

 

2)      Konstancie Uherská

- dcera Anežka (1211-1282)

Mohla se stát manželkou římského císaře Jindřicha – odmítla, začala se věnovat charitativní činnosti – založila komplex Na Františku, kde byla zřízena nemocnice, zavedla k vám nové řády – františkáni a klarisky. Založila i řád nový – řád křížovníků s červenou hvězdou. Byla poradkyní otce i bratra. 14.11.1989 – kanonizována (předzvěst revoluce).

 

- syn Václav

 

EMANCIPACE CÍRKVE ZA BISKUPA ONDŘEJE

 

-         náboženství spojovalo ve středověku společnost do jednoho celku

-         kancléřem českého krále byl tradičně probošt Vyšehradský

-         život ve společnosti si vynucoval nezávislé působení církve a světské moci

-         boj za emancipaci a reformu české církve zahájil biskup Ondřej (působil v Římě)

- s podporou papeže docílil vydání privilegia pro pražské biskupství roku 1221 a konkordátem z roku 1222 dosáhl uznání základních požadavků pro samostatné postavení české církve (netýkalo se Moravy)

- právo kanonické volby a respektování právních a hospodářských imunit

 

VÁCLAV I. (1230-1253)

 

-         manželka – Kunhuta, dcera římského krále Filipa Švábského z rodu Štaufů

-         bál se zvonů

 

-         1241 – Mongolové do střední Evropy, vtrhli do Slezska

- bitva u Lehnice – Mongolové porazili vojsko pod vedením Jindřicha II. Pobožného

 

            =    Václav začal mobilizovat, hodlal zasáhnout (oslavován)

=   Mongolové se před novým nepřítelem rychle stáhli, prošli Moravou a vpadli do Uher (drancování)

 

-         synové

- Vladislav – v roce 1246 získává Rakousko (nástupnictví po rodu Babenberků), oženil se s Gertrudou Babenberskou, ale v lednu 1247 umírá

- Přemysl Otakar (II.)

 

SPOLEČNOST, ŠLECHTA 1. ½ 13. STOLETÍ

 

-         v této době ztrácí většina hradišť svou původní funkci

-         hlavním zdrojem příjmů – generální berně – vybírané z každého „pluhu“ a mlýna

-         jen některé hrady si udržely roli velkých politických středisek a sídel samostatných soudů (Praha, Olomouc, Plzeň – dnešní Starý Plzenec, atd.)

-         během 40. a 50. let 13. stol. – vznik zemského soudu v Praze

-         od počátku 13. století razili čeští panovníci novou minci – brakteát (raženy z jedné strany)

-         heraldickým symbolem se stal lev, který nahradil tzv. svatováclavskou orlici

- teprve ve 2. ½ 13. stol. se erby nově ustálily – dvouocasý lev jako znak českého království a šachovaná orlice moravského markrabství

-         šlechta umožňovala nejen legitimní nástup na trůn, ale i právní a politickou identitu státu

 

PŘEMYSL OTAKAR II. (1253-1278)

 

-         druhorozený syn Václava I. (prvorozený Vladislav předčasně umírá)

-         rozpory s otcem, vedl proti němu odboj – byl vězněn

-         ctižádostivý, „král železný a zlatý“ – bohatství + dobře vyzbrojení těžkooděnci

-         schopný panovník

 

-         1253 – vymření rodu Babenberků v Rakousku

- o Rakousko zájem – uherský král Béla IV. i Přemysl Otakar II.

 

-         Rakousko získal sňatkem s Markétou Babenberskou – velký věkový rozdíl (on 28, ona 50), ale dobrý vztah

 

-         1250-1273 – v Říši interregnum (bezvládí) – období během něhož se nepodařilo pro odpor papežů obnovit vládu Štaufů (rod Štaufů byl papeži proklet)

 

-         1260 – bitva u Kressenbrunnu (S Rakousko)

- touto bitvou byla ukončena válka mezi PO II. a Bélou IV. o Štýrsko – PO II. vítězí

-         1261 – PO II. se rozvedl s Markétou Babenberskou a vzal si vnučku Bély IV., uherskou princeznu Kunhutu (zachoval si však Horní a Dolní Rakousy, které vyženil s Markétou)

 

=   snaha rozšířit moc až k Jadranu – některá severoitalská města ho uznávala za krále

 

-         účastnil se křížových výprav středoevropské aristokracie do Prus (1255 založil Královec) a usiloval o zřízení metropolitního centra v Olomouci pro nově pokřtěné kraje Litvy

-         zakládal hrady a města – České Budějovice, Písek, Domažlice, Bezděz, Zvíkov

-         zakládal kláštery – Vyšší Brod, Zlatá Koruna

-         neoblíbený u šlechty – hlavně jihočeští Rožmberkové

-         1266 – připojil Chebsko, Kraňsko (dnešní Slovinsko)

 

-         1273 – byl za nového římského krále zvolen Rudolf Habsburský a celé období interregna bylo prohlášeno za právně sporné

 

- Přemysl byl tou volbou hluboce uražen, protože ignorovala český volitelský hlas i jeho vlastní autoritu (očekával, že bude zvolen)

 

=   Přemysl neuznal volbu a poslal Rudolfovi žebráckou mošnu – Přemysl dán do církevní a světské klatby

 

(Ve 13. století o volbě panovníka Svaté říše římské rozhodoval sbor sedmi volitelů – kurfiřti – 4 světského stavu: král český, falckrabí rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský a 3 duchovního stavu: arcibiskupové trevírský, kolínský a mohučský)

 

-         1276 – válka mezi Rudolfem Habsburským a PO II. v Podunají – Přemysl byl poražen, ztratil Chebsko a Rakousko bylo připojeno k Říši

 

-         v zápětí zahájili odboj dva přední české rody – Vítkovci a Rýzmburkové

- 1277 PO II. odboj potlačil – Boreš z Rýzmburka byl popraven a jeho majetek konfiskován a Záviš z Falkenštejna (Vítkovec) uprchl za hranice

 

Pročeská aliance knížat však přetrvávala, PO II. měl stále své příznivce v Rakousku, a tak se odhodlal k fatálnímu pokusu zvrátit situaci novou válkou s Rudolfem Habsburským.

 

=   26.8.1278 – bitva u Suchých Krut na Moravském poli -  Přemysl zabit

 

II. POSLEDNÍ PŘEMYSLOVCI

 

VÁCLAV II. (1283-1305)

 

-         po bitvě na Moravském poli byl český stát v tragické situaci – následník trůnu Václav byl ještě dítě a nebyl zde nikdo, kdo by mohl krále zastoupit

- dva rivalové usilující o poručnictví – Ota Braniborský a Jindřich Vratislavský

 

=   rozhodla rada cizích knížat – Ota převzal správu a poručnictví nad Václavem, Jindřich získal Kladsko a Rudolf k náhradě válečných výdajů Moravu; královna Kunhuta obdržela území na Opavsku

 

-         Václav byl vězněn Otou na Bezdězu a v Berlíně

 

-         1283 – šlechta vykoupila Václava ze zajetí – dosazení na český trůn

 

- po jeho návratu šlo o to, pod jakým vlivem bude královský dvůr stát – svou vůli prosadila Kunhuta, na jejíž přání Václav povolal ke dvoru jejího milence, kterým byl Záviš z Falkenštejna

- 1285 se s Kunhutou oženil, snaha o prosperitu země, podpora Václava

 

-         postupně však získává vliv manželka Guta Habsburská, dcera Rudolfa

 

=   šlechta chystala spiknutí proti krále (v čele Záviš z Falkenštejna) – Záviš byl zatčen a vožen po českých hradech Mikulášem Opavským, dokud se česká šlechta nevzdala – šlechta na Hluboké odmítla a Záviš byl před Hlubokou popraven (majitel Závišův bratr Vítek)

 

VLÁDA VÁCLAVA II.

 

-         nedůvěřivý, bojácný,diplomat

-         jeho druhou manželkou se stala Eliška Rejčka (rod Piastovců)

-         1295 – založení Plzně

-         1300    - objevení stříbra v Jihlavě a Kutné Hoře

- vydává horní zákoník pro Kutnou Horu – pokrokový v celé Evropě (obsahoval i prvky sociální péče pro horníky)

                  - změna mincí – raženy stříbrné pražské groše

 

-         1301 – vymírají Arpádovci (představitelé uherské šlechty) – nabídli Václavovi korunu

=  Václav korunu přijal pro svého syna

 

-         Václav III. dosedl na uherský trůn a přijal jméno Ladislav V., uherským králem v letech 1301-1304

 

-         v Evropě se zvedá odpor proti Přemyslovcům – ze strany papeže i římského krále Albrechta Habsburského – vytáhl na Prahu

 

=  1304 střetnutí, Albrecht se vrací zpět

=   české oddíly musely vyvést Václava z Uher zpět do Čech, vzal s sebou i uherské korunovační klenoty – byl nucen je vrátit a definitivně ztrácí uherský trůn

 

-         1305 – umírá na tuberkulózu

 

VÁCLAV III. (1305-1306)

 

-         polský a český král

-         zpočátku neměl státnické zájmy, oženil se s Violou těšínskou

-         na dvoře stále působí Eliška Rejčka – jejím milencem byl Jindřich z Lipé

-         začíná se z něj stávat dobrý panovník

-         povstání v Polsku – v čele Vladislav Lokýtek

-         srpen 1306 – Václav soustředil rozsáhlé vojsko, vydává se do Polska, zastavuje se však v Olomouci, kde je zabit najatým vrahem

 

 

 

 

 

5. PROMĚNY 14. STOLETÍ

 

I. GOTICKÁ KULTURA

 

-         styl zrozený ve Francii v 1. ½ 12. století se šířil zaalpskou Evropou (na Apeninský poloostrov pronikla gotická architektura jen okrajově)

-         jedinečný styl, který se takřka v ničem neinspiroval antikou, zatímco všechny dřívější i pozdější směry z dědictví starověkého Řecka a Říma čerpaly

-         nejen architektonický směr, gotika vyjadřovala i filosofické a teologické představy křesťanstva vrcholného a pozdního středověku

-         žádný jiný umělecký směr, snad s výjimkou baroka, nevystihl principy křesťanského vnímání a chápání světa tak dokonale, jako gotika

-         1230 – první náznaky gotiky v Čechách

 

-         vrcholná gotická díla výtvarného umění, hudby i literatury obsahují zpravidla 4 významy:

1)      základní čili historický (ztvárnění určitého srozumitelného jevu)

2)      morální (odkazující k hlavním zásadám křesťanského chápání života)

3)      jinotajný (alegorický, metaforický)

4)      teologický (anagogický)

 

ARCHITEKTURA

 

-         určujícím principem je vertikální linie (směřování vzhůru k Bohu)

-         charakteristickým prvkem je lomený oblouk (též vykládaný jako gesto sepjatých rukou)

-         odlehčenost, odhmotněnost staveb

-         přesné propočty umožnily sklenou rozsáhlé chrámové prostory ve značné výšce a rovnoměrně vést tlak klenby do opěrného systému, tvořeného pevnými sloupy uvnitř stavby a vně umístěnými oblouky a věžičkami (fiálami)

 

-         výsadní postavení – katedrála

- několikalodní kostel s vysokým chórem, kolem něhož probíhá ochoz, lemovaný kaplemi

 

-         v 1. ½ 14. století jsou patrné vlivy francouzského kulturního prostředí (př. Roudnice nad Labem – most, augustiniánský klášter a kostel)

 

-         francouzské prvky také zřejmé u MATYÁŠE Z ARASU (Francouz)

- tendence k vznosným, vzhůru směřujícím liniím (kapitulní síň Sázavského kláštera, chrám sv. Bartoloměje v Plzni)

- architekt první fáze přestavby Svatovítského dómu

 

-         PETR PARLÉŘ

- spolu s příbuznými vybudoval kamenickou a sochařskou huť

- přinesl nové rysy – těžkou klenbu chrámových prostor vystřídala síťová klenba žebroví a jednoduché okenní kružby se proměnily v pestrou směs vzájemně se proplétajících větví (plaménkový motiv)

- př. chór pražského Svatovítského chrámu a jeho hlavní věž, kaple všech svatých na Pražském hradě, podíl na staroměstském chrámu Panny Marie před Týnem, na kostele sv. Bartoloměje v Kolíně a počátek budování chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře)

- Kamenný (Karlův) most, Staroměstská mostecká věž – výtvory parléřovské huti

 

PLASTICKÁ TVORBA

 

-         většina sochařských prací zpodobňovala světce

-         od ½ 14. století se v souvislosti s mariánským kultem šíří vlna tzv. krásných madon (Panna Marie s Ježíškem v náručí)

- charakteristické esovité prohnutí postavy

 

-         tzv. Mistr týnské kavalérie

- vynikající řezbář, zpracovávající náboženské motivy, zvláště Kristovo umučení

-         jako sochařský materiál se používá dřevo, ale také kámen a kov

-         př. kamenné náhrobky sedmi přemyslovských knížat a králů ve Svatovítské katedrále (parléřovská huť), plastika sv. Václava, sochy Karla IV. a Václava IV. v průčelí Staroměstské mostecké věže (Petr Parléř)

-         kovolitectví – jezdecká socha sv. Jiří, bojujícího s drakem (dnes na 3. nádvoří Pražského hradu)

 

MALÍŘSTVÍ

 

-         nástěnné

- hlavně tvorba mistrů, kteří se podíleli na výzdobě císařského paláce a kaple na Karlštejně (Mikuláš Wurmser)

-         desková malba

- těží nadále převážně z náboženské tématiky

- př. práce Mistra třeboňského oltáře a Mistra vyšebrodského oltáře

- portrétní práce mistra Theodorika (130 obrazů polopostav světců – karlštejnská kaple)

-         knižní iluminace

- př. Pasionál abatyše Kunhuty a Velislavova bible (1. ½  14. století)

- vrcholu dosáhla knižní malba na dvoře Václava IV., kde vznikl soubor vynikajících rukopisů (německy psaná Bible, cestopis tzv. Mandevilla a další)

 

 

II. LUCEMBURKOVÉ NA ČESKÉM TRŮNU

 

-         po Olomoucké vraždě se musela řešit otázka následníka – dobová kritéria pro vládu vylučovala, aby na trůn nastoupil příslušník českého národa

 

-         ačkoliv si v roce 1264 dal Přemysl Otakar II. potvrdit od krále Richarda dědické právo po přeslici, podle zemských zvyklostí bylo přijetí panovníka v moci šlechty

 

-         římský král Albrecht navrhoval za kandidáta svého syna Rudolfa, vévodu rakouského

 

-         šlechtu požádaly o zachování dědických práv dynastie dvě z dcer Václava II.:

- vdaná Anežka (manžel Jindřich, vévoda Korutanský)

- Eliška

 

Byl vybrán Jindřich Korutanský

 

=   Albrecht vstoupil s vojskem do Čech a dosadil Rudolfa na český trůn (Jindřich uprchl)

 

 

RUDOLF (1306-1307)

 

-         velmi šetrný, lidem se žilo dobře (jedli hlavně kaši – „král kaše“)

-         oženil se s mladou královnou vdovou Eliškou Rejčkou (stal se současně i polským králem)

-         1307 – umírá v Horažďovicích (dostal úplavici)

 

vládne opět JINDŘICH KORUTANSKÝ (1307-1310)

 

-         je i korunován

-         slabý panovník, vzniká silná šlechtická opozice ( Jindřich z Rožmberka, Jindřich z Lipé, Jan z Vartenberka)

- šlechta tajně vyjednává s Lucemburky (Jindřichem VII.), doporučen je syn Jan

            =   1310 dobývá Prahu, Jindřich opět prchá

 

 

JAN LUCEMBURSKÝ

 

-         v době, kdy se stává králem je 14-ti letý

-         vzal si za manželku Elišku Přemyslovnu (sestra Václava II.,+1330)

 

-         1310 – vydává inaugurační diplomy

- základní zemské zákony, ve kterých si šlechta vymohla, že veškeré úřady v zemi smí zastávat pouze usazený Čech a šlechtic – splňuje vše podle inkolátu (= zemské občanství)

 

-         ražba nových mincí – zlaté florény

-         dobrý válečník – Itálie, Litva, Polsko, Francie

-         nedobré vztahy s Eliškou

- bez ohledu na změněnou politickou realitu se snažila o obnovu modelu přemyslovského království jako hlavního cíle panovnické politiky

- omezovala práva šlechty, vládla v době nepřítomnosti krále, manželské rozpory

-         2. manželka – Beatrice Bourbonská

 

-         diplomatický talent – jednání o Slezsku a Chebsku

- 1322 připojeno Chebsko, 1319-1329 Horní Lužice a od roku 1335 byla součástí králova panství bohatá Vratislav

 

Eliška Rejčka, dcera polského krále a švédské princezny, získala díky přízni králů Václava II., Rudolfa a později i Jana mimořádné bohatství (milenec Jindřich z Lipé)

 

-         na prestiž Elišky Rejčky a moc Jindřich z Lipé osobně žárlila Eliška Přemyslovna

-         na její popud v říjnu 1315 dal Jan Jindřicha z Lipé náhle zatknout a do vyšších úřadů byla povolána strana pana Valdeka

 

=   odboj Ronovců a Markvarticů  =   osvobození pána z Lipé

 

-         1318 – vzpoura české šlechty – střet u Domažlic

- podepsán Domažlický mír – kompromis, potvrzena stará práva šlechty

- Jan tento stav skutečně respektoval, ale zároveň rezignoval na aktivní vnitřní politiku v českých zemích a věnoval se rodové politice v evropském měřítku („král cizinec“)

 

-         1335 – setkání v Trenčíně – řešení starších sporů mezi polskými, českými a uherskými panovníky

- polský „král“ Kazimír Veliký, uherský král Karel Robert z Anjou a Jan Lucemburský

 

=    titul polský král připadl Kazimírovi (Jan se ho vzdal), k našemu území připojeno Slezsko + finanční dotace

 

-         1340 – definitivně oslepl (operován – neúspěch)

 

-         1346 – bitva u Kresčaku

- bojoval na straně Francouzů (Filip VI.) proti Angličanům, Jan umírá, pohřben v Lucembursku

 

-         Karel zraněn, zpět musel cestovat v přestrojení (kvůli Ludvíku Bavorskému = protikrál)

 

 

KAREL IV. (1316-1378)

 

-         původní jméno Václav

-         do korunovace titul Karel I. Lucemburský

-         1324 – poslán na vychování do Francie, vzdělaný, zbožný (učitelem budoucí papež Kliment VI. – dobré vztahy s církví)

-         zasnouben s Blankou z Valois – stejně stará, měj ji skutečně rád

 

-         1333 – požádán šlechtou o návrat do vlasti, která byla zpustošená a vypleněná

- Karel nabídku přijal, aniž o tom zprvu otce zpravil

- o několik měsíců později mu Jan Lucemburský udělil titul moravského markraběte, čímž legalizoval jeho postavení

 

-         1346 – před bitvou došlo k volbě římského krále – i Jan mu dal svůj hlas =  Karel zvolen římským králem a po smrti otce zvolen i českým králem

 

S uznáním titulu římského krále měl však problémy. Byl zvolen pěti ze sedmi nutných kurfiřtských hlasů. Karel si musel uznání vybojovat. Protivníkem mu byl Ludvík Bavorský, který však 1347 zemřel na infarkt při lovu medvědů.

 

=   25.7.1349 – druhá korunovace v Cáchách, tentokrát za přítomnosti všech kurfiřtů

 

-         1347 – zhotoveny korunovační klenoty (tzv.Svatováclavské)

-         v tomtéž roce začíná stavba Karlštejna – architekt Matyáš z Arrasu

 

-         1355 – korunovační cesta do Říma a získání titulu CÍSAŘ ŘÍMSKÝ od papeže Urbana VI.

 

-         1356 – vydává Zlatou bulu

- římský zákoník,který upravoval volbu římského krále (zvolena může být i žena)

- určil, že do budoucna stačí pro zvolení většina kurfiřtských hlasů, nikoliv plná názorová shoda (konsensus)

 

-         sepsal také zákoník pro Čechy (Majestas Carolina)

- pro velký odpor šlechty neuveden, nalezen v Rožmberském archivu

 

-         další Karlovy sňatky byly z politických důvodů

2. manželka – Anna Falcká – připojil Falc

3. manželka – Anna Svídnická – připojil Svídnicko, syn Václav (IV.)

4. manželka – Alžběta Pomořanská – syn Zikmund Lucemburský

 

-         1373 – získává Braniborsko

-         vytvořil státní útvar – ZEMĚ KORUNY ČESKÉ

- Čechy, Morava, Slezsko, Dolní a Horní Lužice, dočasně Falc

 

-         společně ještě se svým otcem povýšil v roce 1344 pražské biskupství na arcibiskupství (1.arcibiskupem Arnošt z Pardubic) a současně zakládá nové biskupství se sídlem v Litomyšli

 

-         položen základní kámen k chrámu sv. Víta

-         zakládá Nové město pražské a univerzitu (1348)

-         zakládal hrady – př. Karlsberk, Karlskrone – nyní Radyně u Plzně

- hrad poblíž Norimberka – LAUF (hrad sv. Václava) – obrovská síň s erbovní galérií – erby Karla IV. a významných českých šlechtických rodů a měst

-         podporoval církev a umění, těsně před smrtí – papež přesídlil z Avignonu do Říma (z Karlovy iniciativy), po K. smrti – schizma

-         synové Václav, Zikmund, Jan

 

-         1378 – umírá na zápal plic, pohřben v kat. sv. Víta, nad hrobem pronesen přídomek „OTEC VLASTI“

 

 

 

VÁCLAV IV. (1378-1419)

 

-         narodil se v roce 1361 v Norimberku

-         odmalička úzkostlivě hlídán, od mládí zasvěcován do politiky

-         1363 – získal titul český král (ve dvou letech)

-         1376 zvolen římským králem, kolem roku 1400 císařem

 

-         2 manželky – Johana Bavorská, Žofie Bavorská

-         neměl potomky, sídlil v Králové Dvoře (dnešní Obecní dům), obklopoval se lidmi z nižší šlechty – milci (oblíbenci)

-         trpěl s duševní chorobou – cholerik, krutý

-         1380 – vypukla u nás morová epidemie

 

-         za jeho vlády měl časté spory s arcibiskupem Janem z Jenštejna (Jan uznával papeže římského, Václav původně taky, ale pak se nechal přesvědčit francouzskou diplomacií a inklinoval spíše k papeži Avignonskému)

 

-         1393 – Jan z Jenštejna dosadil za opata v kladrubském klášteře svého oblíbence (neoblíben u Václava), Jan byl předvolán před Václava společně s Janem z Pomuku (dnešní Nepomuk)

- Václav byl opilý a chtěl, aby mu Jan z Pomuku prozradil zpovědní tajemství manželky Žofie – odmítli, byl mučen vhozen do Vltavy

 

- stal se nejznámějším barokním světcem a nejznámějším českým svatým na větě (1729 svatořečen, ochránce zpovědního tajemství)

 

-         Václav také začal mít problémy s vyšší šlechtou – tzv. Panská jednota

=   šlechtici krále zajali a drželi ho v internaci (2x)

1)      1394 – v čele především Rožmberkové, ale i páni z Dubé, atd.

- vězněn v Bílé věži na Pražském hradě

- osvobozen díky Janu Zhořeleckému

2)      1402-1403 – vězněn na souhlas Zikmunda ve Vídni

 

Po dramatickém návratu do Čech musel král souhlasit s rozšířením politických pozic a práv vyšší šlechty

 

-         1400 – sesazen z trůnu římského krále (nevěnoval se dostatečně svým povinnostem)

-         1410 – po smrti Ruprechta Falckého – návrat – 3 římští králové

1.      Jošť Lucemburský (+1411)

2.      Václav IV.

3.      Zikmund           

 

 -  Zikmund a Václav se dohodli, římským králem trvale Zikmund

 

-         1409 – Dekret kutnohorský

- počet hlasů na UK se změnil ve prospěch Čechů na 3:1 – negativní důsledek – UK ztrácí kontakt se světem, studenti a profesoři opouští školu (zakládaní novou univerzitu v Lipsku), postupné zaostávání

 

III. PŘEDHUSITSKÁ KULTURA

 

ZMĚNA NÁBOŽENSKÉHO CÍTĚNÍ

 

-         středověký člověk spatřoval v morové epidemii projev božího hněvu

- zástupy mrskačů (flagelantů), pokoušejících se trýzněním vlastního těla sejmout hříchy křesťanstva

- církev organizovala procesí k odehnání moru

-         prohloubení víry

-         1360 – vznikl 1. kompletní překlad Písma do staré češtiny (podpora Karla IV.)

 

-         lidé hledali důvod, proč je Bůh trestá

=   příznaky společenské krize, úvahy, že za to může bohatá církev, která se zpronevěřila svému hlavnímu poslání

 

-         1379-1380 – Karel IV. nechal provést kontrolu pražského arcibiskupství – odhalila povážlivé poměry uvnitř farního kléru

 

-         Karel IV. pozval do Prahy KONRÁDA WALDHAUSERA

- člen augustiniánského řádu, měl zde kázat proti nedostatkům ve světském i duchovním životě

- dále Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova (autor díla Pravidla Starého a Nového Zákona), Tomáš ze Štítného

 

-         1391 – založena na Starém městě pražském Betlémská kaple – kázání v češtině

 

VZDĚLANOST A ŠKOLSTVÍ

 

-         rostoucí gramotnost, vzestup kulturní úrovně obyvatelstva (důsledek celkového vývoje)

-         poměrně přesné a jednotné bylo měření času (orloje – strojové věžní hodiny)

 

-         v době vlády Karla IV. – vzdělávací síť

- partikulární školy (odpovídaly přibližně nižšímu gymnáziu) – latina, základy svobodných umění

 

-         pražská univerzita

- absolventi základního, dvouletého, studia - bakaláři

- delší studium – mistr, doktor

- fakulty – artistická (svobodných umění), lékařská, právnická, bohoslovecká

- hlavou univerzity – kancléř (pražští arcibiskupové)

- výkonným činitelem - rektor

- v čele jednotlivých fakult děkani

- studenti a pedagogové bydleli na kolejích (nejznámější – Velká kolej, zvaná též Karlova)

 

LITERATURA A HUDBA

 

-         obliba veršovaných rytířských eposů – dobrodružství a láska (díla např. Tristam a Izalda, Vévoda Arnošt, Jetřich Berúnský)

-         Alexandreida

-         Trojanská kronika (antické pověsti), o Štilfrýdovi a Bruncvíkovi

-         pro milostnou poezii pěstovanou měšťany – označení meistersang

-         Dalimilova kronika, Pulkavova kronika (od praotce Čecha do 1330)

-         Vita Caroli, legenda o sv. Václavovi, právnické práce – Karel IV.

-         u studentů oblíbené tzv. spory (disputy) dvou znepřátelených stran (Podkoní a žák, Svár vody s vínem, Tkadleček)

-         legenda o sv. Kateřině, Pasionál (Legenda Aurea)

-         divadlo – Mastičkář

-         postily – písemné soubory nedělních kázání na evangelijní motivy

-         duchovní písně

- Hospodine, pomiluj ny

- Svatý Václave

- Jezu Kriste, ščedrý kníže

- Buoh všemohoucí

 

 

6. HUSITSTVÍ

 

POČÁTKY HUSITSTVÍ

 

-         1. evropská reformace

 

PŘÍČINY:

1)      1348-1352, 1380 – dvě velké morové epidemie – velké ztráty na životech  =   větší daně  =   zhoršení životní úrovně

2)      velké rozdíly mezi církví a ostatním obyvatelstvem – církve velmi zbohatla a žila nemravně – nepotismus – dosazování svých příbuzných do úřadů

3)      rozmáhá se prodávání odpustků, přispívalo se na oba papeže – větší ekonomická zátěž

4)      dvojpapežství mělo velký vliv na duševní život lidí, nevědělo se, komu věřit  =  vznik různých sekt (chiliasmus = lidé očekávali návrat Ježíše Krista na zem a tisícileté království; podle chiliastů bude pouze 5 měst ušetřeno zkázy – Plzeň – do března 1420 tzv. město slunce, Žatec, Louny, Klatovy, Slaný)

 

-         velký vliv na myšlení lidí měli kazatelé – Konrád Waldhauser (první náznaky kritiky církve), Matěj z Janova (Ital), Jan Milíč s Kroměříže

 

JAN HUS

 

-         narozen v Husinci u Prachatic kolem roku 1370

-         vycházel z učení Johna Wyclifa (jeho práce se staly v Čechách známými díky poměrně čilým kulturním kontaktům s britskými ostrovy – dcera Karla IV. Anna byla manželkou anglického krále Richarda II.)

-         sám sebe považoval za katolíka, šlo mu o obrodu církve, ale ne o pomoc chudině a zlepšení jejích životních podmínek

-         od roku 1402 kázal v Betlémské kapli, česky

 

-         do roku 1412 se těšil podpory přízni krále i královny, ale od roku 1412 začal veřejně kritizovat odpustky – to se samozřejmě nelíbilo Václavovi IV., neboť z nich měl příjem

 

-         1409/1410 byl jmenován rektorem UK – názorové střety

- v roce 1410 přikázal arcibiskup Zajíc spálit opisy Viklefových prací – před rozbouřeným veřejným míněním ale musel Čechy opustit

 

=   proti tomuto kroku protestoval Hus se svými přívrženci  =  stížnost papežovi – papežská kurie na žádost neodpovídá, množí se stížnosti na Husa, že v kázáních vystupuje proti církvi

 

=   Hus pozván k papeži, aby se ospravedlnil – neuposlechl (tím si velmi uškodil)

=   Hus je dán do klatby (= osoba mohla být pronásledována i zabita, nikdo jí nesměl pomáhat)

 

-         mezitím roste aféra kolem odpustků – tři protestující řemeslníci se ohradili a byli na místě popraveni – první krveprolití

 

-         dochází k nepokojům v Praze

 

=   nad celou Prahou vyhlášen interdikt (ve městě nesmí být vykonávány církevní obřady), dokud Hus Prahu neopustí

 

-         1414 odchází Hus z Prahy na Kozí hrádek a Krakovec a píše své spisy – O církvi, Postila,  O svatokupectví…

-         navrhl změnu pravopisu – spřežkový  na diakritický (aa – á, cz – č)

 

-         podzim 1414 – svolán Kostnický koncil (1414-1417) – Hus pozván

- koncil byl vyhlášen Zikmundem kvůli vyřešení schizmatu – během koncilu se vytvořilo dokonce trojpapežství! (Avignon, Řím, Pisa)

 

=   1418 definitivně ustaven papež Martin V. v Římě

 

- Hus byl při příjezdu okamžitě zatčen, vyslýchán, glejt (ochrana) od Zikmunda zajišťoval bezpečnost pouze během cesty, ale ne v Kostnici 

 

-         odsouzen a 6.7.1415 upálen, popel byl vhozen do Rýna

-         sporná otázka – role Zikmunda (nemohl zasáhnout, i jemu hrozilo nebezpečí od Koncilu)

-         1416 (30.5.) – upálen další reformátor Jeroným Pražský

-         pamětníkem událostí byl Petr z Mladoňovic, sepsal knihu o Husovi

 

 

HUSITSKÁ REVOLUCE

 

Vypukla 30.7.1419 1. PRAŽSKOU DEFENESTRACÍ

-         konalo se kázání Jana Želivského, který vyzýval k boji, chudina se ozbrojila a vydala se na pochod k Novoměstské radnici – byli zde zatčeni někteří Husovi příznivci a dav se dožadoval propuštění; konšelé hodili po Želivském kámen =  dav se dostal do jednací síně a vyházel konšele z okna

 

-         Václav IV. nevěděl, jak se zachovat a o měsíc později umírá na mrtvici  =  země zůstává bez krále a dědice, Zikmund je odmítán

 

-         správa země přešla na Čeňka z Vartenberka – pražský purkrabí, milenec královny Žofie

 

-         česká společnost se dělí na proudy

 

1)      UMÍRNĚNÍ

- odmítali násilí a války

- zejména mistři Pražské univerzity (Jakoubek ze Stříbra – první člověk, který zaváděl přijímání pod obojí, Jan Rokycana)

- i většina šlechty, která sympatizovala s Husity

 

2)      PRAŽANÉ

- samostatná skupina (ne celá Praha byla husitská)

- měšťané a střední stav, spíše umírnění

- měli své vlastní vojsko, které živili ze žoldu

 

3)      RADIKÁLOVÉ

- rozhodnuti, že za pravdu je třeba bojovat

a)      Orebité

- odnož Táboritů, sídlo kolem hory Oreb, po smrti Jana Žižky si říkali sirotci, 1423 k nim Žižka odešel, když se nepohodl s Tábority

 

b)      Severočeši

- Žatec, Louny – vůdcem schopný vojenský podnikatel Jakoubek z Vřesovic

 

c)      Táborité

- žili na hoře Tábor (v roce 1420 zde založeno město Tábor)

- nejradikálnější názory

 

-         proti husitským směrům vzniká opozice

- katolíci plzeňského landfrýdu (zemského míru), České Budějovice, severní Čechy a Morava

 

-         v době největšího rozkvětu mělo husitské vojsko 12 000 vojáků

-         na počátku husitství časté poutě na hory (např. Hradiště hory Tábor)

 

-         Staré Město pražské – umírnění husité

Nové Město pražské – radikálové

 

=  1422 je Jan Želivský pozván na radnici Starého Města pražského, kde je zajat a popraven =  Nové Město se stává umírněné

 

-         1427 – Praha je opět radikální

-         Plzeň – po defenestraci sem přichází husité v čele s Janem Žižkou (narozen v Trocnově, nižší šlechta)

- jaro 1420 – Žižka je donucen Plzeňany k odchodu z důvodu bránění obchodu se suknem z Norimberka, Plzeň do konce husitských válek katolická

 

Žižka míří k Táboru, cestou je však napaden – 1420 – bitva u SUDOMĚŘE (1. husitská bitva)

-         Žižka napaden katolickou šlechtou

-         na straně šlechty Břeněk Švihovský – přešel na stranu husitů

-         Žižka využívá terénu a vítězí (taktika vypuštěného rybníka) a dále na jihu zakládá Tábor – v čele 4 hejtmani

- rozrůstá se zde sektářské hnutí – ADAMITÉ (z Tábora, odmítali bohoslužbu a žádali, aby lidé žili ve společnosti, kde bude všechno všech (i ženy), pobíhali nazí, živili se loupením a přepadáváním, užívali halucinogenní látky)

 

=   zničení Janem Žižkou

 

-         Žižka odchází k Orebitům, kde vydává vojenský řád (jak vést válku, tresty za neuposlechnutí rozkazu, atd…)

 

-         1424 – vzrostla moc Jana Žižky – bitva u MALEŠOVA

- katolíci a Pražané proti Žižkovi, Žižka vyhrál – rozhodl se vydat se na Moravu a dobýt ji

 

- říjen – umírá u Přibyslavi na mor

 

PROTI HUSITŮM BYLY ORGANIZOVÁNY KŘIŽÁCKÉ VÝPRAVY

 

-         17.3.1420 zveřejnil Zikmund na říšském sněmu ve Vratislavi papežskou listinu o vyhlášení křížové výpravy proti husitským Čechům – chtěl srazit neposlušné husity na kolena, ale stal se pravý opak

-         když neprobíhaly, vyskytovaly se spory i mezi samotnými husity, v případě výprav však dokázali být jednotní

 

1.      1420 – obléhání Prahy

- bitva na Vítkově (Žižka s tábority proti Zikmundovi – jemu samotnému se podařilo dostat na hrad, kde se nechal katolíky korunovat na českého krále)

- Žižka vítězí

2.      1422 – bitva u Německého Brodu – Žižka opět vítězí

3.      1426 – bitva u Ústí nad Labem – vítězí husité v čele s Prokopem Holým

4.      1427 – bitva u Tachova – husité opět neporaženi

5.      1431 – bitva u Domažlic – k bitvě ani nedošlo, v čele křižáků kardinál Cezarini

 

-         1421 – ČÁSLAVSKÝ SNĚM všech husitů

- zvolilo se 20-ti členné direktorium (8 měšťanů, 7 nižších šlechticů a 5 vyšších šlechticů)

- proklamována neplatnost Zikmundovy korunovace

 

-         přijaty 4 ARTIKULY PRAŽSKÉ (známy již v roce 1420)

 

1)      přijímání pod obojí povoleno (zatímco se ve vrcholném středověku držela římská církev zvyklosti, že při mši přijímá posvěcenou hostii a víno jako tělo a krev Kristovu jen kněz,a ostatní přítomní dostávají pouze hostii, husité všechny účastníky bohoslužby zrovnoprávnili)

2)      svoboda kázání slova Božího

3)      světské trestání těžkých hříchů – spravedlivé trestání všech

4)      sekularizace (zesvětštění) církevního majetku – právo zabrat si církevní majetek

 

-         1431-1434 – Plzeň 4x obléhána husity, vždy nedobyta

 

-         1431 svolán z podnětu Zikmunda BASILEJSKÝ KONCIL

- přizváni nejvyšší představitelé husitů, jednání o vyřešení situace

- husité v čele s Prokopem Holým (kněz, vůdce sirotků)

- blok táboritů, sirotků a Pražanů požadoval bezpodmínečné uznání čtyř pražských artikulů pro všechny obyvatele Království českého a Markrabství moravského včetně katolíků!

- křesťanská Evropa tyto požadavky nemohla přijmout

 

-         vše spělo k ukončení válek, většina chtěla mír

=   30.5.1434 – rozhodující bitva u Lipan

            - panská jednota + umírnění x sirotkům a táboritům

- zpočátku vítězili radikálové, ale lstí, kdy šlechta předstírala útěk a husité byli vylákáni z vozové hradby, nakonec vítězí šlechta

- sirotčí vojska zanikla, táborité přešli do služeb krále nebo na Slovensko do služeb Jana Jiskry z Brandýsa (na Slovensku menší války, zbylí husité – bratříci)

 

-         po porážce začala nová jednání se Zikmundem o jeho zvolení českým králem a o potvrzení práv

 

=   1436 – vydána JIHLAVSKÁ KOMPAKTÁTA (úmluvy)

 

- přijímání pod obojí se povoluje, zbytek artikulů povolen jen částečně, husitská církev si může volit arcibiskupa (1 arcibiskup Jan Rokycana) – neschválena papežem

- Zikmund zvolen českým králem – umírá v prosinci 1437 ve Znojmě

 

-         poslední vzpoura proti Zikmundovi – 1436 vzpora pod vedením Jana Roháče z Dubé (hrad Sion) – dobyt, Jan popraven

 

DŮSLEDKY

 

-         výhody – vzrostla vzdělanost u široké vrstvy obyvatel (důvod – nutná znalost bible)

-         nevýhody

- hospodářské zaostávání

- renesance a humanismus se neprojevuje

-         české země – zemí dvojího lidu – 70% kališníci

-         kulturní ztráty

-         vázly hospodářské a kulturní vztahy

-         husitské válečnictví přínosem pro celou Evropu

 

SPANILÉ JÍZDY – rejsy

-         výjezd husitů do ciziny

-         cíl – získání peněz a potravy (rabování), šíření myšlenek pomocí manifestů

-         1433 – husité na Baltu (s Prokopem Holým)

 

ČESKÝ STÁT V LETECH 1437-1458

 

-         po smrti Zikmunda zůstává jeho dcera Alžběta Lucemburská (manžel Albrecht Habsburský)

 

-         1438 – Albrecht Habsburský zvolen uherským a českým králem

- na trůn dosadili Albrechta Habsburského katolíci a umírnění husité, ale východočeští husité, táborité a Rokycanovi stoupenci se vyjádřili pro polského prince Kazimíra

- boj mezi stranami přerušila Albrechtova smrt - 1439

 

-         v té době už je Praha pod kontrolou umírněných kališníků

-         1440 – narození LADISLAVA POHROBKA

-         1440-1458 – země jsou spravovány landfrýdy (brannými svazy) – snaha získat moc

- východočeský – v čele Jiří z Poděbrad – husitská šlechta

- Zelenohorská jednota – katolíci, Z Čechy

- Strakonická jednota – katolíci

- Praha – umírnění husité, Jan Rokycana

-         moravská šlechta byla katolická

 

-         poděbradská strana si uvědomovala možné nebezpečí restaurace katolické moci

=   1448  dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad

 

-         1452 – Ladislav uděluje Jiřímu správcovství země, pro Uhry – Matyáš Korvín

- je dobrý správce, stabilizace poměrů, oživení obchodu

 

-         1453 – Ladislav korunován českým a uherským králem, Jiří zůstává správcem

-         1457 – Ladislav přijíždí do Prahy na svatbu s francouzskou princeznou a náhle umírá

- velké dohady o jeho smrti, obvinění proti Jiřímu z Poděbrad, snad leukémie

 

            =   2.3.1458 – JIŘÍ z PODĚBRAD zvolen českým králem

- 1. volba panovníka z nekrálovského roku, otec Viktorín z Kunštátu, matka nejistá

- s volbou nakonec souhlasili i představitelé katolické šlechty, které Jiřího osobnost skýtala záruku, že nedojde k návratu zabraných statků zpět do držení římské církve

- pro korunovaci zapůjčení katolických biskupů od Matyáše

 

 

VLÁDA JIŘÍHO Z PODĚBRAD (1458-1471)

 

-         „král dvojího lidu“, „husitský král“ – není přesný přídomek, snažil se prosazovat kompaktáta, protože to slíbil, ale sám nebyl radikálním husitou

 

-         hned po nástupu na trůn problémy – pro zvolení se totiž vyslovili jen představitelé stavů Království českého, zatímco zástupci katolických vedlejších zemí se aktu na Staroměstské radnici nezúčastnili a proti Jiřímu se postavili i moravští katolíci

 

-         obratným postupem nakonec získal uznání na celém teritoriu Koruny české

-         dceru Kateřinu provdal za Matyáše Korvína (podobné svazky uzavřel i se saskými vévody a braniborskými Hohenzollerny)

 

-         1462 – spory s papežem – Pius II.

- papež využil toho, že papežství kompaktáta nikdy neuznalo a prohlásil je za neplatné

-         1464-65 – vysláno poselstvo Lva z Rožmitálu na západní dvory (Francie, Španělsko)

- měli dokázat kulturnost českých zemí a získat náklonnost ciziny

 

-         v opozici proti Jiřímu z Poděbrad se objevuje Zelenohorská jednota

 

-         1466 – papež Pavel II. prohlásil Jiřího sesazeného z trůnu a dal ho do klatby

=   do čela výpravy proti Jiřímu pověřen Matyáš Korvín  =   1467-69 válka

 

-         1469 – bitva u Vilémova

- Matyáš poražen a zajat – Jiří se zachoval až příliš dobře, stačil mu Matyášův slib, že proti němu nevytáhne a propustil ho

 

            =   Matyáš se nechal korunovat v Olomouci českým králem  =   2 králové

                        - na Matyášově straně – Morava a vedlejší země koruny české

                        - Jiřímu věrné Čechy

 

-         v zoufalé situaci, násobené rychle se zhoršující nemocí, se podařilo Jiřímu nalézt schůdné řešení – uzavřel dohodu o nástupnictví s polským králem Kazimírem IV.: v případě Jiřího smrti měl český sněm zvolit na trůn příslušníka jagellonské dynastie (jeho synové nemohli nastoupit na trůn)

 

-         válka pokračuje – v roce 1471 vytlačil Matyášova vojska, vojensky porazil Zelenohorskou jednotu, ale náhle umírá (jaterní choroba a dna)

 

-         Matyáš obnovuje vládu nad českými zeměmi (kromě Čech)

-         syn Hynek (bohémský život), další syn je mentálně retardovaný

 

VÝZNAM JIŘÍHO Z PODĚBRAD

 

-         pozvedl ekonomiku

-         PROJEKT J z P

- jde o projekt pro mírovou organizaci křesťanských států (něco jako dnešní OSN)

- cíle   1) zamezení turecké expanze

           2) měl existovat jakýsi společný parlament

- proti projektu vystoupil papež a nikdo ho nepodepsal

      - hlavou měl být francouzský král

 

 

JAGELLONCI NA ČESKÉM TRŮNĚ

 

-         slabí panovníci

 

VLADISLAV JAGELLONSKÝ (1471-1516)

 

-         na trůn nastupuje jako 15-ti letý, neuměl česky, neznal zdejší poměry

-         manželka Anna – šťastné manželství

 

-         1478-1479 – OLOMOUCKÉ ÚMLUVY

- dohoda s Matyášem Korvínem

 

Matyáš, užívající i dále titulu českého krále, přiznal Vladislavovi přímou kontrolu nad celým Královstvím českým, ale ponechal si vládu na Moravě, v obojí Lužici a ve Slezsku. V případě, že by Vladislav zemřel dříve, připadlo by Království české Matyášovi. Dřívější Matyášova smrt pak pro Vladislava znamenala povinnost zaplatit jeho nástupcům 400 000 zlatých.

 

-         1490 – Matyáš umírá, Vladislav se stává panovníkem, ale nic neplatí, Matyáš zemřel bez legitimních mužských potomků

- zvolen uherským králem, sídelní město Budín

 

-         1483 – náboženská bouře

 

Vladislav toleroval kališnictví, ale katolíci se snažili využít situace, že mají katolického král – náboženský převrat v Praze – katolíci se snažili ze všech úřadů vytlačit kališníky, plán byl dlouho připravován a tajen (v čele Štenberkové) – došlo však k prozrazení =   kališníci katolíky předběhli a sami uskutečnili převrat – docházelo k defenestracím, kališníci si uchovali své pozice.

 

-         1488 – kutnohorský sněm

- stanoveno, že mezi oběma skupinami dojde k míru a vše se bude řešit mírovou cestou

 

-         1500 – Vladislavské zřízení zemské

- upravuje vztah mezi šlechtou a městy – upravuje vztah podnikání šlechty, více výhod šlechtě (povolovalo se jí to, co směla jen města)

 

-         syn Ludvík

 

LUDVÍK JAGELLONSKÝ (1516-1526)

 

-         sídlil v Budíně, manželka Marie Habsburská

-         1517 – svatováclavská smlouva

- 2. pokus upravit poměry mezi městy a šlechtou – kompromis – šlechta měla podnikat za určitých podmínek, města získala jiná privilegia

 

-         1526 – Turci útočí na Uhersko – bitva u Moháče

- Ludvíkovi nepřijel včas na pomoc uherský kníže Jan Zápolský, Ludvík se utopil v bažině, tělo vyzvednuto o několik měsíců později

 

 

II. KULTURA DOBY HUSITSKÉ

 

NÁBOŽENSKÉ POMĚRY

 

-         husitství nebylo jednolitým ideovým směrem

-         umírnění husité Příbramova typu, Rokycanovi Pražané i východočeští husité se více méně přidržovali základní Husovy linie (na ni v zásadě navazovala i porevoluční kališnická církev)

-         v táborském prostředí se však poměrně silně prosadily názory různých kacířských sekt

1)      adamité – říši Kristovu a nebeské království si představovali jako věk nikdy nekončících radovánek

2)      valdenští – s tábority se shodují v hlavních znacích vyznání (zjednodušené církevní obřady, důraz na káhání, odpor k přepychu a nádheře), navíc odmítali násilí v mezilidských vztazích a války)

 

-         přibližně 70% obyvatelstva se hlásilo ke kališnické církvi, kterou spravoval arcibiskup Jan Rokycana

 

PETR CHELČICKÝ

 

-         reformátor, svobodný sedlák

-         přikláněl se k názoru, že křesťan nesmí v žádném případě zabít

-         kritizuje rozdělení společnosti na šlechtu, duchovenstvo, rytíře a sedláky

-         O církvi, Postila, Sieť viery pravé

-         na základě jeho učení se formovala jednota bratrská

 

JENOTA BRATRSKÁ

 

-         menšinová církev, která se programově odtrhla od římské církve

-         vytvořili tak první skutečně reformační církev v českém prostředí

-         existence jednoty se neslučovala s kompaktáty – Jan Rokycana jí vymohl u Jiřího z Poděbrad možnost usadit se ve vsi Kunvald na panství Litice

-         chovali se v souladu s Novým zákonem, odmítali obchod, většinu řemesel i zisk, nepřijímali mezi sebe lidi z vyšších společenských vrstev, vzdělání prohlašovali za zbytečné (kromě četby a studie Bible)

 

VZDĚLANOST A ŠKOLSTVÍ

 

-         vzdělání v Husově pojetí umožňovalo především přístup k moralistním a náboženským textům, zejména pak k Bibli (myslitelé se řídili slovy Písma, že království nebeské je otevřeno také lidem „chudým duchem“

- pokles úrovně

-         radikální husitské proudy odmítli veškeré vzdělání (vyústilo to až v ničení knih a knihoven)

-         školství se potýkalo s problémy, ale přece jen plnilo v omezené míře své poslání

- i za revoluce fungovaly partikulární školy

- vysokou úroveň si podrželi i městské školy v katolických centrech (PLZEŇ, ČB)

-         problémy měla pražská univerzita – viz Dekret Kutnohorský

- v době revoluce omezena jen na artistickou fakultu

- vzdělávací proces se plně rozběhl až ve 40. letech (velká mezinárodní izolace)

 

LITERATURA A HUDBA

 

-         agitační funkci

-         zavedení diakritického pravopisu

-         ústřední postavení v husitské literatuře zaujímá Bible a její výklady

-         traktáty (= pojednání učeného, často polemického rázu) – psané český i latinsky

- Mikuláš z Pelhřimova, Jakoubek ze Stříbra, Jan Rokycana, Jan Příbrama („Život kněží táborských – kritika)

- katolíci – Ondřej z Brodu, Hilasius Litoměřický

-         obdobou polemických traktátů byla i poloučená hádání (př. Hádání Prahy s Kutnou Horou)

-         postilové sbírky Jana Husa, Jana Želivského, Jakoubka ze Stříbra, Jana Rokycany

-         rozmach dějepisné tvorby

- Husitská kronika (Vavřinec z Březové)

- Staré letopisy české

- kronika Bartoška z Drahonic

-         cestopisy – Panoš Jaroslav, Václav Šašek z Bířkova

-         listy (Jan Hus)

-         jednou z 1. knih vytištěných v plzeňské tiskárně je Trojánská kronika

-         významnějším humanistickým dílem je Dialog katolického šlechtice Jana z Rabštejna

-         literaturu husitského období uzavírá nástup knihtisku

- 1468 – 1. tiskárna –  PLZEŇ

 

-         válečné písně  (Ktož su boží bojovníci, Povstaň, povstaň veliké město pražské)

-         duchovní písně – husité dávali přednost jednohlasu, vícehlasý zpěv a varhanní hudbu odmítali

 

VÝTVATRNÉ UMĚNÍ

 

-         názor, že křesťan se obejde bez obrazů  =   OBRAZOBORECTVÍ (ikonoklasmus)

- drastické odstraňování soch, obrazů a varhan z církevních prostor, někdy i přímé boření chrámových staveb

-         po opadnutí revoluční vlny – uvolnění

-         knižní iluminace (Martinická bible, Bible objednaná Filipem z Padařova u jednoho z dvorních malířů Václava IV.)

-         1485 – panovník přesídlil na hrad – rekonstrukce Pražského hradu

-         stavba Prašné brány (architekt Matěj Rejsek)

-         vladislavská gotika (pozdní)

- Hans Spiess – královské oratoře ve Svatovítské katedrále, přestavba Křivoklátu

- Benedikt Ried – Pražský hrad (zdokonalil opevnění a přestavěl královský palác), projektoval Vladislavský sál, „stanová“ klenba v chrámu sv. Barbory v KH

 

- jeho některá práce už poznamenané příchozí renesancí (tzv. Ludvíkovo křídlo pražského hradního paláce

 

                        - chrám Nanebevzetí Panny Marie, dokončení chrámu sv. Bartoloměje v Plzni

                        - hrady Švihov, Rábí, Pernštejn, Helfštejn

 

-         sklípková klenba – člení prostor kontrasty plně osvětlených a zastíněných ploch, honosné fasády

-         sochařství – v katolickém prostředí navazovala na předhusitské vzory

-         malířství – nástěnné malby (Smíškovská kaple chrámu sv. Barbory KH), deskové malby (křivoklátský a chudenický oltář), dílo Mistra litoměřického oltáře (vliv italské renesance)

 

 

 

 

 

 

 

7. STAVOVSKÝ STÁT, JEHO FORMOVÁNÍ A VÝVOJ

 

-         přelom 15. a 16. století = rozhraní mezi středověkem a novověkem

 

ZÁPAS MĚST SE ŠLECHTOU

 

-         v revoluční a porevoluční epoše se v českém království zřetelně vyhranily 4 stavy, z nichž tři (vyšší šlechta, nižší šlechta, královská města) se dělily o politickou moc, zatímco duchovenstvo nemělo zastoupení na zemském sněmu

 

-         2 hlavní příčiny vyostřujících se sporů

1)      vyšší šlechta byla přesvědčena, že má na vedení státu větší nárok než nižší šlechta a měšťanstvo

2)      neutišené hospodářské poměry po dlouhodobých válkách

 

Šlechtičtí feudálové začali podnikat (hledání nových zdrojů financí) a to i v oblastech, které středověká privilegia svěřovala městům (hlavně pivovarnictví).Tím ovšem šlechta narušovala právo várečné, mílové i další výsady, s čímž se měšťané královských měst nehodlali smířit.

 

-         konflikty se vyostřovaly i tím, že panovník nebyl v zemi (Vladislav Jagellonský přesídlil do Budína – česká a  uherská koruna spojeny v rámci personální unie)

 

-         roku 1501 vytváří vyšší šlechta PANSKÝ STAV

- právně se uzavírá, aby do ní nemohli pronikat příslušníci nižší šlechty

- vstoupit do něj může jedinec, případně rod, jen za určitých striktních podmínek

 

-         uzavírání nižší šlechty je pomalejší

- ujalo se označení RYTÍŘI

- každý nový člen musel být do rytířského stavu uveden, od roku 1564 přijat (opatření proti pronikání z městských stavů)

 

-         městský stav se skládal z měšťanů královských měst, přičemž právo povyšovat na královská města si podržel král

 

-         1500 – 1. větší spor – VLADISLAVSKÉ ZŘÍZENÍ ZEMSKÉ

- nový zemský zákoník (zpracoval ho královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy)

 

Města se přípravy neúčastnila. Šlechta toho využila a prosadila do něj dva články omezující politickou moc městského sněmu (První popíral platnost hlasu měst na zemském sněmu, druhý dával zemskému soudu možnost zasahovat i do záležitostí, spadajících dosud do sféry městského práva).

 

- Vladislav Jagellonský nedbal protestů měst (pod vlivem šlechty) a roku 1502 vydal rozhodnutí ve prospěch šlechty

 

-         1513 – vyhrocení konfliktu – málem válka

-         1517 – SVATOVÁCLAVSKÁ SMLOUVA

- kompromis mezi městy a šlechtou

- uznávala v soudní oblasti starší městské výsady, ale všechny trhy ve městech náležejících šlechtě prohlášeny za svobodné (legalizování podnikatelské činnosti feudálů, otázka vaření piva nevyřešena)

 

-         1526 – Království české opět na pokraji vnitřního rozvratu – zastavila ho správa o králově smrti

 

 

SYSTÉM SPRAVOVÁNÍ STÁTU

 

K charakteristickým rysům stavovského státu patřilo omezení panovnické moci a vzestup úlohy sněmů, na kterých zástupci jednotlivých stavů rozhodovaly o nejdůležitějších otázkách vnitřní, zahraniční i finanční politiky země. Panovník přestal být suverénním vládcem (jak ho ztělesňoval např. Karel IV.), musel respektovat mínění stavovské obce a připadla mu role reprezentanta státu a jeho zájmů.

 

-         takové striktní vymezení mezi králem a stavy v českých poměrech nikdy nebylo =  neustálé napětí a přetahování (za Jagellonců stavy značnou převahu nad panovníkem)

 

ZEMSKÝ SNĚM

 

-         příslušníci tří stavů – panského, rytířského a městského

-         sněmovní jednání probíhala ve třech kuriích (odděleních), odpovídající členění stavovské obce

-         každý pán a rytíř měl 1 hlas v příslušné kurii, v městské kurii 1 hlas každé královské město

-         k usnesení bylo třeba konsensu (v praxi rozhodovalo spíš panstvo a rytířstvo)

-         základním právem bylo povolování panovníkovi vybírání daní (berní)

-         tvořil i nové zákony, dával zásadní povolení k vojenskému tažení za hranice země, uděloval cizincům inkolát (právo obyvatelské)

-         zákony nabývaly platnosti zapsáním do zemských desek

-         sněmovní usnesení nevyžadovalo králův souhlas

 

-         vedle zemských sněmů zasedaly i SNĚMY KRAJSKÉ

- na nich rytíři volili své zástupce do zemského sněmu

-         své sněmy měly i vedlejší země Koruny české

 

ZEMSKÝ SOUD

 

-         právní tribunál, před který náležely všechny záležitosti šlechticů (pánů a rytířů) v případě právních a majetkových sporů a nejasností

-         zasedal 4x ročně, předsedal mu panovník nebo jeho zástupce (nejvyšší purkrabí)

-         hlavní činitelé    - zemský sudí (vedl vlastní řízení)

- nejvyšší písař

- nejvyšší komorník (staral se o řádné vedení zemských desek)

 

 

 

VLASTNÍ VLÁDNÍ ORGÁN KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO

 

-         tvořili ho nejvyšší zemští úředníci

-         nejdůležitější – nejvyšší purkrabí

-         nejvyšší kancléř – dával souhlas k vydání každé významnější královské listiny

-         podkomoří – správa královských měst a potvrzování členů městských rad

-         dále nejvyšší komorník, zemský sudí, zemský písař, hofmistr, dva purkrabí karlštejnští a purkrabí hradeckého kraje

-         rytířský stav měl nárok pouze na nejvyššího písaře zemského, purkrabího hradeckého kraje a podkomořího

- všechny ostatní funkce zastávalo panstvo

 

MORAVA

 

-         tam vládl český král z titulu markraběte moravského

-         nejvyšší správní úředník – zemský hejtman

-         zástupcem panovníka byl fojt, ve Slezsku královští hejtmanové

 

V základních rysech si správa zemí Koruny české udržela tuto podobu do třicetileté války. Zásadní změny v Čechách a na Moravě přineslo Obnovené zřízení zemské z roku 1627, resp. 1628.

 

 

HOSPODÁŘSTVÍ A SPOLEČNOST V PŘEDBĚLOHORSKÉM STÁTĚ

 

PŘEKONÁVÁNÍ HOSPODÁŘSKÉHO ROZVRATU

 

-         morové epidemie, husitské války, válka mezi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem  =   úbytek 40 – 50 % obyvatel

-         1483-1520 – další morové epidemie

 

-         1487 – feudální vrchnosti prosadily usnesení o přísnějším omezení pohybu poddanského obyvatelstva (zabránění odchodu poddanských rolníků do lépe prosperujících oblastí a královských měst) + zvýšení robotních povinností

 

=    nespokojenost, vzpoury (případ Dalibora z Kozojed) -  potlačení krajskou hotovostí

 

-         šlechta začala podnikat  =   vzestup poddanských měst (Mladá Boleslav, Jindřichův Hradec, Český Krumlov, Poděbrady) =  konkurence královským městům

-         nízká úroveň dálkového obchodu – až do roku 1495 platil církevní zákaz obchodování s husitskými „kacíři“ (prolomení Norimberskými kupci – monopol)

-         na konce 15. století stoupla produkce Kutnohorských dolů

-         další naleziště stříbra – Jáchymov (dolar)

-         1547 zrušil Ferdinand I. grošový systém a český groš byl zahrazen zlatým rýnským a grošem míšeňským

 

 

 

 

ŠLECHTICKÉ PODNIKÁNÍ A POSTAVENÍ PODDANÝCH

 

-         rozšíření vrchnostenského hospodaření – tzv. REŽIJNÍ VELKOSTATEK ( ½ 16. století)

- nejúspěšnější rod Smiřických (SV Čechy – Náchod, Hrubá Skála, atd.) – ekonom Jeroným Bukovský z Neudorfu – později u Albrechta z Valdštejna

 

-         tzv. cenová revoluce – růst cen v návaznosti na růst počtu obyvatel (po překonání deprese)

-         poddaní – rukodělné práce (tkalci, skláři, povozníci)

 

-         vedle obilnářství bylo úspěšné RYBNÍKÁŘSTVÍ

- od 1. ½ 14. století, rozmach po husitství (zavlažovány neúrodné pozemky)

- pernštejnské (Pardubicko) a rožmberské (Třeboňsko, Budějovická pánev) panství

- nejvýznamnější stavitel Jakub Krčín z Jelčan (Svět, Rožmberk)

 

-         PIVOVARNICTVÍ

- bíle pšeničné pivo

- prosperitu podpořil Ferdinand I. tzv. posudným (= zvláštní poplatek městských pivovarů), jelikož poddaní museli odebírat pivo své vrchnosti

 

-         nejbohatší rody – Smiřičtí, Trčkové z Lípy

-         úspěšné – soukenictví (hlavně V Čechy – Rychnov nad Kněžnou, Pardubice) a plátenictví (S a SV Čechy – Krkonoše, Jizerské hory)

-         tzv. nákladnický systém (spojen s plátenictvím)

- předstupeň rozptýlené manufaktury (odbyt zprostředkováván jinými obchodníky)

 

 

KULTURA ČESKÉHO STAVOV. STÁTU (DOBA VELESLAVÍNOVA)

 

RENESANCE

 

=   znovuzrození, obrození antického ideálu

-         obrat k člověku

-         malíři a sochaři se snažili o realistické zachycení postav a usilovali vystihnout též jejich psychické rozpoložení

-         oblíbené žánry – portrét a davové scény, zasazené do prostoru antikizujících staveb či do krajiny

-         alegorie (jinotaje) z každodenního života, čerpající ze středověkých motivů

-         znovuobjevení přirozenosti a nahoty (inspirace z antiky – harmonie duše a těla)

-         do literatury pronikaly erotické náměty

-         architektura – zvlášť pohodlné městské domy, venkovská sídla (vily letohrádky, zámky), ale i nádherné církevní objekty

 

-         k nám přicházela renesance pomalu (sepětí s antikou vždy umělé)

- nedůvěra nekatolické většiny obyvatel

- ocitala se v rozporu s autoritou Písma svatého a božím zákonem, jak je chápalo české reformní hnutí

- ohlas mezi českými a moravskými katolíky

 

 

NÁBOŽENSTVÍ

 

-         konec 15. století – v Čechách a na Moravě 2 církve – kališnická (70% obyv.), katolická

-         s nástupem luterské reformace i kalvinismu došlo k hluboké diferenciaci náboženských poměrů v zemích Koruny české

 

JEDNOTA BRATRSKÁ

 

-         rostoucí počet členů

-         prosazení realističtější skupiny (možnost vstoupit i majetnějším občanům)

-         od ½ 16. století se významnými centry staly poddanská města (Mladá Boleslav, Bělá pod Bezdězem, Litomyšl, atd…)

-         v čele biskupové, obřady se konaly v prostých svatyních – sbory

-         v činnosti bratrských obcí se uplatňovaly i ženy

 

VZDĚLANOST A ŠKOLSTVÍ

 

-         dobrá úroveň (čtení, psaní, počítání, základy účetnictví – v měšťanském prostřední nutnost)

-         důležitosti nabývalo studium jazyků

- latina, němčina, ale i italština a španělština (habsburský dvůr, katolíci)

 

-         bohaté vrstvy – soukromí učitelé (preceptoři), zbytek měšťanské partikulární školy

-         gymnázium – výuka v duchu humanitních zásad

- významná bratrská gymnázia (Mladá Boleslav, Ivančice, Přerov)

- vysoká úroveň jezuitských gymnázií (Praha, Brno, Olomouc, Č.Krumlov) - katolíci

 

-         1562 založili Jezuité vlastní vysoké učení (Klementinum)

- filosofické a teologické studium

- disputace (diskuse)

- soupeření mezi Klementinem a Karolinem (UK)

 

-         pro vysoké školy humanistického duchu se během 16. století vžil název Akademie

-         úroveň pražské kališnické univerzity v porovnání se zahraničím nízká

 

-         rozvoj přírodních věd

- přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku (přeložil Matthioliho herbář)

- Tycho de Brahe (Dán), Johanes Kepler (Němec)

- Jan Jesenius (1. veřejná pitva v Čechách)

 

-         dvůr Rudolfa II. – astronomové, astrologové, ale i alchymisté (Bavor Rodovský z Hustiřan)

-         tzv. kavalírské cesty – panští a rytířští synkové odcházeli z českých zemí studovat do zahraničí vysoké školy

 

LITERATURA A HUDBA POD VLIVEM HUMANISMU, RENESANCE A REFORMACE

 

-         vedle cestopisů a překladů různých knih přispívaly k rozšiřování obzoru též rozličné „noviny“, tištěné letáky (zprávy o aktuálních politických a válečných událostech i senzacích)

 

-         knihtisk – především pražští knihtiskaři

- Mikuláš Konáč z Hodišova

- Jiří Černý Rožďalovský – Melantrich z Aventina   = jeho podniky převzal Daniel Adam z Veleslavína

 

Veleslavínův význam výmluvně dokládá okolnost, že jeho jménem nazvali na rozhraní 18. a 19. století literární vědci období poslední 1/4 16. věku, které se jim jevilo, pokud jde o rozsah a jazykovou úroveň, „zlatou dobou“ české literatury = 

 

=  VELESLAVÍNSKÁ EPOCHA

 

-         nové směry, humanismus a renesance, vstupovaly do české literatury jen pozvolna (odloučenost a izolovanost Království českého v době husitských válek)  =   konzervování tradičních žánrů

 

-         oblíben rytířský epos (nevznikala sice nová díla, ale přepisovala se stará)

- Tristan a Izalda, Vévoda Arnošt, ale i Trojanská kronika

-         stále kázání, traktáty, polemiky (v podstatě pokračováním sporů mezi husity a katolíky)

 

HUMANISMUS

 

-         rozhraní 15. a 16. století v české literatuře

-         čeští katoličtí stoupenci humanismu se snažili napodobit zahraniční vzory (Petrarca, Piccolomini), psali latinsky a hlavní autority spatřovali v antických, zejména římských klasicích

 

-         list, dopis (latinsky epistula) – nejen sdělením, ale i uměleckým dílem (pocity, názory autora, nečetl je jen adresát, byly čteny veřejně)

- tento způsob dopisování se nazývá epistolografie (na rozdíl od korespondence, jejíž hlavním smyslem je pouhá výměna sdělení)

-         příležitostné verše (epitafy, gratulace, alegorické skladby)

 

-         z latinsky píšících katolických humanistů

- Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (epistolografické a alegorické básně), Jan Skála z Doubravky (odborné práce)

 

-         kališnický humanismus – charakteristický ráz

- přestává být záležitostí jen úzkého kruhu vzdělanců =   snaha, aby promlouval k širším společnosti

- požadavek, aby i humanisté psali česky a do češtiny i překládali

- Viktorin Kornel ze Všehrd (O práviech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery)

 

Humanistická orientace dominovala v literatuře, katolické i nekatolické, česky i latinsky psané až do Bílé Hory.

 

-         autoři jednoty bratrské

- Karel Starší ze Žerotína (politické spisy a listy)

- Jan Blahoslav (Filipka proti misomusům, překlad Nového zákona, Gramatika česká)

-         BIBLE KRALICKÁ – celá v češtině (přihlíží k hovorové řeči, přesto krásný jazyk)

 

RENESANCE

 

-         rozvernější, mravně volnější

-         Hynek z Poděbrad – překlad Dekameronu, autor veršované skladby Májový sen (  = zachycuje poprvé v české literatuře milostný akt nesezdaných milenců)

-         příběhy lidového původu (Eulenšpígl, vyprávění o Janu Palečkovi, šaškovi krále Jiřího)

-         Mikuláš Dačický z Heslova, Šimon Lomnický z Budče – vtip a humor

 

DĚJEPISECTVÍ

 

-         Václav Hájek z Libočan – Kronika česká

-         Jan Dubravius – Dějiny Království českého (po něm je pojmenovaná v Plzni Doubravka)

-         tzv. historické kalendáře

 

HUDBA

 

-         husité stále jednohlasý zpěv, renesance se ve vícehlasu libovala

-         dvůr Rudolfa II. – kapela světové pověsti

-         skladatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

-         tzv. literátská bratrstva – amatérské pěvecké soubory

-         kancionály (literátské zpěvníky)

-         Šamotulský kancionál (nejslavnější bratrský zpěvník)

-         Jan Blahoslav – Musica – 1. teoretická práce o hudbě

 

 

RENESANCE A MANÝRISMUS VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ

 

-         česká výtvarná renesance – typický ráz

- postrádá monumentalitu i titánská rozhled a působí zdrobnělým, tichým, důvěrným a uklidňujícím dojmem

 

MALÍŘSTVÍ

 

-         vyšší úroveň měla knižní malba (kancionály)

-         vývoj portrétového umění (podobizna Albrechta Libštejnského z Kolovrat)

-         nástěnné malby – nové techniky (italští mistři)

– fresko – nanášení barvy na čerstvou omítku  =

=  sgrafito – pak vyškrabávání kresby do omítky

-         bledé a chladné tóny barev

 

SOCHAŘSTVÍ

 

-         nižší úroveň, většinou povoláni odborníci z ciziny

-         „zpívající fontána“ (u Belvederu) dle návrhu italských mistrů (odlil ji Tomáš Jaroš)

DVŮR RUDOLFA II.

 

-         malíři – Hans von Rachen, Bartolomeo Spranger, Giusseppe Arcimboldo

-         sochaři – př. Adrian de Vries

-         sběratelství – da Vinci, Tizian, Veronese, Tintoretto

 

ARCHITEKTURA

 

1)      1490-1535

-         1. stavební prvky

-         renesanční prvky lze nalézt už ve Vladislavském sále (Ludvíkovo křídlo Pražského hradu) – velká okna, portál

-         inspirace v Itálii – brána zámku v Tovačově

-         renesanční prvky při opevňování starých gotických hradů

 

2)      1535-1620

-         královský Letohrádek královny Anny v zahradě Pražského hradu

-         letohrádek Hvězda, Míčovna na Pražském hradě, Lobkovický palác na Pražském Hradě

 

-         šlechta           

 

-         Horšovský Týn (přestavba), Kacířov, Jindřichův Hradec

-         zámky – prostorné místnosti, kazetové stropy (Malá Strana – páni z Hradce, Hradčanské náměstí – Lobkovicové, dnešní Schwarzenberský palác)

 

-         městská architektura – členité štíty, zdobená průčelí, sgrafitová výzdoba, podloubí (Praha, Telč, Slavonice, Tábor, Kroměříž) =  česká renesance

 

-         v české církevní architektuře se renesance takřka neuplatnila (výjimkou je luteránský kostel sv. Salvátora na Starém Městě pražském)

 

 

-         Plzeňská radnice, císařský dům, Chotěšovský dům, mincovna – kostel sv. Jáchyma

 

 

 

 

 

 

 

 

 

8. HABSBURKOVÉ NA ČESKÉM TRŮNĚ

 

NÁSTUP HABSBURKŮ NA ČESKÝ TRŮN

 

-         smrtí Ludvíka Jagellonského se rozpadla česko-uherská personální unie

-         několik kandidátů na český trůn

- např. Ferdinand Habsburský (arcivévoda rakouský), vnukové Jiřího z Poděbrad (vládli v Lužici – Fridrich a Karel), polský král Zikmund III., někteří domácí šlechtici, bratři Vilém a Ludvík Bavorští z rodu Wittelsbachů

 

-         podmínka – zaplacení dluhů Jagellonců (300 000 zlatých) – Ferdinand nesliboval, že zaplatí královský dluh v plné výši, ale okamžitě zaplatil polovinu

 

-         září 1526 – Ferdinand I. Habsburský zvolen a korunován českým králem (čeští stavové netušili, že tak zajišťují Habsburkům vládu ve středoevropském prostoru na 400 let)

 

Chytrý Habsburk souhlasil se všemi předloženými požadavky, chránícími charakter stavovského státu. Slíbil, že bude sídlit v Praze, že nikoho nesesadí ze zemských úřadů, že neporuší stavovská práva, že nebude zasahovat do stavovské solidarity, že zaplatí královské dluhy, že uznává náboženskou svobodu a že nástupce nebude zvolen a korunován za jeho života. Netrvalo dlouho a čeští stavové poznali svůj omyl. Ferdinand Habsburský začal poměrně záhy stavovské výsady systematicky oslabovat.

 

FERDINAND I. HABSBURSKÝ (1526-1564)

 

-         manželkou byla Anna Jagellonská (sestra Ludvíka), Ferdinand ji velmi miloval, měl s ní 14 dětí, nechal pro ni postavit Letohrádek královny Anny, zemřela při porodu

 

-         brzy se výrazně střetly dva principy – stavovský (založený na starších výsadách) a panovnický (dožadující se silné ústřední moci)

 

=   proti Ferdinandovi vzniká opozice  =   stěhuje se do Vídně

 

-         rozpory se vyhrotily v letech 1546-1548 – 1. protihabsburský odboj

FERDINAND I. HABSBURSKÝ (1526-1564)

 

-         manželkou byla Anna Jagellonská (sestra Ludvíka), Ferdinand ji velmi miloval, měl s ní 14 dětí, nechal pro ni postavit Letohrádek královny Anny, zemřela při porodu

 

-         brzy se výrazně střetly dva principy – stavovský (založený na starších výsadách) a panovnický (dožadující se silné ústřední moci)

 

=   proti Ferdinandovi vzniká opozice  =   stěhuje se do Vídně

 

-         rozpory se vyhrotily v letech 1546-1548 – 1. protihabsburský odboj

V této době byla v Říši tzv. Šmalkaldská válka (boj císaře Karla V. proti protestantským knížatům). Karel požádal bratra o pomoc. Ferdinand svolal zemskou hotovost bez schválení zemského sněmu – odmítnutí poslušnosti (kromě Plzně a Ústí nad Labem). Karel V. vyhrává a Ferdinand se mstí českým stavům za neposlušnost. Nechal zkonfiskovat majetek měst, která mu odepřela poslušnost.

 

-         v Uhersku současně s Ferdinandem zvolen Jan Zápolský – umírá 1540 =   uherským králem se stává Ferdinand

 

-         1541 – rozdělení Uherska na 3 části

1.      střed + jih (Budín) – obsazeno Turky, vzniká zde budínský pašalík (paša = místodržící

2.      západ + Chorvatsko (Prešpurk) – Habsburkové

3.      Sedmihradsko – samostatné vévodství, vládli zde potomci Jana Zápolského, později autonomní oblast Habsburků

 

-         1531 – Ferdinand římským králem (spoluvladař bratra Karla V.), 1556 římským císařem (Karel abdikoval – poprvé v dějinách), 1558 korunován

 

-         1556 – na Ferdinandovo pozvání přišli do Čech Jezuité (zal.1540, Ignác z Loyoly) – oblast školství, vychovávají katolíky =  protireformace

 

-         1555 – v Říši uzavření Augšpurského míru, kde byla prosazena zásada „cuius regio, eius religio“ tj. „čí země, toho náboženství“. V českém království jeho ustanovení neplatila.

 

-         1561 – obnova pražského arcibiskupství, arcibiskupem Antonín Brus z Mohelnice (katolík)

 

-         1564 – zemřel, aniž dosáhl toho, o co usiloval – katolická a centralizovaná monarchie (pochován v kat. sv. Víta)

 

 

MAXMILIÁN I. – ČESKÝ KRÁL, II. – ŘÍMSKÝ KRÁL (1564-1576)

 

-         tolerantnější, tajně sympatizoval s luterány, sídlil ve Vídni

-         1575 – účastnil se zemského sněmu a chtěl, aby byl syn Rudolf ještě před jeho smrtí zvolen českým králem

- česká šlechta vznesla požadavek potvrzení ČESKÉ KONFESE – svoboda vyznání pro luterány, utrakvisty a české bratry

 

=  konfese uznána ústně (dohled nad dodržování náboženské svobody měli tzv. defenzoři), Rudolf potvrzen králem

 

-         1576 – umírá

 

RUDOLF II. (1576-1612)

 

-         všechny tituly, matkou byla Marie Španělská (sestřenice jeho otce)

-         na vychování byl s bratry ve Španělsku u Filipa II (vliv katolicismu), byl svědkem inkvizičních procesů a autodafé (upalování kacířů)

-         nevyrovnaná osobnost, citlivý, milovník umění, vyhraněný katolík

-         nebyl ženatý, měl několik milenek, dlouholetá přítelkyně Kateřina Stradová – porodila mu levobočka – Julian d’ Austria (duševně chorý, sadista, v roce 1608 zabil na zámku v Českém Krumlově hrůzným způsobem měšťanskou dívku, kterou hodlal získat jako svou milenku, a její pozůstatky svrhl z oken do vln Vltavy)

 

-         1583 – za sídlo si zvolil Pražský hrad (spousta umělců, viz minulá otázka)

-         nepřátelský vztah k bratru Matyášovi – snažil se získat moc

 

-         1604 – zavedl Rudolf v Uhersku pouze katolictví

Neustálé boje s Tureckem, Maďaři se chtěli odtrhnout a spojovali se s Turky, rozšíření kalvinismu. V letech 1604-1606 vypuklo povstání v čele se Štěpánem Bočkajem – vtrhli na území Moravy u Slovenska, do jednání se zapojil Matyáš, sám se dohodl s Turky, slíbil, že zruší povinné katolictví. Bočkaj dostává Sedmihradsko, Turkům slíbil placení výkupného.

 

-         Habsburský rod se domluvil, že přimějí Rudolfa, aby abdikoval a zvolili Matyáše tajným králem

 

=  1608 – Matyáš se vydává s rakouskými a uherskými stavy na Prahu, chtějí ji dobýt a sesadit Rudolfa

- Češi zachovali Rudolfovy přízeň

 

            =   Libeňský mír – mezi bratry dohoda o rozdělení moci

                        - Rudolf – Čechy, Lužice, Slezsko

                        - Matyáš – Uhersko, Morava, Rakousko

 

                        - Rudolf si ponechává titul český král a císař, Matyáš uherský král

 

-         1609 připravili čeští stavové MAJESTÁT NA NÁBOŽENSKOU SVOBODU

- písemné potvrzení České konfese (svoboda měla platit i pro poddané)

- Rudolf byl české šlechtě zavázán =  ustoupil nekatolíkům takovým způsobem, že tento čin nemá v předchozích dobách vůbec obdoby

 

Po nebývalém úspěchu, kterým Majestát bezesporu byl, se stavovská opozice v Čechách zbavila ostražitosti a nechtěla připustit, že by Rudolf plánoval nějaký protiúder.Rudolf využil pomoci svého příbuzného – bojovného pasovského biskupa Leopolda a povolil vstup jeho vojsk na území Čech. Pasosovské oddíly pod vedením generála Raméa vtrhly v lednu 1611 do země od jihu a pustošily, co jen mohly.Jejich řádění, které vrcholilo rabováním v Praze na Malé Straně, vyvolalo bouři nevole nejen u obyvatel království, ale rázně se ohradil i arcikníže Matyáš. Rudolf II.byl donucen v dubnu vzdát se své koruny v Matyášův prospěch s definitivní platností a musel slíbit, že doporučí i jeho volbu v Říši. Císařem Říše římské se Matyáš stal po Rudolfově smrti v roce 1612.

 

 

MATYÁŠ II. (1611-1619)

 

-         opět přesídlil do Vídně

-         začal provádět politickou rekatolizaci – do úřadů dosazuje katolíky, dochází i k porušování Majestátu

-         neměl potomka – na český trůn vybrán Ferdinand Štýrský z vedlejší větve Habsburků

 

-         1615 – zasedání zemského sněmu:

a)      rozhodovali o výši berní, stavové odsouhlasili Matyášovi berně na 5 let dopředu =  sněm ztratil právo rozhodovat o financích na několik let

b)      čeština povýšena na jediný závazný úřední, jednací jazyk  =   obyvatelé Lužice a Slezska v nevýhodě (převaha německy mluvící menšiny)

 

-         1617 – zavření nekatolických kostelů v Broumově a Hrobech =  vyostření vztahů mezi katolíky a protestanty

 

-         čeští stavové přijali za budoucího českého krále Ferdinanda Štýrského – tvrdý katolík (nekatolická stavovská opozice se sice pokoušela bránit, ale pod nátlakem téměř všichni ustoupili)

 

-         březen 1618 – petice Matyášovi – nekatoličtí stavové si stěžovali na porušování Majestátu – jeho odpovědí bylo zakázání dalších sněmů

 

-         21.5.1618 – celozemský sněm nekatolických stavů v pražském Karolinu – tajný, rokovalo se o dalším postupu – „králem z jejich středu“ byl zvolen Albert Smiřický (předčasně umírá)

 

-         23.5.1618 – 2. pražská defenestrace (v podstatě už třetí)

- skupina asi 100 šlechticů vnikla na Pražská hrad do České zemské kanceláře a přečetla místodržitelům obžalobu 

 

=  vyhodili je z okna     - Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka

                                   - Jaroslav Bořita z Martinic

                                   - písař Fabricius

 

- pouze lehce zraněni, spadli do hnoje

 

      =   23.5.1618-8.11.1620 – I. fáze 30-ti leté války – tzv. válka česká

 

TŘICETILETÁ VÁLKA (1618-1648)

 

PŘÍČINY

 

-         náboženské rozpory, které se nahromadily během 16. století téměř v celé Evropě a s tím související boj o mocenskou převahu v Evropě (západní země rychlejší vývoj oproti východní a střední Evropě, ale ve většině zemí u moci absolutističtí vládci)

 

CHARAKTER

 

-         poprvé v historii vznikají během války válečné koalice (uskupení), svým způsobem to byla první válka „evropská“, poprvé se naplno uplatnil systém žoldnéřských armád

 

PRŮBĚH

 

-         dělíme na několik fází, které jsou pojmenovány podle zemí, jež měly hlavní podíl na válečných událostech

 

I. FÁZE – VÁLKA ČESKÁ

 

-         začíná v podstatě 2. pražskou defenestrací 1618, vzpourou českých protestantských stavů proti vládě, ke kterým se připojují stavové slezští a lužičtí (obdrželi finanční podporu z Nizozemí a vojenskou pomoc od protihabsburských feudálů – savojský vévoda, sedmihradský kníže Gabriel Bethlen, falcký kurfiřt)

 

-         u nás zvoleno 30-ti členné direktorium, které mělo spravovat zemi – do čela Václav Vilém z Roupova (hrabě Thurn dostal za úkol vytvořit vojsko)

- direktorium odmítlo Ferdinanda Štýrského králem, požádali o pomoc moravské stavy (odmítnutí, vyhlásili neutralitu – velký vliv Karel starší ze Žerotína – patřil k jednotě bratrské – byl odsunut Ladislavem Velenem ze Žerotína =  Morava se přidává)

 

-         1619 – Matyáš umírá

- na trůn nastupuje Ferdinand Štýrský  (Ferdinand II.) – sesazen českými stavy z trůnu a novými českým králem byl zvolen kalvinista, zeť anglického krále Jakuba I. a vůdce protestantské Unie FRIDRICH FALCKÝ („zimní král“) – stavové si od něho slibovaly, že zajistí podporu v zahraničí (Anglie, S Evropa, Nizozemí), ale podpora byla velmi slabá (Vídeň uznává Ferdinanda Štýrského)

 

-         boje na území Čech, Moravy, ale i Uherska a Rakouska

- střety vojsk – Protestantská unie  x  Katolická liga

 

- Unie vznikla v roce 1618 na území Říše        

            - němečtí protestanti – generál Mansfeld

            - čeští stavové

            - savojský vévoda Karel Emanuel (katolík, šlo mu o získání půdy)

 

                        - Liga vznikla v roce 1609 v Říši

- v čele bavorský vévoda Maxmilián a generál Tilly, papež, polský král Zikmund III., španělský král Filip III., císařské vojsko pod vedením hraběte Buquoye a později pod vedením Albrechta z Valdštejna

 

-         zpočátku převaha protestantů

-         listopad 1618 – dobytí Plzně generálem Mansfeldem – 3 roky pod kontrolou (Plzeň považována za baštu katolicismu, proto zde Mansfeld zanechal svá vojska)

-         mezitím boje kolem Vídně (1619-1620), v čele Gabriel Bethlen – Vídeň nedobyta

 

-         1619 – bitva u Záblatí (J Čechy, u Vodňan)

- Mansfeld  x  císařským vojskům – porážka protestantů, od té doby začínají prohrávat (nedostatek financí z Anglie a Nizozemí)

 

Rozhodující obrat ve válce nastal, když se Ferdinandovi podařilo získat spojenectví Maxmiliána Bavorského (1620) a jím vedené říšské Katolické ligy (byl mu slíben kurfiřtský hlas po Friedrichovi Falckém).

 

Vyvrcholení – 8.11.1620 – bitva na Bílé hoře (12.00 – 14.00)

 

-         protestanti měli dobrou strategii, ale katolíků bylo víc (20 000 x 28 000)

 

-         protestanti – Kristián z Anhaltu, Jáchym Ondřej Šlik, Matyáš Thurn (Mansfeld zde nebyl – osudná chyba)

-         katolíci – M. Bavorský, generál Buqoy

 

-         čeští důstojníci odjeli =  nejednotné velení, vojáci nebyli dobře placeni, a proto někteří z nich do bitvy ani nezasáhli a odjeli

-         bitvy se zúčastnilo pouze 6 000 na každé straně, zbytek uprchl

- ztráty – 3000 protestanti, 2000 katolíci

 

-         Fridrich Falcký – do bitvy nezasáhl, když se dozvěděl o porážce stavů, uprchl do Nizozemí, kde roku 1632 zemřel na tyfus

 

-         porážkou na Bílé hoře končí povstání českých stavů, na trůn opět Ferdinand Štýrský (Ferdinand II.) – pronásledování, konfiskace majetku

- Morava se připojila k Čechům až později, a proto byl šlechticům pouze konfiskován majetek

 

-         Čechy – Ferdinand se osobně mstí – 21.6.1621 – poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí

- popravoval kat Jan Mydlář

- 3 vyšší šlechtici, 7 rytířů, 17 měšťanů – mezi nimi i 1 katolík

- př. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jan Jesenius, Jáchym Ondřej Šlik, katolík Diviš Černý z Chudenic (protože otevřel stavům brány Pražského hradu)

- současně byl stavům konfiskován majetek a většina vůdců povstání emigrovala

 

II. FÁZE – VÁLKA FALCKÁ (1621-1623)

 

-         válka se z Čech a Moravy přenesla na území Říše, kde brzy ztratil Fridrich Falcký své veškeré pozice v Horní a Dolní Falci (roku 1621 vypršelo 12-ti leté příměří mezi Španělskem a Nizozemím, Falc se nepodařilo proti Španělům ubránit)

 

-         Fridrich Falcký byl zbaven své kurfiřtské hodnosti, kterou získal na základě předchozích tajných dohod věrný katolík Maxmilián Bavorský

 

III. FÁZE – VÁLKA DÁNSKÁ (1625-1629)

 

-         teprve roku 1625 se po spletitých jednáních utvořila v Haagu silná protihabsburská koalice

- Anglie, Nizozemí, Dánsko a dolnosaská knížata

- koalice získala podporu Francie, Sedmihradska i Osmanské říše (Turecka)

 

-         vedením byl pověřen dánský král Kristián IV., který pronikl až na Moravu, zde zastaven vojsky českého šlechtice v habsburských službách Albrechta z Valdštejna

-         1629 – v Lübecku podepsána mírová smlouva s Dánskem, po níž se koalice rozpadla

-         Ferdinand využil převahy k vyhlášení tzv. restitučního ediktu

- vrácení všech statků katolické církvi v podobě před augšpurském vyrovnání

           

=   nesouhlas v protikatolickém táboře, který vyvolal i novou protihabsburskou koalici

 

OSOBNOST ALBRECHTA Z VALDŠTEJNA (1583-1634)

 

Původně protestant, který za stavovského povstání přestoupil ke katolicismu. Oženil se s bohatou vdovou Lukrécií z Landeku. Ve službách císaře Ferdinanda II. to dotáhl až na generalissima jeho armád. Po Bílé hoře se podílel na konfiskacích majetku tehdy nejbohatšího rodu Smiřických. Roku 1627 vytvořil na severu Čech v podstatě „stát ve státě“ – vévodství Frýdlantské. Věnoval se podnikání, na vlastní náklady vyzbrojil asi 40 000 armádu, která bojovala na straně Habsburků. Získal také oblast kolem Baltu – Meklenbursko („generál nad Atlantským a Baltským mořem“). Jako velitel císařských armád několikrát porazil Dány a Švédy (např. roku 1632 v bitvě u Lützenu porazil švédského krále Gustava Adolfa). Po krátkém období, kdy byl císařem odvolán z vedení armády, se znovu zapojuje do války, údajně vyjednává s českými emigranty a Švédy (zřejmě chtěl přejít na jejich stranu – pomsta za odvolání z vedení armády), proto je na rozkaz Ferdinanda II. sesazen z čela armády a roku 1634 je v Chebu svými důstojníky zavražděn (předtím pobýval v Plzni – Valdštejnský dům na náměstí Republiky). Jeho obrovský majetek byl zkonfiskován státem.

 

III. FÁZE – VÁLKA ŠVÉDSKÁ (1630-1635)

 

-         do války se zapojuje nová protestantská velmoc – Švédsko, v čele se svým králem Gustavem II. Adolfem, který se vylodil v severním Německu – snaha ovládnout Balt (jeho vojáci pocházeli ze svobodných sedláků, byli velice oddaní králi, měli moderní výzbroj)

-         zpočátku Švédové vítězí (1631 – bitva u Breitenfeldu), na jejich stranu se přidává i Sasko

-         1631 – Sasové obsazují Prahu a s nimi se navracejí někteří čeští pobělohorští emigranti, ale Valdštejn je nakonec vytlačí z Čech

 

-         1632 – bitva u Lützenu

- dopadla pro Habsburky i Švédy nerozhodně, ale padl zde Gustav II. Adolf

- od té doby začínají Švédové prohrávat (do čela kancléř Axel Oxenstierna)

 

-         1634 – bitva u Nördlingen – vítězí Habsburkové (Tilly) nad Švédy a protestanty

-         1635 – uzavřen tzv. pražský mír

- Sasko získává navždy Lužici (od té doby už nikdy nepatřila k Českému státu)

 

V. FÁZE – VÁLKA ŠVÉDSKO – FRANCOUZSKÁ (1635-1648)

 

-         do války vstupuje Francie na straně protestantů (v té době králem Ludvík XIII., politiku však řídil proslulý kardinál Richelieu), roku 1643 např. Francie vítězí nad Španěly u Rocroi

-         na konce války plení Švédové české země – bitva u Jankova (největší bitva 30LV na našem území, vítězí Švédové)

-         1648 – Švédové obsazují Prahu (proti nim veškeré obyvatelstvo), odvážejí cenné Rudolfovy sbírky z Hradu

 

-         1644-1648 – dochází k mírovým jednáním ve městech Münster a Osnabrück (vestfálsko) =   Vestfálský mír

 

-         mezitím zemřel císař Ferdinand II. a na jeho místo zvolen mírnější katolík Ferdinand III.

 

DŮSLEDKY TŘICETILETÉ VÁLKY

 

Válka skončila tzv. Vestfálským mírem (1648). Změnila hranice některých evropských států, Francie a Švédsko byly vítězi – staly se největšími vojenskými mocnostmi v Evropě. Švédsko získalo Přední Pomořany a kontrolovalo obchodní cesty na Baltu, Francie získává na Říši Mety, Toul, Verdun a část Alsaska. Definitivně uznána samostatnost Švýcarska a Nizozemí. Sasko získává Horní a Dolní Lužici, Svatá říše římská nadále politicky i hospodářsky roztříštěná, avšak rodová moc Habsburků v monarchii nedotčena. Válka přinesla celé Evropě ekonomický úpadek, některé vesnice celé vymřely, ať už na následky válečných konfliktů nebo na šíření chorob (mor, úplavice, tyfus). Velký vliv měla válka také na morálku a duchovní život lidí (strach z krutostí žoldnéřských vojsk byl velice traumatizující), mnohé oblasti postihla neúroda a následně hladomor. Náboženské otázky vlastně zůstaly stranou.

 

ČESKÉ ZEMĚ ZA TŘICETILETÉ VÁLKY

 

-         české země byly během války značně postiženy (drancování Švédů, řada bitev)

 

-         z náboženského hlediska byl stanoven mezník, před nějž se nelze vracet a to rok 1624 – co bylo k tomu datu katolické, zůstalo  římské církvi, kde panovala vyznání nekatolická, byla jejich supremace potvrzena

- toto ustanovení znamenalo konec všem nadějím naší emigrace, neboť ještě před vydáním Obnoveného zřízení zemského byly vydány první patenty proti nekatolíkům, které prohlašovaly za jediné platné římské vyznání (nejznámější osobou pobělohorských emigrantů se stal J.A. Komenský)

 

-         1627 – tzv. OBNOVENÉ ZŘÍZENÍ ZEMSKÉ (soubor zákonů)

1)      potvrzení dědičnosti českého trůnu pro Habsburky

2)      jediné náboženství, které je povolené – katolictví

3)      němčina byla zrovnoprávněna s češtinou (jako úřední jazyk)

4)      pravomoci zemských sněmů silně omezeny

5)      Česká dvorská kancelář se stěhuje natrvalo do Vídně

 

- pro Moravu vydáno roku 1628

 

-         během války se do Čech dostávají nové šlechtické rody z ciziny, které získávají levně zkonfiskovaný majetek českých protestantů (velké změny ve vlastnictví půdy, sídel apod.), nejznámější rody – Buquoyové, Gallasové, Piccolominiové, Coloredové, Eggenbergové, atd.

 

-         podle odhadu u nás před válkou asi 1 700 000 obyvatel, po ní asi 950 000 (asi 1/3 zemřela

=   větší robotní i daňové zatížení rolníků (někdy se období po třicetileté válce označuje jako 2. nevolnictví)

 

 

BAROKO

 

-         termín baroko pochází z portugalského slova barocco, jímž klenotníci v 16. století označovali nepravidelně utvářenou perlu

-         kolébkou nového stylu byl Pyrenejský (Iberský) a Apeninský poloostrov

-         jde o poslední zcela ucelený umělecký styl

-         tzv. manýrismus je chápán jako předstupeň baroka nebo jako závěr renesance

-         zasáhlo výtvarné i užité umění, literaturu i hudbu

 

-         k nám proniklo se v souvislosti s expanzí katolické církve (po Bílé hoře), nástup baroka byl však převratem i pro většinu nekatolického obyvatelstva českých zemí v prvních desetiletích 17. století (doznívá v závěru 1. ½ 18. století)

-         zdomácnění baroka u nás =  české baroko

 

PODSTATA BAROKA

-         vnitřní napětí, neklid, smysl pro dramatičnost

-         za nepravidelností, rozevlátostí a okázalou rozdychtěností se ovšem skrývá pevný řád

-         doba protikladů – základní kontrast: nicotnost pozemského života ve srovnání s životem věčným, rozpor mezi prostou, nedokonalou lidskou existencí a nepostižitelným nadzemským světem

 

ARCHITEKTURA

 

-         je možné říci, že ráz našich městeček a vesnic, byl až do nedávné socialistické devastace barokní

-         charakteristickým rysem baroka bylo vzácné pochopení pro zasazení staveb do krajiny a městských celků

-         stavby prvořadého významu byly hlavně na objednávku šlechty a církve

-         celé umělecké dynastie – Luragové, Brokoffové, Dientzenhoferové, …

 

Carlo Lurago

-         největší církevní stavba v pobělohorské Praze – areál jezuitské koleje a sní spojených kostelů na Starém Městě pražském (Klementinum)

 

Francesco Carrati (Ital)

-         projektoval rozsáhlý palác na Hradčanech a pro Lobkovice postavil zámek v Roudnici nad Labem

 

Jean – Baptiste Mathey

-         navrhl a stavěl zámek Šternberků v Tróji a staroměstský kostel a klášter křížovníků s červenou hvězdou

 

Jan Bernard Fischer z Erlachu

-         palác Clam – Gallasů v Praze a velkolepý zámek ve Slavkově u Brna

 

VRCHOL BAROKNÍHO STAVITELSTVÍ

 

Jan Blažej Santini

-         tvůrce zvláštní odnože barokní architektury – tzv. barokní gotika, která přetváří gotické prvky v barokní syntézu

-         např. klášterní chrámy v Sedlci u Kutné Hory, Kladrubech a hlavně kostel na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou

 

Kryštof Dientzenhofer (otec)

-         klášter sv. Markéty v Břevnově, začal stavět jezuitský komplex na Malé Straně u sv. Mikuláše, zhotovil plány pro kapli sv. Máří Magdalény na Skalce u Mníšku pod Brdy, spolupracoval na výstavbě Šternberského zámku v Tróji

 

Ignác Dientzenhofer (syn)

-         pražský staroměstský kostel sv. Mikuláše, kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce na Nové Městě pražském, kostel sv. Máří Magdalény v Karlových Varech, broumovský benediktýnský klášter, zasloužil se i o dostavbu malostranského jezuitského kostela sv. Mikuláše

 

SOCHAŘSTVÍ

 

Jan Jiří Bendl

-         socha sv. Václava na Václavském náměstí

 

Ferdinand Maxmilián Brokoff

-         několik sousoší na Karlově mostě, část plastické výzdoby malostranského kostela sv. Mikuláše a staroměstského kostela sv. Havla

 

Matyáš Bernard Braun

-         mystická skulptura Vidění sv. Luitgardy na Karlově mostě, výzdoba jezuitského kostela sv. Klimenta na Starém Městě pražském

-         hlavně – sochy v Kuksu u Dvora Králové (alegorie Ctností a Neřestí, plastiky v Betlémě v Kuksu, socha Herkomana) – majitel hrabě Špork

 

VÝTVARNÉ UMĚNÍ

 

Petr Brandl

-         obrazy plné dramatického napětí, zpracovával hlavně biblické motivy, vynikal v užívání světelných kontrastů

 

Jan Kupecký

-         většinu života mimo Čechy

-         vynikající portrétista, hlavně tzv.skupinové portréty

 

Václav Vavřinec Reiner

-         hlavně fresky (vzácný smysl pro monumentalitu prostoru)

-         výzdoba Černínského paláce, kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech, špitálu v Duchcově, zámecké kaple Lobkoviců v Roudnici, atd…

 

EXIL

 

Václav Hollar

-         malíř a grafik

-         popisný styl, spíše manýrismus a renesance

 

Karel Škréta

-         portréty, realistické ztvárnění výjevů ze života

-         po návratu pašijový cyklus z chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně

 

HUDBA

 

-         dobrá úroveň, hlavně chrámová hudba

-         Bohuslav Matěj Černohorský – varhaník

-         Pavel Josef Vejvarovský – skladatel pro dechové nástroje

-         Jan Dismas Zelenka – př. melodrama Pod olivou míru a palmou statečnosti

-         zajímavý žánr – české pastorely (skladby s vánoční tematikou)

- Tomáš Norbert Koutník z Chocně, atd…

 

-         Adam Michna z Otradovic – mariánské skladby (Česká mariánská muzika)

 

 

LITERATURA

 

Bohuslav Balbín

-         psal latinsky

-         autor hagiografických prací (tj. prací oslavujících světce)

-         zeměpisec, literát, vlastenec

-         Výtah z dějin Českých, Rozmanitost z historie království Českého, Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého

 

Tomáš Pěšina z Čechorodu

-         psal česky

-         Předchůdce Moravopisu (moravské dějiny)

Adam Michna z Otradovic

-         básník a skladatel

-         Loutna česká, Svatoroční Muzika

 

Bedřich Briedel

-         básník, i prozaik a překladatel

-         Co bůh? Co člověk?

 

Důležitou složkou barokního literárního světa bylo divadlo

 

EXIL

 

J.A.Komenský

-         poslední biskup jednoty bratrské, evangelický teolog, filosof, teoretik pedagogiky, všestranný vzdělanec a výborný spisovatel

-         pansofie (snahy po sestavení uceleného souhrnu lidského vědění)

-         Všeobecné porady o nápravě věcí lidských, Brána jazyků, Orbis pictus, Labyrint světa a ráj srdce, Kšaft umírající matky jednoty bratrské

 

Pavel Stránský ze Stránku u Zap

-         O státě českém

 

ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST

 

-         1622 svěřil Ferdinand II. pražskou univerzitu jezuitům (jezuitská vysoká škola – Klementinum – se spojila s Karolínskou akademií)

-         poprvé od dob husitství byla v Praze obnovena čtyřfakultní univerzita

-         1638 – dočasné oddělení Karolina (spor o nadvládu mezi jezuity a arcibiskupem Harrachem)

-         1654 – definitivní spojení =   Univerzita Karlo-Ferdinandova (tento název až do roku 1918, resp. 1920)

-         Morava od roku 1573 – Jezuitská univerzita v Olomouci

-         monopol na nejvyšší vzdělání, univerzitní a zároveň i udílení obecně platných akademických hodností v českých zemích měli pouze jezuité

-         hustá síť gymnázií

-         nižší úroveň – elementární učiliště – školy farní a městské

 

Je možné shrnout, že úroveň vzdělávání v českých zemích se nijak nelišila od srovnatelných evropských regionů, zejména oblastí střední Evropy. Díky zvýšení prestiže univerzitního vzdělání ve společnosti (hlavně právnického směru) vznikla i nová vrstva – vysoce kvalifikované úřednictvo, byrokracie.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

9. OSVÍCENSTVÍ

 

I. OSVÍCENSKÝ ABSOLUTISMUS V EVROPĚ

 

-         osvícenský absolutismus je princip správy státu, kde zásadní moc náleží panovníkovi a jím jmenované vládě (ostatní složky, včetně nejvyšších, mají jen druhořadou úlohu)

 

-         pravomoci zemských sněmů a jiných stavovských orgánů jsou výrazně zmenšovány

 

PŘEDPOKLADY OA

 

1)      Proces osvícenství

 

-         Z Evropa, hlavně Francie

-         motem v myšlení se staly příroda, rozum, přirozenost

-         příroda představuje jakýsi harmonický řád, člověk je v ní zapuštěn svými kořeny a tento řád je třeba promítat i do řádu lidské společnosti

-         víru v boží všemohoucnost vystřídala víra v lidský rozum

 

2)      Rozmach Anglie a příklad jejího modelu

 

-         přešla od merkantilismu na ekonomickou politiku liberalismu (= svobodného obchodu)

-         představovala přední hospodářskou velmoc (nerostné suroviny, kolonie, obrovské obchodní loďstvo, založení obchodní burzy, banky, pojišťovnictví, tzv. trojúhelníkový obchod s otroky z Afriky, atd….)

 

Panovníci výše uvedené podněty osvícenství i anglického modelu uplatňovali více, či méně v podobě reforem. Impulsy zvenčí se však v osvícenských monarchiích praktikovaly vždy s ohledem na zachování či upevnění absolutistické moci.

 

    Zdroj: https://www.kfbz.cz/html/kdk/download/Slovanske_myty_legendy_SvatavaPilarova.pdf

            Dějepis - - - unium.cz