Vaniš :  Bohdaneč

 
       Z prodeje vsi Ždánice si koupil předek Kuby Vaniše dům v Bohdanči.

Kuba Vaniš v roce 1507 vlastnil dům a role. Dostal louku podél  té  louky, jenž dostal jeho otec, jako náhradu za zřízení rybníka.

      Synové Kuby Vaniše Pavel a Jiří měli ještě bratra Petra.  Petr  žil v  Bohdanči a propadl alkoholu.

Bohadanecký rychtář Topič v roce 1541 pravil:

Jak sem živ, tak sem neviděl nepovolnějších lidí jako sou zdejší a nepoddajnějších, nevím co s nimi činiti.

     Došlo ke sporu mezi Jetřichem a Petrem Vanišem, který neměl na zaplacení vína, jež vypil. Ani po několikerém vyzvání se Vaniš neměl k placení a Jetřich chtěl situaci vyřešit tak, že požadoval místo peněz kus Vanišova ošacení. Když se Jetřich snažil z Vaniše strhnout sukni, došlo mezi nimi k rvačce, do níž musel nakonec zasáhnout obecní starší.

     Pukrmistr a konšelé bohdanečtí i tak osoby vyslané od obce oznámení sau učinili, kterak Petr Vaniš souc mezi nimi mnohé jim těžkosti a zaneprázdnění činí, kterých již při sobě déle snášeti na vznešené milosti vznášíme jakožto na auřad Její Milosti Páně, abyste takovou věc…. k nápravě přivésti ráčil… jinde podobně Vaniš na ně mluvil, že na nich nechce nic přestat ani na auředníku neb by mě týž auředník šidil, jakž i vy vinit.. nás sobě jakožto auřadu JMP neváží a často mluvívá, že se JMP uteče… prosíme, že nám pokoj před takovými lidmi nezbednými ráčíte učinit“,.

     Jiřík Hrachovský „celnej“ z Bohdanče vypověděl: „… seděl sem před celnou a Topič šel s Vanišem… u prostředního pivovaru řekl Vaniš, však já do šatlavy nepůjdu, ujeb sobě máteř a Topič doň strčil a napřáhl pěst a nevím jestli udeřil a Petr se jemu rukou zavrhl a prchl a starší křikl na mně, abych mu nedal utéci a já přiběhl před celnu a zastavil ho a řekl: milej Petře, proč utíkáš, všaks snad takového nic neučil, a starší ho opět vedl k šatlavě a Petr mu opět lájíc utekl od šatlavy“;

     Z výpovědi Vaňka řezníka: „Žena má přišla z ulice a řekla, nevím, co se to tam děje, u souseda Petra Vaniše množství lidí se tam sběhlo, di tam medle a já tam šel a byli tam starší a někteří sousedé.

     Bohdanečský rychtář Jan Topič, když chtěl odvést do šatlavy Petra Vaniše. Ten se kromě zpronevěry vybraného důchodu zřejmě opakovaně opíjel, nadával svým sousedům, včetně členů městské samosprávy, a pouštěl se do různých rvaček. Topič se při odvádění do šatlavy snažil Vaniše, jenž se mu chtěl vytrhnout, políčky a strkáním zpacifikovat, přesto mu ale nakonec utekl a schoval se v domě, kde jej Topič s pomocí dalších sousedů, kteří se na místo seběhli, hledal.

     Zatčený Petr Vaniš si např. před soudem stěžoval na bohdanečského rychtáře Jana Topiče, „že na něm moc, kvalt a vůli provozoval a bil jej políčky jemu dávaje a kyjem bil, naň se ptal lotry a zrádce jemu dávaje, co ty vždy počínáš a děláš, co na dobrého nenáleží, než náleží na lotra, a Petr na to všaks sám zvyjebený lotr a starší mu řekl: poď do šatlavy, a on mu pak prchl.

      Já mu řekl: di přece, když starší velí a starší jím trhl a dal pohlavek… lál mu … a starší jemu opět dal políček…. šel sem tam, aby se nestalo něco horšího do jeho domu a on klekl v světnici před starším a on mu říkal: nekleč přede mnou, nestojím o to a tvou hlavu setne někdo jinej.

 

Bohdanečské rybníky a Pernštejnové
Osada Bohdaneč vznikla v lesnaté a bažinaté krajině na křižovatce obchodních cest vedoucích do Chrudimi, Pardubic, Chlumce nad Cidlinou, Kutné Hory, Přelouče a Hradce Králové.
Pernštejnové sehráli jako moravský rod důležité místo v moravských dějinách již od 13. století. Vilém z Pernštejna koupil roku 1491 Bohdaneč od Viléma Zuba z Landštejna, který sice obec získal rok předtím, ale nebyl schopen bohdanečské zboží udržet. Vilém se již rok honosil titulem hofmistr království českého a byl pánem i na hradě Helfštýn. Tak začalo necelých 70 let vlády Pernštejnů (1491 - 1560) nad pardubickým panstvím, do něhož bylo zahrnuto i bohdanečské zboží. Vilém byl na svoji dobu velmi vzdělaný, pokrokový , ve věcech náboženství tolerantní. Do Vilémovy smrti roku 1521 (rodinné državy přejal syn Vojtěch ) se Pardubice rozrostly dvojnásobně (vlastnictví 130 vesnic) a vzniklo nejvíce rybníků na Pardubicku a Bohdanečsku. Rybníky zakládal i Vilémův syn Vojtěch a snad i Jan.V nejbližším okolí Opatovického kanálu, který využíval geniálně jednoduchý gravitační systém, ovšem s velmi malým výškovým rozdílem mezi obcemi Opatovice a Semín, vzniklo 13 rybníků.
U dnešní obce Čeperka, směrem na Hradec Králové, se nalézal vůbec největší tehdejší rybník v celém království zvaný Šeberka (též Velká Šeberka), podle jehož názvu vznikl zkomoleninou i název dnešní obce Čeperka. Správu nad pernštejnskými rybníky (jakýsi tehdejší porybný) držel fišmistr Jan Vlček.
Zakládání rybníků a vůbec rozvoji rybnikářství na Bohdanečsku napomáhala krajina, která přímo " vybízela" k zakládání umělých vodních ploch. První rybníky vznikaly vlastně samovolně, protože řeka Labe velmi často, podobně jako ve středověku hlavně horní tok Vltavy (ve středověku patřila Vltava k nejdivočejším řekám ve Střední Evropě, po právu se jí říkalo " Divoká řeka") vystupovala ze svého koryta. Po povodních vznikaly tůně a místní (hlavně děti) chytali ryby holýma rukama. Labe mělo navíc na Pardubicku a Bohdanečsku mnoho meandrů (zákrutů), ze kterých později vznikala dnešní "labiště" (jejich postupný vznik, přiblížením jednotlivých meandrů k sobě, je vysvětlen na nové naučné stezce v Polabinách).
Tehdy si možnost vzniku rybníků (několik století před příchodem Pernštejnů ) uvědomili mniši benediktini (benediktini byli cizinci, které Vojtěch, pozdější biskup Adalbert, přivedl v letech 992 - 993 do Břevnova u Prahy, benediktini k nám do Čech přišli z řecko - latinského kláštera sv. Bonifáce a Alexia v Římě, ale též z kláštera sv. Emmerama v Řezně) a začali v 11. století, kdy byl založen také opatovický klášter, nejstarší ve východních Čechách , zakládat rybníky. Určitě to nebyla tak velká a dokonalá díla jako za Pernštejnů a jihočeských Rožmber-ků, ale přispěla k ekonomickému zvelebení oblasti.
Při stavbě rybníků byly používány pochopitelně tehdejší technické pomůcky, jako například KROKVICE, předchůdce dnešní vodováhy. Neměla uprostřed vzduchovou bublinu, ale její součástí byla olovnice.
Opatovický kanál sloužil i k pohonu vodních mlýnů, nejdříve devíti, později jich bylo 32 . Ovšem hlavní funkcí kanálu bylo napájení rybníků Velké a Malé Čeperky (Šeberky), Oplatila, Jezera, Bohdanečského, Sopřečského a dalších. Mnohé z nich měly kuriózní název jako například Skříň. Kromě zavodňování rybníků a odvodňování bažinatých pozemků (u Libišan se bude později těžit pro bohdanečské lázně rašelina) dodával kanál také užitkovou vodu Bohdanči.
O správnou funkci kanálu se staral dozorce, který dbal, aby se kanál nezanesl a měl správný průtok. Povinností bylo pravidelné čištění.  Podobné funkce existovaly už ve starém Sumeru (Chaldej dnešní jižní Irák ).
Všechny rybníky na Pardubicku a Bohdanečsku nenapájel Opatovický kanál přímo, ale pomocí struh, které byly odvedeny k jednotlivým rybníkům. Jimi voda protékala z jednoho rybníku do druhého. Rybníky zvané " nebesáky" byly napájeny vodou dešťovou nebo z tajícího sněhu.
Stavba rybníků, chov ryb a jejich dislokace do jednotlivých míst království nebo za hranice, dávaly přivydělávat celé armádě místních lidí. I tím přispěly rybníky k ekonomickému rozvoji Pardubicka a Bohdanečska. Své místo měl kromě porybného ( fišmistra ) i druhý porybný, rybniční písař a " rybniční čeleď", k níž patřili obyčejní řemeslníci, pochopitelně rybáři, vodáci, haltýřníci, tesaři, bednáři, kováři, provazníci, zedníci, ale i dřevorubci a ševci.
Rybníky byly rozděleny do několika skupin, potěrné,výtažné, kaperné, komory a sádka na přechovávání vylovených ryb (viz dnešní lokalita na Sádkách v Bohdanči). Ryby se nasazovaly do potěrných rybníků, kde zůstával plůdek dva roky, pak se rozvážel do mělkých rybníčků a přezimoval v komorách, které byly naopak hluboké. Odtud putovala malá ryba do výtažných rybníků a po dorostu do velkých a hlubokých rybníků. Ryby sem vsazené dosahovaly váhy kolem jednoho kilogramu. Tady zůstaly tři roky.
Nejznámějším rybníkem na Bohdanečsku byl Bohdanečský, založený ovšem ještě před příchodem Pernštejnů na Pardubicko, za Jindřicha Minsterberského, syna našeho "husitského krále" Jiřího z Poděbrad a z Kunštátu (snad kolem roku 1477). Původní název rybníku zněl Pěžický, podle vesnice, kterou zatopil. To byla obvyklá praxe i v jižních Čechách, kde stavbě velkých vodních ploch, které vytvářely jakési "lokální místní moře", musela ustoupit půda, na kterých vesnice stály. Panstvo pochopitelně přesídlilo obyvatelstvo do jiných lokalit. Bohdanečský (Pěžický) rybník měl násadu 1 100 kop (dnešní stav je jeho zbytkem). Následovaly rybníky Oplatil (800 kop násady), Rozkoš (500 kop násady), Žernov ( 350 kop násady ) a další menší.
Ostatním násadním rybníkům přiváděl vodu Dvakačovický kanál, na němž byly vystaveny rybníky Spojil , Novo-černský, Staročernský a Nový Pardubický. Další rybníky napájely kratší kanály z Loučné, která se vlévá mezi Sezemicemi a Pardubicemi do Labe.
Nejstarší celkové doklady o příjmech z prodeje ryb známe až ze 6O. let 16. století, kdy Pardubice i Bohdaneč vlastnil poslední majitel z východočeské větve Pernštejnů, Jaroslav (měl dva mladší bratry, Vratislava, známého sňatkem z Marií Manrique de Lara, Španělkou z rodu Mendoza, a Vojtěcha, který se staral o Pardubice za Jaroslava, který pobýval na dvoře císaře Ferdinanda I. Habsburského). Jaroslav se u vídeňského dvora zadlužil a musel Pardubice prodat císaři Ferdinandu I., který je koupil pro svého syna Maxmiliána II., budoucího českého krále a otce Rudolfa II. Pak Pardubice i Bohdaneč připadly Habsburkům (Jaroslav roku 1560, kdy se tak stalo, umírá). Tehdy byl hlavním fišmistrem Matouš Křižanovský.
Bohdanečtí "kapříci" se Labskou vodní cestou vozili do Prahy (překladiště bylo v obci Čelákovice), dále do sousedního Hradce Králové a do Kolína. Kapři a štiky byli přepravováni v "košatkách."
Výnos z doby, kdy Bohdaneč a Pardubice patřily ke královské komoře, činil v průměru asi 50 procent čistého výtěžku z celého dominia, což představovalo částku přibližně 6 300 kop grošů českých ročně. V uvedené době, jak se v publikacích uvádí, však nastaly jisté potíže v provozu rybničního hospodářství, nebylo totiž zdaleka jediným perspektivně rozvíjejícím odvětvím v bohatém ekonomickém repertoáru na svoji dobu neobvykle podnikavých Pernštejnů.
Pardubická rybniční soustava neměla v té době v Čechách rozsahem i celkovým pojetím obdobu. Výrazným způsobem ovlivnila ráz krajiny a život člověka i přírody na několik staletí. Do moderní dnešní doby přetrvaly ovšem již jen nepatrné zbytky, které jsou lemovány přírodními rezervacemi a naučnými cyklostezkami. Vodní dílo Opatovický kanál je pak vyhlášenou technickou památkou.

Velmi důležitým historickým pramenem o stavu rybnikářské soustavy je mapa Jiřího Matouše Vischera  Pan-ství pardubické 1688. V ní je zachycen nejen tehdejší stav pardubických rybníků, ale i obraz "místopisný." Smyslem mapy byla pravděpodobně revize rybníků podle zřejmě staršího, nám neznámého seznamu. V připojeném výčtu je uvedeno 225 rybníků. Některé další uvedl Vischer jako zastaralé, takže je nebylo možno nalézt. U každé vodní plochy je uvedena násada ryb v kopách. Tady se dozvídáme o vskutku impozantní ploše již zmiňované Čeperky 1003 ha, dále Oplatila 435 ha, Rozkoše 274 a Bohdanečského 320 ha.
Velmi zajímavou postavou pardubického a bohdanečského rybnikářství je Kunát mladší z Dobřenic, narozený snad kolem roku 1465 (zemřel 1539). Na přelomu 15. - 16. století projektoval některé velké rožmberské rybníky v jižních Čechách (např. Velký Tisý ) a stal se "učitelem" mnohem známějšího a slavnější již zmiňovaného Štěpánka Netolického. Kunát nějakou dobu působil jako fišmistr na panství Kolín (1492 - 1502), později pracoval jako projektant  vyměřování vhodného území pro stavbu rybníků. Roku 1513 je připomínán v pramenech jako stavitel opatovického jezu. Je téměř jisté, že se musel podílet i na jiných projektech na Pardubicku a Bohdaneč-sku. Mezi další fišmistry patřili například Jan Stanovský z Čechtic ( řečený Mřeň ), který působil jako pernštýnský purkrabí na Hluboké, dále Jan Hynek ze Sudoměře, pocházející z Hostovic a další. Určitě nejznámějším byl Jan Vlček, připomínaný v pramenech roku 1515 (funkci zastával až do pro Pernštejny osudového roku 1560 ).

Bohdanečské rybnikářství po roce 1560
Od roku 1560 se pardubické panství stalo součástí habsburské komory. "Zlatá doba" pro Pardubice a nedaleký Bohdaneč skončila. V 18. století bylo mnoho rybníků zaoráno, ale k největšímu úpadku došlo až na počátku 19. století, kdy prameny udávají hospodaření na 69 rybnících (srovnej údaj z první poloviny 16. století, přibližně 230 rybníků). Po státním bankrotu roku 1855 musel stát komorní pardubické panství prodat. Stalo se majetkem vídeňských bank, z nichž privátní kreditní banka se stala akciovou společností a rozdělila panství na několik částí a různé majitele. Ojedinělé vodní dílo bylo nenahraditelně zničeno, hráze rozvezeny, kameny z nich použity jako "kamenolomy" na stavby domů, staleté duby, střežící pevnost rybníků ( "aby se hráze nepohnuly" ) káceny.
Roku 1881 zakoupil část panství bohatý vídeňský podnikatel Dr. Richard Drasche , svobodný pán z Wartinberka. I když je jeho jméno spjato většinou s lámáním čedičové skály (alkalický neflit , původem sopečný lakolit), na které stojí Kunětická hora (část jižních hradeb se díky tomu zřítila),  oživil rybniční hospodářství, dal zmeliorovat mokřiny a rybníky se zachovalými hrázemi a především ty, které byly závislé na vodě z Opatovického kanálu, znovu napustil. Mlynáři, jejichž mlýny stály na Haldě , se obávali, že tím budou poškozeni, protože spotřeba vody bude příliš vysoká. Proto se domáhali vodního práva. Spor vyřešil zemědělský inženýr z Prahy František Šantrůček tak, že nechal prohloubit kanál, čímž docílil většího přítoku vody. Stačila nejen naplňovat rybníky, ale i pohánět mlýnská kola.
Při pozemkové reformě, která začala roku 1919 a probíha-la prakticky v období celé první republiky, největší část bývalého panství i s rybníky koupil samosprávný pardu-bický okres. Za jeho držení byly založeny dva rybníky  Tichý a Udržal.
Další změna majitele nastala až v roce 1949, rok po převratu, kdy vznikla samostatná rybářská jednotka, řízená státními statky. Roku 1951 se vytvořila oblast, řízena Státním rybářstvím Litomyšl, které dalo podnět ke vzniku střediska v Bohdanči. V té době bylo spravováno 44 rybníků. Od padesátých let až do roku 1993 nedošlo k podstatným změnám. 1.5. 1993 vznikl samostatný pod-nik Rybniční hospodářství s.r.o., Lázně Bohdaneč, jehož existence byla spojena s Adolfem Vondrkou.
Na konci devadesátých letech se obhospodařovalo z bývalé velké rybniční soustavy 65 rybníků.
Skutečností zůstává, že si bez rybníků a rybníkářství lázeňské město Bohdaneč představit nedovedeme.
Rozlučme se starým rybářským pozdravem " Petrův zdar!"

Použitá literatura :
1) Lázně Bohdaneč (Kniha o Městě), Milpo Praha 1998, (Jana Gutwirthová: Rybníky a rybnikáři, str. 97 - 101 ).
2) Lázně Bohdaneč průvodce, 1969.
3) Šebek a kol.: Dějiny Pardubic ( I. díl), Pardubice 1989, ( Petr Vorel : Za pánů z Pernštejna, str. 85 - 138 ).
4)Pardubice ( Kniha o městě ), Milpo Praha 1999, ( Petr Borovec : Krátce z dějin města, str. 9 - 16 ).
4) Borovec, Petr a kol. : Historie a současnost podnikání na Pardubicku, Městské knihy s.r.o. Žehušice 2007, (Petr Borovec : Historie průmyslu a živností v Lázních Bohda-neč, Vznik a vývoj města jako hospodářského regionu, str. 137 - 156).

Přetištěno z Vlastivědných listů Pardubického kraje číslo 5/2007.